Save BTS [CZ] ✔

3. Individuální lekce

Když jsem šla dnes ráno do práce, přemýšlela jsem jestli se mi to vše jen nezdálo. Přeci nedává smysl, aby jsem potkala člena BTS. Svedla bych to na halucinace z přepracování. A s touhle myšlenkou se mi podařilo se lépe uklidnit a vplout zpět do svých starých kolejí.
„Co je dnes na programu?" Zeptám se sekretářky, když už jsem na doslech.
„Sakra Jano, co jsi prováděla?" Zeptá se mě se strachem v očích, ale po chvíli pokračuje: „Máš skluz o půl hodiny!"
Do toho jí však musím skočit: „Moje pracovní doba ale začíná od devíti a mám tak skoro hodinu ještě čas."
„No to bývalo před tím, než si tě nějakej boháč zaplatil čtyřnásobně a chce po tobě individuální lekce!" Křičí na mě. „No tak dělej, nenechávej ho čekat!" A jen co to dořekne, už mě tlačí do učebny.
Prosím ať to není nějakej starej,plešatej a úchylnej děda. Zaprosím ještě před tím než vstoupím do učebny. Vidím nějakou osobu stojící a dívající se z okna. Popošla jsem doprostřed učebny a potom jsem se odhodlala promluvit.
„Dobrý den? Prý jste si zaplatil individuální lekce se mnou, je to pravda?" Promluví na toho může, ale nějak mi je povědomý a vůbec nevypadá na starého byznysmena.
„Ano, vidíš, že se vidíme znova." Najednou se otočí a já před sebou vidím Namjoona.
„Sakra, tohle nepůjde." Zamumlám a vyběhnu z učebny.
„Kateřino! Udělej cokoliv, ale tohle dělat nebudu!" Zakřičím na ní přez polovinu lobby.
„Jano, uklidni se, nevím o co ti jde, je to jen práce." Snaží se mě uklidnit.
„Nechtěla jsem to vytahovat, ale on mě stalkuje. Nemůžu tam s ním být." Zalhala jsem a snažila jsem se jí hrát na city.
„Aspoň dostaneš co pro to. Hold když dobře platí, tak ať je to klidně vrah." Řekne a já vím, že ji neobměkčím. Tak jen svěsím ramena a šourám se zpět do učebny. Když do ní vejdu uvidím sedět Namjoona v lavici před mým stolem. Beze slova si sednu na svoje místo a hypnotizuji ho pohledem.
„Vše v pořádku?" Zeptá se starostlivě. Ale já mu odmítám odpovědět. Jen si ho prohlížím.
„Co se děje? Odmítáš se se mnou bavit?" Naléhá na mě.
„Přemýšlím." Řeknu jen a nepřestávám na něj zírat.
„O čem? Promiň ale děsíš mě trochu."
„O co ti jde? Zaplatit tolik peněz za něco, co ani ne potřebuješ." Řeknu najednou.
„Jo tohle." Odfrkne si a pak pokračuje: „No nedalas mi moc na výběr. Máš takovou zvláštní osobnost, že jsem měl potřebu se seznámit." Řekne a usměje se.
„Ok, tak ať to máme za sebou." Řeknu najednou a divím se, co to vlastně říkám.
„Ještě pořád nevím jak se jmenuješ." Daruje mi jeden se svých překrásných úsměvů.
„To je docela osobní otázka, co když odpovím?"
„Taky ti na něco osobního odpovím." Při odpovědi si olízne spodní ret, tak jak to umí jen on. vstanu tedy a popojdu k němu. A natáhnu ruku.
„Slibuješ?" Šokuje mě, že ani nezaváhá, přikývne a stiskne mi ruku. Jen mi ji drží až moc dlouho, takže začínám mít husinu.
„Jana, těší mě." Řeknu a vytrhnu svou ruku z jeho sevření.
„Před tím, než se zeptám na svoji otázku, nezazpíváš si se mnou něco? Rappuješ trochu ne?" Čekám, že se chytne na moji návnadu a když jen kývl začala jsem zapínat počítač a projektor, když si mě nevšímal zapla jsem na mobilu nahrávání, přece jen taková šance se mi naskytne jen jednou za život.
„Připraveno, je to jedna z mých oblíbených písniček. Doufám, že mě v tom nenecháš. Nevadí ti rappovat, že ne?" Sice se mi objeví úsměv na tváři, něco ve mně chce přestat, ale není cesty zpět. Sednu si vedle Namjoona a ovladčem to spustím.

