Můj milý nepříteli (Stony)

Nebezpečný zelenoočka

,,Ale Tony. To je přirozená změna rozhovoru. Stejně se k tomu vrátíme." Vysvětlil mi Steve a přišel můj oblíbený číšník s jidelnimi lístky. Nechtěně se střetly naše pohledy. Ty oči. Byly prostě neuvěřitelné. Téměř mě hypnotizovaly. Byly zelené téměř jako bamitonový či tenisový kurt. Ale on se do mých oči díval také s až podinvným zájmem. Probral jsem z tranzu a otevřel jídelní lístek. Po předlouhém vybíráni jsem se nakonec rozhodl v britskou klasiku. Tedy fish & chips. Měl jsem vážně hlad ale zároveň se mi svíral žaludek při pomyšlení ba to, že budeme muset společně s Pepper oznámit takovou šílenost. To jsem vám neřekl? Můj názor na celou tuhle věc? No, dobře je tedy takový že,jak už jsem před tím zmínil, je to naprostá šílenost. Nejsem z toho vůbec nadšen. Jsem starý, jsem drzý a měnit se nebudu. Nevím zda je vůbec šance to zvládnout. Ale co nezkusíš to nevíš. Prostě je to strašně stresující situace už teď. Nedokážu si to představit. Asi jsem blázen ale budu radši pro ostatní blázen než aby se ze mě stal blázen z toho že jsem něco nezkusil. Ale už se vraťme do reality.

Číšník tedy naštěstí beze slova o našem střetnutí pokorně odešel. Byl docela mladý tudíž nestál o problémy.
,,Mohli byste mi prosím konečně vysvětlit o co tady vlastně jde? Vy máte možná dost času ale já už začínám být nervózní." Objasnil nám Steve možná trošku podráždně.
,,Steve..tvoje nervozita je oprávněná řekl bych." Řekl jsem z povzdychem a nenápadně ho chytil za jednu ruku. Pepper pokračovala.
,,Ano celkem ano. Ten chlapec tehdy měl maminku. Tatínek je opustil z neznámých důvodů. Žil tedy s maminkou která údajně pracovala ....dá se říci v baru, jenže ne ledajakým. Doufám že mě chápeš." Chtěla se ujistit Pepper a Steve napjatě přikvývl. Koukal jsem na něj a abych byl upřímný, připadal mi v té nervozitě neskutečně roztomilý. Tušil jsem však že si prožívá stresy, už jen proto že pořát neví co tady vlastně děláme.
,,A ta jeho máma umřela. Jo a Tony to ani ty nevíš ... zjistilo se že byla velmi brutálně znásilněna od ,,zákazníka". No následky znásilnění zemřela. Její vrah ji údajně už mrtvou odtáhl ven ale neví se proč a co tam s ní dělal. Potom ji zahodil v lese a našel ji chudák myslivec který samozřejmě okamžitě zavolal policii." Řekla Pepper s pokorou.
,,To je strašný. Chudák myslivec. Mimochodem kde berou jistotu že je nevinnej?" Napadlo mě.
,,Vrah totiž nebyl moc zkušený. Nechal svoje otisky na oběti. Sice je tam mohl někdo narafičit to je pravda, ale já fakt nejsem policajt." Odfrkla Pepper sarkasticky.
,,Dobře klid prosímtě. Já jsem se jen zeptal."
Podíval jsem se na Steve a nevěřil jsem co vidím. Steve byl chudák celý úplně bledý. Nechápal jsem proč?
,,Zlatíčko co ti je?" Nahnul jsem se k němu a nenápadně jsem se zeptal.
,,Ne vůbec nic. Mám strašnej hlad a potřebuji vědět co se zde děje. Mimochodem, slovy jako zlatičko nemusíš tolik šetřit." Vysvětlil Steve a z jeho tváře bílé jako stěna se stalo spíše pořádně zralé rajče.

Když se Pepper nadechovala že by už konečně dokončila myšlenku, objevil se číšník se třemi jídly v rukou. Položil je na stůl a snažil se vyhnout očnímu kontaktu se mnou. Když mi položil jídlo na stůl, slušně jsem mu poděkoval.
,,Kde jste to skončili?" Pobizel Steve.
,,Jelikož jeho matka byla z neznámích důvodů zavražděna stal se z něj sirotek." Já i Pepper jsme se zhluboka nadechli a Stevovi začaly rudnout oči.
,,Chtěli jsme tím zkrátka říci, že uvažujem jestli bychom si ho nemohli adoptovat. Je mi ho vážně dost líto.." Řekl jsem co nejrychleji to šlo. Steve byl zjevně v rozpadcích. Po chvíli ticha nám popřál dobrou chuť a pustil se do jídla. Hladovec jeden můj. Já po nějaké době prohldil
,,Tyjo, jsem se toho trochu bál ale je to fakt výborný jídlo." S nadějí že rozpoutám nějakou debatu avšak bezvýsledně.

Když jsme dojedli, oznámil jsem že jdu na záchod. Tak jsem taky šel. Abych tam trefil, musel jsem se jít zeptat toho číšníka kde vlastně je. Nasměroval mě a já šel. Když jsem se snažil vykonat potřebu u pisoáru, ucitil jsem že za mnou někdo stojí. Chtěl jsem se otočit a jednu mu vrazit ale už bylo pozdě. Člověk mě chytli okolo krku a pravil:
,,Ale ale ale. Kterejpak tajnej buzerant zamířil na můj piseček?" Řekl krutě něčí hlas a stále mě kdosi držel okolo krku.
,,Tak zaprvé, já tady žádnej piseček nevidím. A jak mi úplně cizi může nechutně nadávat do buzerantů?" Zeptal jsem se naštvaně.
,,Víte, my už jsme se jednou viděli. To já jsem vám ukradl vaše rádoby úžasně čipy. Jste asi uplnej debil páč nefungujou!" Zařval.
,,Nejsem si jistej jestli nazýváte z nás dvou debilem toho správného. Zablokoval jsem je." Zelenoočkovi sklaplo. Ne asi kvůli tomu že by mu došly slova ale kvůli klapnutí dveří. Na záchod zničeno nic vešel Steve. Naštěstí mu ihned došlo že tohle není domluvená schůzka. No, aspoň ne z moji strany. Pravda ale je že přecejen tam tu chvíli tak nehybně stál. Ten člověk za mnou něco mlel ale já ho neposlouchal. Díval jsem se na Steva a soustředil se na to aby Steve z mého výrazu pochopil co se děje a něco s tím udělal. A taky že něco udělal. V nejméně čekané situaci se rozběhl a jednu tomu hrůzákovy vrazil. Sice se sebe víc snažil mi u toho nic neudělat, ale omylem mi taky vrazil zezadu do hlavy. Ale oproti tomu co by se bez Steva stalo, tohle bylo nic. Steve věděl že ho v žádném případě nesmí zabit. Trochu ho omráčil a my zavolali zbytek týmu.

Vítejte u další kapitoly. Minule mi můj proslov jaksi unikl tak snad jste to přežili i bez něj.😂

Asi k tomu už nebudu radši nic víc psát aby náhodou něco neprozradila.😄

Krásnou půlnoc přeji. Každopádně děkuji za přečtení a jako vždy budu ráda za každou reakci. Pokud se vám to líbilo, můžete utrosit⭐️ popřípadě💬