Můj milý nepříteli (Stony)

Co se to s náma děje?

Po poměrně dlouhé době se mi konečně podařilo usnout. Když jsem se vzbudil, pomalu jsem se začal zvedat z postele. Ještě před tím jsem se ale ohlédl vedle sebe a chtěl se podívat na Steva. Když jsem se otočil, nikdo tam však nebyl. Zvedl jsem se a šel do koupelny kde jsem si udělal ranní hygienu.
,,Steve jako kde zas seš? Ty mě vždycky někam utečeš. Co kdybych potřeboval pomoct?" Snažil jsem se najít záminku k zjištění kde zas ten můj věcně ztracený Steve je.
,,Cože? Zvládls to jo kámo?" Najednou se Steve opět zjevil z neznáma.
,,Ježiš Steve! Já z tebe ještě dostanu infarkt." Řekl jsem a zasmál se.
,,Copak by si náš král Zlomená ruka poroučel?" Zeptal se Steve a poklekl přede mnou.
,,Co takhle snídani zlati?" Pobídl mě Steve a už zase mě pohladil.
,,Když si necháš tyhle věci buď na vhodnější chvíli nebo popřípadě pro někoho jinýho, tak bych tu snídani celkem uvítal." Řekl jsem a posadil se na židli.
,,Ty seš divnej. Ne že bych to už předtím nevěděl, ale jako víš co by za to jiný lidi daly kdyby je někdo takhle hýčkal? Tak třeba já bych za to dal fakt hodně." Dořekl Steve svou úvahu a zmizel v útrobách moji kuchyně.
Já si po jeho odchodu dal obličej do dlaní a znažil se trochu probrat a tak. Zároveň jsem si pomalu uvědomoval že trocha té lásky ještě taky nikomu neublížila. Nebo jako určitě ublížila, ale ne city či co. A já už se zas motám do věci, který nikdy nepochopím ani kdybych chtěl, takže z mě úvahy jsou už zase jen tři nepatrné černé či modré tečky na bílém papíru, který ještě před pár týdny byl spokojeným stromem a já ho teď tyrám nějakými bláboly...

Zapnul jsem televizi za účelem vysmát se dalším šaškům účinkujícím ve stupidních soutěžích či show. Teoreticky oni za to až tak nemůžou tudíž bych mohl házet vinu aspoň na správné lidi když už se jim musím smát ale myslím že spousta lidi by mi dalo za pravdu že někdy se prostě nejde nezasmát. (Dobře lidi, já už toho fakt nechám. Jedinej komu se tady může vůbec někdo oprávněně smát jsem tady možná tak já😂.

Když uz mě to vážně přestalo bavit (což upřímně moc dlouho netrvalo) šel jsem do kuchyně zjistit jak pak válčí můj kamarád s výhodami s mou potencionálni snídaní. Opět jsem se opřel o futra.
,,Tak co Jamie Oliviere? Jak to jde." Řekl jsem a nenápadně si prohrábl vlasy.
,,Nijak zvlášť. Tady máš. Jsou to jen toasty." Řekl Steve poměrně naštvaným tónem a podsunul mi talíř. Já si jen poslušně sedl a pomalu zjišťoval že v těch toastech prakticky nic není. Pouze sýr který je aspoň jakž takž slepoval aby vůbec držel pohromadě.
,,No dobře. Prostě seš na mě naštvanej kvůli jedny blbý větě, která nechápu jak tě mohla tak vytočit." Bez dalších zbytečných slov jsem do sebe poslušně narval toast. Po nějaké chvíli ke mě Steve zničeho nic přišel a začal mě hladit. Dal mi pusu do vlasů a spustil:,,Doufám že ti to chutná zlati. Jo není to takový jaký to bejt mohlo ale aspoň netrpíš hladem. A navíc je to jen snídaně a tu já jim jen občas."
,,Ale náhodou to bys měl. Snídaně je základ všeho. Ale každej svýho štěstí strůjce. Už jsi velkej chlap Steve." Řekl jsem a usmál se jako takový ten typ člověka co si mysli že všechno ví nejlíp. Uznávám že účelem předešlých vět a výrazů bylo Steva trošku...podráždit či co ale jeho reakce byla celkem překvapivá.
,,Drž hubu ty můj čuráku." Zvýšil rázně hlas a poté se na mě vrhl podobným stylem jako mladý pes na právě hárající fenku.

