Dívka z Kruvalu

14. Kapitola

Probudil mě proud studené vody.
,, ÁÁÁÁÁÁ!! "vyjekla jsem. Prudce jsem se posadila na posteli.
Uviděla jsem záplavu rudých vlasů. Tohle mi bohatě stačilo.
,, Lilian Evansová! Za to zaplatíš!" zaječela jsem a vystartovala z mé měkké postele.
Ach jo. Na svoji postel bych dokázala složit i symfonii. Nebo radši báseň.

Posteli má,
Nadevše měkká,
Útočiště poskytneš,
Když je někdo hledá.

Sličná tvář na tobě spí,
O čem asi právě sní?
Úsměv na rtech ti pohrává,
Z úst line se melodie krákavá.

Ó! Posteli má drahá,
Na mě jsi vždy tak milá!
Jak já ti to oplatím?
Vždyť na tobě noc co noc spím?

Ta symfonie krákavá,
Tvé dřevo skoro rozrývá!
Mlč, a nech mě spát,
Krásné sny si nechat zdát!

Rozběhla jsem se k Lili, která udiveně sledovala moje zamyšlení.
Reakce má ale rychlé.

Rozeběhla se ke dveřím ložnice, prudce je rozrazila, a letěla dál.
Stál jsem jí byla v patách.
Jestli mi Kruval něco dal, je to mimo jiné i skvělá fyzička.
Bohužel - o prázdninách jsem byla líná cvičit, takže se moje fyzička zhoršila. Ale pořád není úplně nejhorší.

Proběhla jsem společenkou. Mokré blonďaté vlasy za mnou vlály.
Byl tu však jeden malý háček, který jsem si v tu chvíli neuvědomila.
Můj spací úbor, dá - li se to tak nazvat, se totiž skládá ze světle morého krátkého topu, které mi sahá nad pupík a krátkých starých šortek.
Když jsem probíhala společenkou, ozvalo se několik obdivných hvízdnutí.
Já jsem na to radši ani nedbala.

Rozrazila jsem obraz Buclaté dámy, kterým před chvílí proběhla Lili.
Když jsem ho zase zabouchla, uslyšela jsem nějaké ty kecy o zkažené dnešní mládeži, o tom, jak krásně bylo za jejích časů, ale to mi bylo v tu chvíli úplně někde, protože jsem zahlédla záplavu rudých vlasů.
,, Lilian Evansová! "vydralo se z mého hrdla. Jsem spíš na vytrvalostní běh, než na sprint, nebo, nedej Merlin, na vytrvalostní sprint.
V hlavě se mi objevila vzpomínka na můj a Siriusův vytrvalostní sprint na hodinu přeměňování, na které jsme stejně přišli pozdě.
Ale nedostali jsme školní trest, to je pozitivní.

Při té vzpomínce jsem se - chtě nechtě - musela usmát.

Až teď mi ale došlo, jaká chyba byla to, zakřičet na Lili.
Kupodivu si mě všimla, a zrychlila.

Ta holka mě jednou přivede do hrobu, pomyslela jsem si.
Ale zrychlila jsem taky.

V boku mě začalo píchat. Nohy mě bolely, když jsem doběhla až k Velké síni, za jejímiž dveřmi se mi ztratila.
Až teď jsem si pořádně uvědomila, co mám vlastně na sobě.

Najednou kolem mě prošel Brumbál, uznale pokýval hlavou, v očích mu hrály pobavené jiskřičky a na obličeji mu hrál pobavený úsměv.
,, Slečno Woodová, doporučuji vám převléct se. Takhle byste sice zaujala opravdu velké množství mužské populace, ale myslím, že paní profesorka Mcgonagalová by nebyla příliš nadšená, kdyby jste se ve Velké síni objevila oblečená. Navíc, ženská populace by vás asi zavraždila svými pohledy, "podotkl pobaveně, a já jsem měla pocit, že jsem rudá až na... Ehm... Zadní části těla.
,, Samozřejmě pane profesore," zabodla jsem pohled do země.
Víte jak je bradavická podlaha zajímavá?
Já jsem si toho všimla právě teď.
Ten mramor!
O tom bych dokázala napsat symfonii. Nebo raději báseň.

Ó ty mramore kouzelný,
Tys tak rozmanitý!
Krása se v tobě ukrývá,
Jen se na tebe člověk podívá.

I to koště Norissová,
Umí obdivovat křišťál,
Však tebe si všimne málo kdo,
A přec důležitý jsi pro lidstvo.

Filch tě tak rád zametá!
Lidé, po tobě chodí.
Však málo svůj sklopí zrak,
A obdivuje tě!

Jak tvoříš svoji magii?
Vždyť nejsi čaroděj!
Stejně své kouzlo vlastníš však,
To nezapřitelné jest!

,, Tak už běžte! "pobídl mě profesor Brumbál a opět mi věnoval ten svůj pobavený úsměv.
Otočila jsem se, a rychlým krokem jsem vyrazila k nebelvírské věži.

Jak já ho tak nenávidím!

Myslím ten úsměv - ne Brumbála.

Na druhou stranu, Brumbál je vlastně takový... Ehm.. Starý usměvavý dědula. Není to žádný protivný starý páprda.

Ale občas mi leze na nervy tou svou všudypřítomností.

Ale jinak, - jak říkám, - starý milý dobrosrdečný usměvavý dědula, o kterém je snad nemožné si myslet něco špatného.

Za podobných myšlenek jsem dorazila před stále naštvanou Buclatou dámou.
,, Odvaha na prvním místě, " řekla jsem heslo a ona se - k mému velkému a upřímnému překvapení -, pustila dovnitř jen s tichým zabručením.

Prošla jsem společenkou, vyšla jsem točité schody do dívčích ložnic, vyhledala jsem dveře s nápisem
4. Ročník
A otevřela je.

Nikdo tu nebyl, proto jsem se rychle přemístila je skříni, otevřela ji, a s velkou nechutí jsem vyndala školní uniformu.

Skládala se z tmavě modré sukně, bílé košile, černých balerín, nebelvírské kravaty, silonek a popřípadě černého svetru bez zapínání.

Tuhle hrůzu jsem si na sebe navlékla, a konečně vyrazila na snídani.

Ale nebojte se, Lili se ještě patřičně pomstím.
MUHAHAHA!!!
(To je můj ďábelský smích, kdybyste to nepoznali)

Ahoj!
Za dnešní večer už druhá kapitola!
Trochu o ničem, ale snad se alespoň trochu pobavíte.
Další kapitolu se pokusím vydat ideálně zítra. Nic ale neslibuji.
Ahoj!
Hezky se vyspěte!
Ami😊

P. S. : snad vás váš mobil nevzbudil tím vlezlým vibrováním, nebo - nedej Merlin- zvoněním.