(Pozn. pusťte si písničku v médiích pro lepší zážitek)

Na obrazovce se objeví název (Champion) a skladatel (Fall Out Boy ft. RM) a je vidět, že jsem Namjoona šokovala, protože jen lapá po dechu. Nevím proč, ale nějak tuším, že se mu nechce zpívat a proto začnu rappovat úvodní část. Nevím jestli je to poslouchatelné, ale nějak se do toho vžívám a pokračuji dál. Cítím, jak se mě Namjoon dívá, ale teď je mi vše ukradené, sleduji jen slova. Když se dostávám skoro do poloviny písně naznačím Namjoonovi aby rappoval ten druhý rappovaný úsek. K mému překvapení se opravdu přidal. Nemůžu dělat nic jiného než na něj viset pohledem. Ikdyž se jedná o jeho slova stejně pozoruje projektor, kde se promítají slova. A tak mám na něj skvělý výhled. Hrozně mu to sluší když zpívá. Když skončí jeho část tak ještě chvíli zpívám já a potom je konec.

Chvíli sedíme potichu a já čekám kdy prolomí ticho, když se nic neděje začínám vstávat ze židle ale jeho ruka mě zastaví a přinutí mě znovu se posadit.
„Znáš nás? Byla jsi naší fanynkou, nebo jsi se to dozvěděla až když jsme se potkali?" Zeptá se a při tom mi pořád drtí zápěstí.
„Spíš to první. Moc se omlouvám." Cítím se opravdu na dně a ani nevím proč. Najednou ale moje utrpení ukončí jeho smích. A konečně mi pouští ruku.
„Tak kde máš nějaký deníček ať se ti můžu podepsat?"
Snažím se to tu trochu odlehčit a tak zažertuju: „Děkuji, ale když jsi se přihlašoval tak jsi se už párkrát podepisoval. A možná by se originály mohli ztratit." Mrknu na něj a následuje další vlna smíchu.
No ale železo se má kout dokud je žhavé.
„Takže k mé otázce: proč jste se rozpadli?" Jeho výraz znovu ztvrdne, ale nemlčí, za co jsem ráda
„Měla jsi to velmi dobře promyšlené, nemůžu říct, že ne." Chvíli se odmlčí, ale po chvíli pokračuje.
„Bylo toho asi víc, ale začal jsem to já, když jsem rozhlašoval, že ostatní neumí anglicky tak dobře a trochu jsem se na ně nevědomě povyšoval. Pak nám ale vše přerostlo přez hlavu. Nikdo z nás kvůli koncertům pořádně nespal a kvůli tomu všemu cestování, stresu a únavě jsme byli více podráždení, až jsme se jednou pořádně opili a porvali. Přece jen byli jsme spolu už skoro 5 let." Z jeho tónu byla cítit hrozná lítost.
„To je vše? A nezkusili jste to urovnat?" Zeptám se.
„Ne. Ten večer jsme si slíbili, že se už nikdy nekontaktujeme."
„A ty jsi to dodržel? To jste snad nebyli přátelé?" Nevím proč ale začíná se ve mě vřít krev. Když se trochu uklidním pokračuji s otázkami: „Kdybys měl možnost, s kým bys chtěl hned teď promluvit?"
On se trochu zamýšlí, ale brzy odpoví: „Asi s Jinem, chybí mi ty jeho vtipy." Jeho odpověď mi vykouzlí úsměv na rtech. Něco mi nedá a snažím se z toho vydolovat maximum.
„Chtěl bys to vše zpátky? Když ne zpívání, tak aspoň vaše přátelství?" Chvíli se odmlčí a když se na mě znovu podívá, začínají se mu tvořit slzy v koutcích očí. On je bez milosti otře a konečně odpoví: „Vraždil bych za to, jak moc mi chybí. Tenhle život bez nich nenávidím."
Po tom co dostanu tuhle „skvělou" odpověď vstanu ze židle, nenápadně vypnu nahrávání a začnu přemýšlet další strategii.
Za svůj život jsem udělala mnoho chyb, tak chci aspoň jednou udělat něco dobré.