Dívka z Kruvalu

41. Kapitola

Běžela temným lesem. Věděla, že kdyby zastavila, chytili by ji. Cítila adrenalin, jež jí vléval novou a novou energii do žil. Ačkoli na tom blonďatá dívka nebyla po fyzické stránce vůbec špatně, po dlouhém a náročném běhu v obtížném terénu se jí začínaly plést nohy, plíce měla v jednom ohni, a sotva viděla na cestu. Kořeny jí podrážely nohy, a dívka několikrát upadla.

Za sebou slyšela stále se přibližující dusit koňských kopyt. Věděla ale, že nemůže zastavit, ba ani zpomalit. Konečně se odhodlala, chytila příležitost pevně za vlasy a odmítala se jí pustit, ačkoli jí odvaha pomalu opouštěla.

Veškeré vtíravé otázky však z její hlavy odehnal adrenalin, jež jí nedovoloval racionálně uvažovat, a díky němuž doznívající zbytky odvahy nebyly tak důležité.

Silueta hradu.

Během mnoha probdělých nocí se na něj chodila z dálky dívat. Nejednou jí za to otec potrestal. Ale její otec jí byl - spolu se stádem kentaurů - v patách.

Koňská kopyta zvonila o kameny, a utichala cestou přes mech. Větvičky praskaly a tajemné šumění Zapovězeného lesa zpívalo píseň o svobodě, jíž se snad blonďaté uprchlici dostane. Doufala v to ona i les. A to byl vskutku silný spojenec.

Letěla jako šíp mezi stromy, které jí téměř uhýbaly, jakoby se bály, že je ta drobná dívka srazí k zemi.

Adrenalin, strach a touha ji poháněly kupředu. Nohy jí ochabovaly a málem plivala vlastní plíce, ale běžela dál. Nikdy nebyla tak blízko vytouženému hradu.

Vyběhla z lesa. Věděla, že sem si naštvaní kentauři v čele s jejím otcem netroufnou, ale zároveň si tím podepsala ortel smrti během jakéhokoli vstupu do lesa.

Běžela ale dál, směrem k hlavní bráně, skrze ni se stačilo dostat dovnitř, a byla by v bezpečí.

S trhnutím jsem se probudila. Měla jsem pocit, že moje tělo není moje. Jakoby se tělo oddělilo od duše, která by se vznášela nad ním.

Viděla jsem, jak Lily ospale zvedá hlavu, a hýbe pusou. Snad něco říkala, vážně nevím. Zvuky šly naprosto mimo mě.

Zlehka jsem proklouzla dřevěnými dveřmi, nechávaje je pootevřené.

Stále jako ve snu jsem sešla schody a proplula společenskou místností, kde nebyla ani noha.

Nevěděla jsem, kolik je hodin. Popravdě řečeno, nezajímalo mě to.

Na kamenných chodbách hradu bych normálně pociťovala chlad. Dnes ale ne.

Moje tělo se rozběhlo. Bosé nohy se pružně odrážely od kamenné podlahy, a s pleskáním na ni dopadaly zase zpátky.

Tvrdé nárazy do pat bych za normálních okolností tlumila, jelikož by pro mě bolest byla nepříjemná, ale dnes jsem necítila nic.

Bylo to zvláštní. Sbíhala jsem schody, běžela jsem klikatými chodbami, ignorujíc nadávání obrazů s lehkým spánkem.

Před Vstupní branou jsem se zastavila.

Co to dělám? Sama sebe jsem se ptala na otázku, na níž jsem neznala odpověď.

Intuitivně jsem otevřela bránu, a před sebou viděla zhroucenou postavu dívky. Té dívky, o níž se mi zdálo.

Jo, dnes je kratší kapitola po strašně dlouhé době.

Každopádně děkuju za všechnu podporu od Vás, moc si toho vážím.

Ami