Save BTS [CZ] ✔

17. Yoongi POV

Dnes jsem pořádně nemohl usnout, po tom co se událo s Janou. Nečekal jsem, že může být tak zlomená životem jako já. Byl jsem hrozně rád, že se mi se vším svěřila, ale měl jsem z toho špatný pocit, když ode mě utekla, jako bych ji měl ztratit. Protřepu hlavou a vyčistím si hlavu.
Přičítám to tomu, že byla zdrcená, že jí už nebude -náct ale -cet. To bude ono. Říkám si a jdu na snídani.
Jsou tam všichni až na Janu, což je divné. Protože ona je tam vždy mezi prvníma a připravuje snídani pro nás.
„Kde je Jana?" Zeptám se s nadějí, že si jen někam odskočila.
„Asi spí." Řekne Hobi bez vzrušení.
„Je 9, ona vstává nejpozději v 7." Promluvím nejistě a při tom zkoumám hodinky na zápěstí. Otáčím se a jdu k ní.
„Jani, vše v pořádku?" Zaklepu na její dveře. Když se nedočkám odpovědi tak zabouchám silněji. Znova nic.
„Varuju tě, jestli neotevřeš do 5 sekund, tak otevřu!" Cítím se stupidně jako malé dítě, ale začnu s odpočtem.
„Pět...Čtyři...Tři... Dva.. Jedna a půl...Jedna a čtvrt... Jedna...Půl...Čtvrt...Osmina... Jdu dovnitř!" S varováním stisknu kliku a zjišťuji, že je zamčeno. Začínám mít špatnej pocit. Snad žije a nic si neudělala. Tuhle myšlenku se pokusím vytěsnit a běžím za klukama.
„Kdo má náhradní klíče? Jana neodpovídá." Udýchaně vše vyklopím, ale dočkám se vlažné reakce.
„Asi já." Řekne Jin a následuju ho k němu do pokoje. Kluci nakonec rezignují a jdou s námi. Jinovi to netrvá ani 3 minuty a drží klíče.
„Jani, jdeme dovnitř." Varuje Jin a odemyká dveře. Já se hned proderu do pokoje a hledám ji. V pokoji není a když opatrně nahlédnu do její koupelny tak tam taky není.
„Kde jsou všechny její věci?" Zeptá se Jungkook když nahlíží do prázdné skříně.
„Hele kluci, něco tu je." Řekne Namjoon a ukáže na zalepenou krabici od bot, na které je fleška a pak nějaké psaní.
„Nejdřív mě přehraj." Přečte Namjoon pokyny od Jany. Já rychle vyběhnu pro svůj notebook a pak se všichni nad ním shromáždíme. Na flešce jsou dvě složky, nejdřív rozkliknu tu, která je pojmenovaná „mě první". V ní je video, a tak ho spustím a všichni na něj mlčky koukáme.
„Ehm...ehm.Vidíte a slyšíte mě? Hmm... To jsem hluboko klesla, mluvit s kamerou." Řekne zatímco sedí ve spoře osvětleném pokoji. Musela to nahrát včera po tom, co jsem ji vyrušil na střeše.
„Je mi líto, že to musí být takhle, ale jinak by to nešlo. Když se teď díváte na tohle video já už jsem pravděpodobně tisíce kilometrů od vás. Splnila jsem vaše přání a teď je čas pro mě se probudit z toho neuvěřitelného snu. Musím říct, že u plnění všech jsem si užila zábavu, jakou už dlouho ne. Hlavně včera, kdy jste mi pomohli a oslavili jsme Jiminovy narozeniny a ikdyž jste to nevěděli, tak i já je měla a byla to krása. Děkuji za vaši společnost. Dlouho jsem v tenhle den nebyla ve společnosti milých lidí." Odmlčí se a utírá si slzy.
„No, zařekla jsem se, že nebudu plakat, ale moje tělo mě zradilo, sakra." Pokusí se o vtip, ale moc jí to nevyjde.
„Na téhle flešce je ještě druhá složka s pár fotkami a několik nahrávek. Nevím jestli pořád koukáte na tohle a nejste náhodou rádi, že jste se mě zbavili, ale jsou zde zachycené chvíle kdy jste každý z vás zářili a já na vás s údivem civěla, a jsou také důvodem proč byste měli zůstat při sobě. Pokud se na ně kouknete, myslím, že to poznáte. A teď pár slov na závěr. Ikdyž budeme daleko, budu vás sledovat a když jste mi nedali žádný dárek k narozeninám, doufám, že mi splníte jediné přání, které bych si přála, kdyby mi například někdo udělal dort z jablka a to je, abyste zůstali spolu a prorazili díru do světa. Mimochodem klíč od pokoje jsem schovala v kuchyni pod hluboké talíře. Děkuju, mám vás ráda." S těmi slovy končí video a já musím přemýšlet nad tím co řekla o tom jablku. Věděl jsem, že na nás myslí víc než na sebe, ale že až takhle?
Všichni jsme potichu a já klidnu na druhou složku.
První je má název Namjoon, když na něj kliknu, zjistím, že je to nějaký záznam.

