Můj milý nepříteli (Stony)

Pořád jen doma

V tu chvili jsem absolutně nechápal proč nebo co to jako dělá ale vzhledem k tomu že jsem se před tím rozhodl hrát tu hru s ním, musel jsem se zasmát jeho slovům.
,,No ale jako Steve já asi neznám nikoho kdo by nechtěl bejt lord. Koukat se s nohama nahoře na svět. Mít tolik aut že je nedám do garáže, s výkladem ani ne minutu od pláže." Nechal jsem se mírně unést vlastními slovy tak jsem náznak že bude lepší přestat dokud to ještě jde.
,,Tony, byl bych docela rád kdyby si byl schopnej uvědomit si co všechno vlastně ty máš. Vždyť ty to tak mít můžeš. Akorát by z tebe asi byl pak hodně brzo bezďák, což se pravda asi moc nevyplatí. Ale zase furt seš to ty takže by si to asi stejně nějak vyřešil." Řekl uvědomělě Steve.
,,Když nad tím tak přemýšlím tak to co mám není to čeho si nejvíc vážím nebo chci. Teď když jsem poznal sám sebe, už vím že jedny co chci seš kámo ty." Řekl jsem a usmál se na Steva.
,,Tak co kdyby jsme místo "sladkých keců" dělaly taky něco akčního?" Steve položil překvapivou poměrně otázku a napjatě čekal na mou odpověď.
,,Předpokládám že vzhledem k tomu co se s nama děje poslední dny to nebude myšleno s nějakým sexuálním podtextem že ne?" Položil jsem na stevovu otázku svou otázku.
,,Nic takovýho jsem původně nemyslel." Steve zastavil jakoby čekal že mu k tomu řeknu něco víc. Já tam ale jen seděl a čekal co bude dál. Už fakt nechci pokračovat v takovým vtahu kdy nevíte jestli jistého člověka vlastně znáte nebo naopak. Steve tedy pokračoval.
,,Co si třeba někam zajet kousek do zahraničí nebo tak? Klidně jen do jinýho státu. Vím že to máš s tou rukou těžký. Ještě jednou se ti moc omlouvám Tony." Steve se chtěl rozpovídat ještě více ale já ho zastavil.
,,Kolikrát ti ještě budu must znova a znova opakovat že se mi nemáš omlouvat. Oba víme že jsme v tom oba. A taky Benner a teď už i Pepper." Řekl jsem smutně.
,,Jakože i Pepper?" Steve zvýšil hlas a evidentně byl víc než zaskočen.
,,Jo. Zavřela se tam se mnou v předsíni a řekla mi že všechno ví. Asi to fakt nejde moc udělat tak aby si toho blízký okolí vůbec nevšimlo." Snažíl jsem se Steva uklidnit ale nevyšlo to. Ten se zvedl a pravděpodobně opět odešel někam do jiných budov mé vily.

V prvních chvílích jsem vůbec nechtěl tam za nim chodit. Ale hlavně z docela zásadního důvodu a to že jsem nevěděl co mu říct. Byl jsem z toho sám docela špatný. Zároveň jsem ale věděl že nemůžu jen tak sedět a přemýšlet co by kdyby. Musím prostě něco dělat...
Schválil jsem si první a zároveň pro mě asi nejsebevraždivější nápad co mě vůbec mohl napadnout. Můj momentálně snad největší nepřítel. Tedy co jiného nežli vaření. Ale záhy, když už jsem byl odhodlán k tomuto životu ohrožujícímu činu, mi došlo že se zlomou pravou ruku toho takový prvák a hlavně talent na vaření jako já toho moc neuvařím. Svoji iluzi jsem tedy byl nucen opustit bez pokusu. Uvědomil jsem si že od doby co se v mé hlavě objevil Steve, jsem toho s obleky moc neudělal. Když jsem ovšem začal vážně přemýšlet o tom že bych už s obleky fakt měl něco dělat, přepadl mě ten stejný pocit jako před pár chvílemi. Když mozek chce ale tělo vám prostě řekne důrazné ,,NE!" Jediné co jsem v téhle chvíli věděl (a že se mi to taky moc nelíbilo) je to že už zase nevím co se děje se Stevem. To by ještě bylo celkem v pohodě, ale cítil jsem že to tak prostě být rozhodně nemá ale vůbec netuším jak tuhle situaci vlastně řešit. Já se zlomenou rukou, Steve a jeho psychické stavy a dva další flidé kteří vědí o nás dvou. Musel jsem řešit něco jiného. Už bych se zcvokl. Rozhodl jsem se že bych se mohl podívat jak se Peterovi Parkerovi. Takže jsem mu rovnou zavolal.

