Save BTS [CZ] ✔

21. Vzpomínky

Už je to týden a já pořád musím věřit klukům, že to co mi řekli je pravda. Nevím co už mám dělat, ikdyž oni říkají, že je to v pořádku, já psychicky trpím.
Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání na moje dveře.
„Ano?" Zakřičím, ale zůstanu sedět na zemi, záda opřená o postel. Do pokoje vchází Yoongi a drží něco před sebou. Sedne naproti mě a já se zahledím na divnou hmotu, kterou drží na talíři.
„Já myslel, že by se ti mohly vrátit vzpomínky. Ty jsi udělala dort Jiminovi a já byl u toho na slíbil jsem ti, že ti na narozeniny udělám dort."
„Není to otrávené?" Zeptám se ve srandě a zaměřím se na dort. On se jen usměje a vezme si první podíl a kousne do něj. Sleduju jeho reakci a potom ho napodobím.
Není to špatné, kdyby korpus nebyl připálený a želatina nebyla všude i kde být nemá.
„Docela se ti to povedlo..." Pochválím ho a on se rozzáří.
„Vážně? Tak já udělám ještě jeden."
„Děkuji, ale raději ne. Budu se těšit na svoje narozeniny o to víc." Snažím se zachránit svoje zažívání a chuťové pohárky.
„Málem bych zapomněl." Řekne a vytáhne nějakou flešku a podá mi ji.
„Možná tohle pomůže." Já si ji vezmu a dám do kapsy.
„Mohla bych tě o něco poprosit?" Zeptám se před tím než odejde.
„Mohl bys dnes usnout vedle mě? Bojím se, že se vrátí." Už týden mám stejnou noční můru a to právě úseky z mé nehody. Nic víc.
„Přijdu do čtvrt hodiny, jen tohle odnesu..." Neodpoví a já na něj kývnu. Jen co on odejde vezmu flešku a zapojím ji do notebooku. Je tam několik vidění ale nejvíc mě zajímá složka duetů, kliknutím na poslední soubor a začne hrát moje oblíbená písnička Rewrite the stars, hned poznám Yoongiho hlas, v tom mnou projede šílená bolest a myslím, že se mi hlava rozskočí. Tepe mi v ní, ale pořád slyším Yoongiho hlas z počítače. Musím se schoulit do klubíčka a prsty si zarývám do paží, ale to není nic oproti tomu, co se děje v mé hlavě. Svět se se mnou točí a já se cítím, jakoby mi někdo otevřel lebku a ocelovým drátem mi šťoural do mozku. Nesnesitelná bolest.
„Jani?" Zeptá se někdo ode dveří. Běží ke mně a snaží se mě uklidnit.
„Nevypínej to..." Zasyčím v bolestech, protože mi v hlavě víří myšlenky a některé vzpomínky.
„Nech mě tu samu, prosím." Řeknu a hned si musím přitisknout ruku na čelo.
Poslechne mě a já jsem ráda, nechci, aby někdo na kom mi záleží mě viděl takhle. Ještě pět minut se svíjím v bolestech a potom vše rychle odchází, skoro tak rychle jak to přišlo.

Všechno se mi vrátilo, ale necítím se lépe. Vyjdu s pokoje a tam na mě čeká Yoongi.
„Vše v pořádku?" Zeptá se přiškrceně.
„Jo." Dělám jakoby se nic nestalo a pak dodám: „Potřebuju se jen projít." Mrknu na něj a odcházím.

Jdu se projít po své obvyklé trase, když si potřebuju urovnat myšlenky. Přemýšlím co dál. Zastavuji se na mostě Mapo. Vždy mě fascinovaly ty nápisy a fotky. Ne že bych chtěla skočit jako tolik lidí, kteří ho proslavili, ale prostě to tu má speciální atmosféru.
Nikde není nikdo. Aspoň, že tak. Nemusím nikoho zachraňovat a přemlouvat.
Najednou ale ucítím jak mi někdo něco bodá do krku. Já se otočím, a vidím nějakou postavu celou v černém oblečení. Chci zakřičet, ale nejde to. Začne se mi točit hlava a těsně před pádem mě zachytí pár silných paží.