Save BTS [CZ] ✔

11. Muž a žena přez palubu

Chvíli trvalo, než jsem objednala okružní jízdu na loďce. Vyskytl se však jeden malý problém. Jedinný, kdo nás mohl vézt byl takový šedesátiletý stařík, který neuměl ani slovo anglicky. Já jsem se rozhodla v nejhorším vše přetlumočit.
Každý jsme dostali po jedné záchrané vestě a když už jsme se nalodili, a pak nám stařík podal dvě deky na nohy, kdyby nám byla zima. Bylo sice slunečno a docela teplo, foukal ale trochu studený větřík, hlavně když jsme vyrazili. Kluci z vyjížďky byli unešení, projížděli jsme pod několika mosty a viděli je z jiné perspektivy, byla to krása. Byli jsme asi v polovině, když se kolem nás objevilo hejno labutí, byly krásné, a tak blízko, že stačil kousek a dotkli bychom se jich.

Žbluňk, uslyším najednou a otočím se za zvukem a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Yoongi byl pryč, opatrně jsem vstala a viděla jsem ho, jak se snaží udržet nad hladinou. Ale moc mu to nejde.
„Sakra zastavte a pomozte mu." Zakřičím na staříka, který nic neslyšel, nebo to chtěl jen ignorovat.
„Ani se nehněte." Říkám klukům a u toho zouvám baleríny a nechám kabelku s mobilem na palubě. Na nic nečekám a skáču šipku do vody Yoongiho směrem. První co ucítím je ledová voda a pak síla vesty, která mě nenechá se potopit.
„Nepolykej vodu." Zakřičím na něj a sama jí trochu spolknu. Ještě pár metrů a už jsem u něj. Je úplně vystrašený a mává bezmocně rukama kolem sebe.
„Yoongi, poslouchej, uklidni se, jsem tu s tebou. Pomůžu ti." Zakřičím na něj a chytnu ho že zadu za vestu. Převrátím ho na záda a druhou rukou se snažím plavat k loďce.
„Představ si, že jsi na pláži a nepanikař." Zaúkoluji ho. Je těžké plavat sama a ne tak ještě táhnout někoho. Moje svaly začínají bolet a chladná voda tomu nepomáhá, ale musím vydržet. To je jediné na co myslím v tuto chvíli.
Už se blíží loďce, kluci něco řvou ale já je přez vodu a můj tlukot srdce neslyším.
„Nejdřív Yoongiho." Zakřičím a kluci se ho snaží vytáhnout a já jim také pomáhám. Síly mě opouští, ale včas mě zachytí nějaké ruce a pomáhají mi. Za pár chvil jsem v loďce taky, ležím chvíli na zemi a těžce oddechuji. Pak se ale rychle vystřelím do stoje, rozepnu si vestu, která mi brání v pohybu a hodím ji na podlahu.
„On se mohl utopit!" Zakřičím na dědu a do toho beru deku a obaluji do ní Yoongiho a snažím se ho trochu usušit. Druhá přistane na mně, já ji ale dám Yoongimu a snažím se ho celého zabalit.
„Jsi v pořádku?" Ptám se ho starostlivě. On mi věnuje křivý úsměv a já až pozdě zjišťuji, jak ta otázka musela být stupidní.
„Vemte nás hned na břeh." Zakřičím na starouše a vrhla bych na něj vražedný pohled, kdybych se nebála, že se něco stane s Yoongimu, když z něj spustím oči.
„Vem si jednu." Řekne, ale celý se třese.
„Sakra, nestarej se o mně, ty jsi ten důležitější." Zakřičím a snažím se ho trochu promasírovat a usušit.
„Je mi to moc líto." Řeknu a začnou mi stékat slzy po tvářích.
„A vy buďte rád, že váš nezažaluju." Zasyčím staříkovi česky.
„Jani, uklidni se." Řekne Jin a zatřese se mnou. Já jsem jakoby v tranzu a nevnímám nic. Pro mě je teď jedinné důležité Yoongiho zdraví.
Když jsme na břehu, hodím staříkovi pětistovku za deky a Yoongiho posílám taxíkem, který jsem zavolala. Jede s ním Jin a Namjoon.
„Dejte mu něco horkého, taky vroucí sprchu, teplé oblečení a ať zbytek dne proleží v peřinách." Oni jen kývnou a já ještě stihnu říct ať mi zavolají jestli je vše v pořádku.
Ostatní jedou do hotelu a já převlíct domů. Až teď zjišťuji jaká je mi zima. Vezmu si metro a všichni na mě v něm zírají. Možná jsem si opravdu měla vzít tu jednu deku, Proklínám se. Nezdržuji se tady zbytečně dlouho, protože ten ledový vzduch mi nedělá dobře.
Když přidu domů první co udělám je, že jsem svlékla všechno mokré oblečení a osprchovala se. Pak jsem si oblékla teplé domácí oblečení a zabalila se do peřiny, ale ani to mi nepomohlo a chvěla jsem se jako osika. Na pár minutek jsem zavřela oči, no nakonec se z toho vyvrbila půlhodina a probudila mě strašná zimnice a telefon.
„Jani, přišla bys za náma?" Uslyším Jinův hlas.
„Stalo se něco s Yoongim?" Zeptám se ustaraně.
„Prostě prosím přijď ke mně. Jsme tu všichni." Odvětí a típne hovor.
Chvíli se rozmýšlím, jestli mám opustit „teplo domova", ale po chvíli rezignuju, upravím si make-up, dofénuju vlasy a až když mám oblečené tričko s riflemi, mikinu a bundičku, nazuju tenisky, do kterých dám zimní ponožky, vyjdu s bytu.
Venku se na mě dívají jako na blázna. Jsem ale ráda, že jsem doma nechala rukavice, které jsem si chtěla vzít. Přeci jen vidět někoho takhle v 28° pochybovala bych také o jeho duševním zdraví. Sama si momentálně připadám jako feťačka, která má zimnici.
Do půl hodiny stojím před Jinovým pokojem a jemně zaťukám na dveře. Ty se po chvíli rozráží a hned obdržím objetí.
„Yoongi, vše v pořádku?" Zeptám se a snažím se ho ode mě odtrhnout, ale on se mě drží jako klíště.
„Jani, proč jsi tak navlečená. Není ti horko?" Zpochybní můj styl oblékání místo toho, aby mi odpověděl na otázku, ale pořád mě drží.
„Pusť mě." Zamumlám, protože se mi začne točit hlava, on trochu povolí stisk, ale mě se na to podlomí kolena. Ještě uslyším několik hlasů volat moje jméno, a pak mi můj svět zčerná a propadnu se do temnoty.