Dívka z Kruvalu

11. Kapitola

Byla sobota.
Společně s Lili, Carol a Jane, což jsou mimochodem mé spolubydlící jsme se vydaly do Prasinek na nákup šatů.

Lili si vybrala smaragdově zelené, které byly dlouhé až na zem a pošité různými malými tvary.

Carol se rozhodla pro světle růžové šaty, které zdobily bílé krajky. K šatům byla ještě čelenka, jejíž barva byla, stejně jako u šatů, světle růžová, a na ní bylo růžové srdíčko se zlatým okrajem.

Jane zvolila nebesky modré šaty, které byly až na zem. Neměly žádné krajky a ozdoby, ale jak naše mudlorozená kamarádka prohlásila, :,, V jednoduchosti je krása. "
K nim si vybrala stejně barevnou stihu do vlasů.

Já jsem si koupila černé šaty až na zem, které měly na zádech odvážný výstřich.
K nim byl ještě černý sametový pásek, na kterém byly zlatě vyšívané jakési znaky.

Celé promrzlé jsme se vrátili do hradu. Byl čas na oběd, a my so rychle skočily odložit šaty, kozačky, kabáty, šály, rukavice a čepice do ložnice, a rychle jsme zamířily do Velké síně.
Sedla jsem si mezi Lili a Jane, zatímco Carol si sedla za nějákýma třeťačkama.
Proč?
Netuším.
Po lahodném obědě jsme na sebe vzaly opět zimní vybavení a vydaly se na školní pozemky koulovat.
Předklonila jsem se a vydýchávala se, když mi někdo skočil na záda a hodil mi sníh za krk.
Nestihla jsem svůj pád ubrzdit rukama, takže jsem spadla do třiceti centimetrů sněhu holým obličejem.
A aby toho náhodou nebylo málo, ten dotyčný, který má v hlavě duto prázdno nečekal, že se za
a) nepřipravená svalím
b) svalím i s ním
c) pod jeho váhou peříčka neudržím.

Konečně to jistému panu Dutohlavovi došlo a slezl.
Když jsem se konečně vyhrabala ze sněhu, otočila jsem se.
Za mnou se nevinně tyčil Sirius.
,, Ty bebile! " prskala jsem sníh.
Zkuste si na někoho křičet s pusou plnou sněhu.
Nejde to tak snadno, že?
,, Co si o sobě myslíš!?" vyjela jsem na něj, když jsem konečně dovyplivala poslední zbytky, protože to vážně znělo dost divně.
Ohlédla jsem se na Lili. Ta byla chudák ve spárech Dutohlava II.
Jane a Carol někde zmizely.
Pohledem jsem hledala Lupina a Pettigrewa.
Našla jsem je. Dělali zásobu koulí, a nás si ani nevšimli.
Shýbla jsem se a rychle jsem vytvořila kouli.
Hodila jsem ji do Blackova rozesmátého obličeje.
Než se vzpamatoval, dostal další.
Další tři palby schytal James.
Pak dvě Sirius.
Ten mi však palbu oplatil.
Lupin a Peter se stali objetí mé katapultace.

Takhle jsem si to v životě neužila.
Matka byla posedlá čistou krví.
Nikdy jsem se nemohla koulovat.

Jednou, to mi byly tři roky, jsem se chtěla koulovat.
To jsem ještě neznala svět.
To jsem ještě neznala matku.

Vyšly jsme s matkou na ulici. Tam se mudlovské děti se svými rodiči koulovali.
Líbilo se mi to.
Shýbla jsem se a nabrala trochu sněhu.
S úsměvem na tváři jsem ji hodila po matce.
Ta se na mě rozeřvala a z očí jí šlehaly ohně a blesky.
Popadla mě za vlasy a zatáhla mě do domu.
Odtáhla mě do salonu, kde byl krvavě rudý koberec.

Kdoví proč, si matka tuhle místnost vždycky vybírala na mučení.

Vyvolala ohnivý bič.
Líbil se mi. Přiběhla jsem k němu a dotkla se ho.
Ihned jsem vyjekla bolestí.
Do očí se mi nahrnuly slzy.
Matku moje reakce potěšila, a začala mě bičovat.
Rány dopadaly na moje záda. Matka velmi naštvala, kdoví proč, a švihla mě do obličeje.
Rozeřvala jsem se.
Po té jsem se odbelhala do svého pokoje v cárech propálané a zkrvavené látky.
Z ran mi vytékala krev.
Naštěstí mi Krekra, náš domácí skřítek, pomohl.

Ze vzpomínek mě vytrhla koule, která zasáhla můj obličej.
Setřela jsem si sníh z obličeje, ale narozdíl od sněhu nezmizí můj zamyšlený výraz.
,, Co se děje? " přiběhl ke mně Sirius se starostlivou tváří.
,,Přemýšlím. A... Vzpomínám." Odpověděla jsem.
,, Co se stalo? " vyhrkli Lili a James unisono, tedy jednohlasně.
,,Přemýšlí a vzpomíná," odpověděl za mě Sirius.
,, Co se děje? " vyhrkl Lupin, za nímž stál Peter.
,, Přemýšlí a vzpomíná, " odpověděli James a Lili unisono.
,, O čem? A na co? " dotíral Lupin.
,, O životě. Na minulost, " odbyla jsem ho.
,, Už bychom měli jít. Za chvíli bude večeře, " upozornila nás Lili.
Odložili jsme si zimní oblečení a vydali se na večeři.
Po celou dobu mi z tváře nezmizel zamyšlený výraz.
Poberti, Lili, Carol a Jane se na mě starostlivě koukali.
Nevědomky jsem si přejela rukou po jizvě, která mi zůstala na památku na za á prvního ohnivého biče a za bé, prvního koulování.

Seděla jsem v prázdné společenské místnosti a čučela do ohně.
,, Děje se něco? "zeptal se za mnou hlas, který bych poznala i kdyby křičel z hrobu. Lupin.
,, Nic," pokusila jsem se o lhostejný tón hlasu.
,, Nemluvíš se mnou? "
,, Sis všiml brzo."
,, Proč? "
,, Maminka mi zíkala, ze se nemám bavit s cizíma lidma," zažvatlala jsem.
,, Tvoje matinka" poslední slovo vyplivnul, jako ny to byl nějaký nechutný Mega slimák.
,, Co s ní? "zeptala jsem se nevinně.
,,Ále nic," protáhl znechuceně.
,, Musím jít spát. "
,, Zítra je neděle," upozornil mě.
,, No a? " nadzvedla jsem obočí.
,, Nemůžeš se mi věčně vyhýbat.
Něco mi říká, že jednou spolu budeme bojovat bok po boku," zamyslel se.
,, Drž se na uzdě, kámo."
,,Tak dobrou, slečno unavená" rozloučil se se mnou a zamířil do chlapeckých ložnic.
Ještě dlouho jsem seděla na gauči a přemítala si náš rozhovor.
Oheň v krbu pomalu pohasínal, až zhasl úplně. Společně s ohněm jsem usnula i já.