Rozhovor s Peterem:

Já: ,,Ahoj Petere, ani nevíš jak rád tě zas slyším. Tak co jak to všechno jde?"
Peter: ,,Jeee pane Starku. Dobře že jste se ozval. Už mi vy všichni chybíte. Ta škola mi už vážně dost leze krkem. Takže kdyby někdo měl o mě zájem, tak se rád odreaguju."
Já: ,,Jo Jo ta škola. Ale vždyť ty jsi byl vždycky skvělej žák. Což já samozřejme taky. Nebo už tomu tak snad není?" Udivil jsem se najdnou.
Peter: ,,Jo to asi jo, ale taky to neznamená že mě to baví a taky mi nejde úplně všechno. Všichni mě považujou za cosi co je víc než ostatní a to díky tý vaši stáži.
Já: ,,Takže se to že Spiderman jseš ty se ještě fakt neprovalilo? Tak to je docela frajeřina."
Peter: ,,Děkuju moc. Taky se tomu sám divím ale zatím fakt nikdy nic netuší. Neříkám že jsem neměl na mále... ale pššt." Dořekl Peter a mírně se pousmál.
Já: ,,To je taky docela divný. Ale tak je pravda, že já jsem v podstatě nikdy nebyl nějakej extra tajnůskář." Po dořeknutí téhle věty jsem se neubránil chvilkovému přemýšlení o tom kolik pravdy je vlastně v téhle větě. Rychle jsem se vrátil do reality.
Peter: ,,A co vy vůbec. Jak se má Peper? Dlouhou dobu jsem o ni nic neslyšel." Položil mi Peter až příliš zvědavou otázku která mě samozřejmě dostala do rozpaků.
Já: ,,Abych ti pravdu řek tak...S nama je to teď celkem těžký. Buď jsem pryč já nebo ona. Většinou teď teda jezdí ona. No a když už se vidíme, nedopadlá to dobře. Hádky a tak podobně. Takže fakt nevím co z toho nakonec vzejde. Život je někdy pes...No ale nebudu ti tady vylívat svý city. A co ty? Taky si do tý restaurace přivedl nějakou slečnu. Má to nějakej příběh? Co? Co?" Zkusil jsem nás oba trochu odreagovat a rozptýlit.
Peter: ,,No večeře to byla fajn. Povídali jsme si a nenápadně jsme se vzájemně objevovali. Pak jsme si dali pusu na rozloučenou a ona odjela. Pak mi ještě dvakrát volala. Řek bych že by to mohlo bejt na dobrý cestě."
Já: ,,No tak to je super. Jen takle pokračuj. Pokud je hodná bez nějakejch špatnejch úmyslů. Tý by ses mohl držet kluku." Už zase jsem se propadal do role toho věčně radícího člověka co všem rádi co a kdy mají dělat.
Peter: ,,No jo ale ne vždycky člověk dostane to co chce. A když jo tak zjistíte že toho člověka vlastně ani nechcete. Samozřejmě ne vždycky ale stává se to."
Já: ,,Nejseš nějakej moc depresivní a filozofickej dneska?"
Peter: ,,No já takovej občas jsem. Jak už jsem říkal, ta škola už mi leze krkem. Někde se to projevit musí. Jen mě mrzí že se to projevilo i když volám zrovna s váma. Musíte mít pocit že jsem buď psychopat nebo psycholog. Volbu už nechám na vás." Řekl Peter a zasmál se do telefonu.
Já: ,,Jsem fakt rád že jsem si s tebou mohl pokecat. Taky to teď nemám zrovna lehký. Všechno se mění ale bez toho by to celý prostě byla jedna dlouhá nuda. Žádný výhry ani pády, žádný vrůšo, prostě nuda. Je důležitý život žít ale ne přežívat. Vidíš teď zase filozofuju já takže je asi čas to už radši ukončit než tady začneme polemizovat o exstenci karmy a takový věci." Řekl jsem a Peter se začal smát. Až Petera přešel tenhle záchvat smíchu jednoduše jsme se rozloučili a položil hovor.

Takže jsem už zase musel přemýšlet o tom co se dá vlastně dělat. Udělal jsem kafe a klidu si ho pil bez starostí. V tom jsem si uvědomil že mám Steva stále doma ale nevím kde. Mohl bych se o něj už taky začít zajímat. Netuším vůbec kam šel proč tam šel a vůbec proč tam chodí tak často? K tomu abych zjistil odpověď jsem se vydal nahoru.

Ahoj všichni, po tentokrát delší době než to bývá obvykle jsem zpět. Ne nedivte se, já jsem hrozně nezodpovědá takže tak😂. Nevím jestli to někdy bude lepší...🤔

Každopádně tady je další kapitola našeho příběhu. Chci moc poděkovat všem co to fakt čtou❤️. Minulý víkend jsme společně překonali pomyslnou hranici 2K přečtení🔝. Možná to nejsou bůh ví jak vysoká čísla ale pro mě obrovská motivace. Děkuji vám všem❤️

Pokud se vám bude líbit tahle kapitola můžete utrousit ⭐️ nebo 💬.