Dívka z Kruvalu

15. Kapitola

Pohled Jamese:

Se Sum jsme vyšli z kuchyně.
,, Koukni, je úplněk, " všimla si.
,, A do...... Háje!!" vykřikl jsem.
,, Co se děje? " zeptala  se nechápavě. Ach jo! Jak jí mám vysvětlit, že Remus je.. Tttttt...
,, Dělej! Běž na pokoj! Ihned!" dodal jsem, když uviděl její výraz, ála budu si dělat co já sama uznám za vhodné.
K mému  vlastnímu překvapení  se doopravdy rozběhla.

Já jsem mezitím utíkal ke Vstupní bráně.
Snad Remuse Tichošlápek vyvedl ven.
Aby se nestalo to, co minule, když jsme minule zapomněli.
To se totiž potom Náměsíčník nějakým záhadným způsobem dostal do dívčích ložnic, a kdybychom tam v čas nedorazili, Summer by už byla pravděpodobně na onom světě.
Na druhou stranu to byla naše vina.

Ale stejně si to Náměsíčník ještě docela dlouho vyčítal.

Za myšlenek stejného, či velmi podobného rázu jsem se klusem dostal až k bráně.

Snažil jsem se ji potichu otevřít, ale ona nesouhlasně zavrzala.
,, Buď zticha, "zavrčel jsem potichu na bránu.
Protože ona ti tak rozumí, Dvanácteráku, ušklíbl jsem se v duchu.

Proklouzl jsem ven.
Nadechl jsem se čerstvého vzduchu.
Užíval jsem si ten pocit svobody, dýchal jsem ten čerstvý vzduch.
Moje holá lýtka lechtala stébla trávy, která se v měsíčním světle jakoby třpytila.

Z těchto myšlenek mě vytrhlo dlouhé, táhlé a pronikavé zavytí.
To mě doslova probralo z tranzu.

Rozeběhl jsem se k lesu.
Kdyby mě někdo pozoroval z hradu, už by mě neviděl.
Pohltily mě stíny a tma nočního Zapovězeného lesa.

V běhu jsem se proměnil v jelena. Krásného, majestátního, okouzlujícího... Zkrátka řečeno, ten jelen byl stejný jako já.
Krásný, okouzlující, majestátní, a tak podobně.
Stejně mě Evansová miluje!

Dorazil jsem až na mýtinu doprostřed lesa.

Tam u jednoho stromu na pokraji mýtiny ležel velký černý pes, a nad ním se tyčil vlkodlak.

Musel jsem jednat rychle.
Rozběhl jsem se proti vlkodlakovi a nabral ho ba parohy.
Chvíli jsem měl pocit, že se na mě Tichošlápek usmál. Ale kdo ví, jestli se psi umí taky usmívat.
A i kdyby ne, Sirius je něco významného.

Ale neměl jsem zrovna moc času na to věnovat se psovi, protože Remus se mi na parozích pořád zmítal.
Jeho drápy na pravé tlapě našly útočiště na mé tváři.

Už jsem neváhal a i se zmítajícím kamarádem, který na sebe vždy o úplňku nedobrovolně bral podobu vlkodlaka, jsem se rozběhl hlouběji do lesa, a tudíž i dál od hradu.

Po pěti minutách rychlého běhu jsem Rema - přiznávám, že to zrovna jemné nebylo - shodil ze svých parohů a začal si s ním hrát.

Nebylo to sice hraní jako s malým děckem, ale na vlkodlaka to bylo extra jemné hraní.
Vypadá to, že zatím si z dnešní noci odnesu jen pár šrámů.

Opravdu nevím jak se to stalo, ale najednou se pod mým kopytem ozvalo křupnutí.
Otočil jsem se. (Věřte, že není nic lehkého se otočit v jelení podobě.)
U nohou ležel Remus. Tedy vlkodlak - Remus.

Zaskučel bolestí nad svojí levou zadní prackou.
Než jsem se nadál, vlkodlak po mě  skočil.

Prali jsme se dost usilovně, a nebylo poznat, kdo má navrch. Opět netuším, jak se to stalo, ale najednou jsem se ocitl na zemi.
Ke své velké smůle jsem se proměnil zpět na člověka.
Remus už se napřáhl svojí prackou ke tvrdému úderu, po kterém by mi prokousl hrdlo.