,,Doufám, že se vám zde líbí. Nyní vám řeknu pravidla a poté se budete moc najíst. Až budete odcházet z jídelny, zastavte se u slečny Howcokové. První dveře nalevo od jídelny." uslyšela jsem, když jsem vešla do obrovské místnosti s několika stoly. Všichni přítomní se na mě podívali a já se snažila v klidu dojít na jediné volné místo. Když jsem však procházela okolo vyššího pána v upraveném smokingu, který ještě před chvílí mluvil, probodnul mě vražedným pohledem.
,,Vy asi nejste z urozené rodiny, že slečno..." začal a díval se na mě. Chtěl, abych mu řekla své jméno a já s velkou neochotou ho musela vyslovit.
,,Fierce." odbyla jsem ho a chtěla pokračovat. V chůzi mi ale zabránila jeho ruka na mém rameni.
,,Fierce a jak dál?" vyzvídal. V mé hlavě se však odehrávala válka. Mám mu to říct? Ostatní se mě ale potom budou stranit. Jeho pohled se mi vůbec nelíbil.
,,Fajn." tiše jsem zavrčela a nepřátelský pohled mu opětovala.
,,Jmenuji se Fierce de Firemorten." prohlásila jsem nahlas a v mém hlasu bylo slyšet, že jsem na to pyšná. A taky že jsem v tuto chvíli na svůj původ pyšná byla, i když jindy jsem se ho snažila utajit. Jídelnou se ozval šum, ale jakmile ten muž pozvedl ruku, všichni ztichli.
,,Takže, slečno de Firemorten, doufám, že uslyším dobrou omluvu, proč jste se zpozdila." pronesl a celou dobu se na mě díval.
,,Omlouvám se, že jsem se dostavila později, ale v tomto obrovském zámku jsem se ztratila." vyslovila jsem omluvu a vydala se na místo ke stolu. Slyšela jsem, jak si muž povzdechl a začal něco říkat, ale to jsem už neposlouchala.
ČTEŠ
Fierce
FantasyMůj život nikdy nebyl jednoduchý. Objevila jsem se uprostřed náměstí při velkém požáru. Byla jsem tehdy malé dvouměsíční miminko. Nikdo netušil, odkud pocházím a kdo jsou moji rodiče. Když u mě však našli malý papírek s mým jménem, všichni se ke mně...