...„To je vše? A nezkusili jste to urovnat?"
„Ne. Ten večer jsme si slíbili, že se už nikdy nekontaktujeme."
„A ty jsi to dodržel? To jste snad nebyli přátelé? Kdybys měl možnost, s kým bys chtěl hned teď promluvit?"
„Asi s Jinem, chybí mi ty jeho vtipy."

Cítím jak se Namjoon ošívá studem a Jin ho jen poplácává přes rameno s tím, že mu nějaké potom řekne.

„Chtěl bys to vše zpátky? Když ne zpívání, tak aspoň vaše přátelství?"
„Vraždil bych za to, jak moc mi chybí. Tenhle život bez nich nenávidím."

Tak to je... intenzivní. Rychle kliknu na nahrávku s názvem Jin, než někdo cokoliv řekne.

...„Chybí ti kluci?"
„Není den kdybych toho nelitoval. Nemuseli bychom zpívat, ale aspoň spolu mluvit a jít se opít, to mi chybí."

Musím se usmát, ona opravdu věděla jak z nás vytáhnout to dobré, co skrýváme. Dále je tam podsložka nazvaná duety se mnou. Ty momentálně přeskakuju a koukáme na fotky.
Ani nevím, kdy všechny pořídila, všechny jsou skvělé. Začínáme v Praze. U orloje, koně, v restauraci, na lodi, ze které se mi vracejí smíšené pocity. Všude se na sebe smějeme, anebo děláme ksichty.
„Pamatujete si, že bychom s ní udělali fotku?" Zeptá se Tae smutně. Když prohlížíme několikátou fotku jen nás.
Všichni vrtíme hlavou a to zabolí. Byli jsme spolu tak dlouho a blízko, ona se o nás tak starala a my s ní nemáme ani blbou fotku.
Následuje fotka mě spícího v letadle, pak nás v posilovně a když děláme video.
„Já věděl, že je to pořádná fanynka. Tolik fotek..." Usoudí Jimin a snaží se to trochu odlehčit, ale to se mu nedaří.
Posledních pár fotek je ze včera, všichni se usmíváme a i můj kamenný výraz je pryč. Ani jsem nevěděl, že jsme si to tak užili.
„Tak kdo otevře tu krabici?" Zamumlám, když jsem na konci a do pozadí pouštím první duet jí s Joonem. Když se k tomu nikdo nemá, tak se do toho pustím sám... Trhám vrstvy izolepy a že jí tam dala dost.
„Jana má fakt andělský hlas, že? A ten rapp..." Přeruší mě Jungkook. Já mu musím dát jen za pravdu. Je úžasná a to na ní miluju, škoda jen, že jsem jí to neřekl dříve.
Konečně se dostávám dovnitř a na víku zevnitř je napsané: Neviděla jsem vás nakupovat, tak tady je pár suvenýrů, když jste jeli přez půl zeměkoule...
„Ona se zbláznila!" Řekne Namjoon. Když všichni vidíme tu nadílku pohledů, podtácků, menších sošek a turistických známek.
„Tak, co budem dělat teď?" Zeptám se všech. Protože já to takhle nechci a nemůžu nechat.