Já seděl na židli ale Stevova židle jsem byl já. Začal mě vášnivé líbat až ke krku. Když už mě líbil relativně dlouhou dobu, cítil jsem že se jeho levá ruka dotýká mého břicha. Začal jsem si pomalu skousávat rty.
,,Oh zlato. My jsme hrozný lidi." Vysoukal jsem ze sebe společně s poměrně tichým sténaním.
,,Tak ať ale ty mi prostě chutnáš." Řekl a zničeho nic byly mě kalhoty pryč z pasu a bleskovým tempem mi vykouřil. Všechno poté Steve vrátil do původního stavu. On sám si potom beze slov došel pro pití aby mohl zapít tekutinu kterou jsem mu skrotil žízeň já.

Vstal jsem s těží z jíž pokřtěné židle a šel pronásledovat mého Steva. Nejdřív jsem ale vzal papír a tu židli utřel. Když už to všechno bylo pryč, vydal jsem se do obýváku. Steve tam seděl v křesle a popíjel svou evidentně čerstvě uvařenoý čaj. Popíjel ho tím způsobem, že se tvářil jako nějaký ten starodávný nafoukaný miliardář sedící ve svém červeném křesle s červeným županem nebo co. Doufám že aspoň někdo tohle pochopil. On tam tak seděl se svou kávou a ještě při pohledu na mně přizvedl pravé obočí.
,,Dobrý den pane Starku. Já pan vážený Lord Stephen vás vítám na svém sídle. Můžete se posadit. Již vám můj sluha uvařil čaj. Doufám že je ještě teplej." Poslední slovo nepřirozeně procítil.
,,Myslím že i kdyby se ten čaj vařil ještě teď tak by furt nebyl tak teplej jak ty." S povdechem jsem na Stevovu narážku a posladil se.
,,Jo a mimochodem bys tomu sluhovi mohl příště říct ať mi udělá aspoň kafe místo čaje. Na takovýhle raní....no spíš odpolední hodiny je pro mě lepší to kafe." Pokusil jsem se levou rukou uchopit svůj hrnek a přitom nápoj nevylít. Bylo to upřímně těžší než jsem čekal ale zvládl jsem to bez toho abych byl mokrý...no tohle je vlastně věc o které bych asi nemusel tvrdit, že tomu tak není, jelikož vedle mě sedí Steve s nabubřelým egem a to je od jisté doby můj tajný sen. No ale o tom bychom se mohli bavit až nebezpečně dlouhou dobu takže radši zpět do současnosti.

Steve si opět usrkl kousek z obsahu hrnku a položil ho na podtácek. Poté se začal mírně smát a řekl:,,Dobře, už mi to stačilo. Musím přiznat že to nebyl špatnej pocit bejt takovej lord. Na to bych si upřímně byl schopen zvyknout."

Ahoj, po delší prodlevě jsem tady zase s další kapitolou. Opět jsem se octla na vrcholu značky #Stony což je pro mě upřímně velká motivace, takže děkuju za všechny kteří mi s tím pomáháte a to tak že to čtete.❤️

Možná vám připadají ty názvy docela cringe nebo se opakují. ale já už fakt nevím jak to nazývat😬.

Takže děkuji za každé přečtení a když už to čtete můžete utrousit hvězdičku⭐️ nebo  komentář💬 a můžete mě třeba začít i sledovat za což bych byla strašně ráda. Jak tohle dotahnu do konce chci zkusit něco jinýho. Tak čau příště.🙂