Save BTS [CZ] ✔

20. Kdo jsi?

Píp...píp...píp...
Udeří mě do uší otravný zvuk.
Snažím se otevřít oči, ale nejde to. Tak to aspoň vypnu. Snažím se chytnout na ten otravný budík, ale jedinné na co se vzmůžu je pokrčit trochu prsty.
Slyším nějaký udivený hlas a hned na to mi někdo svítí do očí.
Jen co nabydu sílu, tak tě zaškrtím. Prolétne mi hlavou.
„Haló, slyšíte mě?" Uslyším lámavou angličtinu.
Kde jsem? Kdo si se mnou hraje? Snažím se posadit se, ale nejde to.
„Slečno, uklidněte se. Ležíte už týden v nemocnici." Znova zazní ten hlas.
„Proč?" Neslyšně zachrčím, a trochu pochybuju, že je to můj hlas.
„Měla jste autonehodu."
To mě probere a teď udržím oči otevřené a zahledím se kolem. Vidím asi doktora s tou lámavou angličtinou a po mé levici sedí nějaký přitažlivý muž s černými vlasy, který mě drží za ruku.
On není ani náhodou Čech, ani ten doktor ne. Má krásné vlasy, které mu trochu padají do očí, které jsou poznamenané nejspíše nedostatkem spánku a jsou to slzy? Proč?
„Jani, omlouvám se. Byla to moje chyba." Promluví a já cítím lítost v jeho hlase. Proč? Co mi uniká?
„My se známe?" Řeknu a můj hlas se třese, ale je slyšet. Ten muž se ošije, jako kdybych ho něčím bodla.
„Jsem přeci tvůj Yoongi." Řekne a dává důraz na slovo „tvůj".
„Pane Yoongi, jak jsem říkal. Prodělala velký šok, takže to bude chvíli trvat..."
„Na to vám kašlu, kdy ji pustíte?" Trochu zvedne hlas ten Yoongi a já netuším proč.
„Musíme udělat spoustu testů a..." Řekne zmateně doktor, proč mám pocit, že se ho bojí?
„Ty zvládnete dnes, zítra si ji převezmu a postarám se o ni." Řekne bez milosti. Sakra, kdo to je? Nejsem vdaná, že ne? Podívám se a na prstech nevidím snubní prsten. Proč se o mě chce postarat?
Mám v hlavě strašný zmatek.
„Jani, zítra tě vezmu domů. Ani nevíš, jak se klukům oddechne?" Klukům? Já mám děti?
„Klukům?" Zachrčím.
„Jinovi, Jiminovi, Hobimu, Jungkookovi, Namjoonovi, Taemu..." Objasní. Chvíli přemýšlím, co jsem s ním dělala, že mám šest dětí.
„Bangtan... BTS." Řekne, když vidí, že se nechytám. Ale to mi přijde povědomé, to je ta skupina, která se rozpadla a já ji měla hrozně ráda. A to je TEN Yoongi, přes jeho vyčerpání jsem ho nepoznala.
„Vrátíte se k sobě?" Řeknu a on na mě civí s otevřenou pusou. Řekla jsem něco špatně? On vyhledává nějakou známku na mé tváři, že žertuji. Když ji nenachází, jen se omlouvá a vychází z pokoje, hledat doktora, který už dávno odešel.
Jsem v docela přepychovém pokoji sama. Z okna mám výhled na nějaké divné město. Vedle mě jsou všemožné přístroje. A pak si všimnu, že na mém pravém lokti je zabodnutá jehla s nějakou tekutinou. Musím se odsud dostat. Prolétne mi hlavou. Sbírám veškerou sílu a vytahuju ji. Z rány mi teče pár kapek krve, ale to je to poslední, co mě zajímá. Opatrně se vyškrábávám z postele. Už cítím chladnou podlahu pod svými chodidly.
Jedna...Dva... Tři. Odpočítávám a postavím se. Chvíli se držím, ale při prvním kroku padám. Sakra, to tělo jakoby nebylo moje!
„Jani!" Zakřičí Yoongi a spěchá ke mně.
„Co vyvádíš?" Řekne a rychle a opatrně jako něco cenného mě zvedá do náručí a vrací mě do postele.
„Já...nechci. Prosím" Zamumlám a začnou mi stékat slzy. Kterých si hned všimne a snaží se mě utěšit.
„Mám tě vzít domů?" Zeptá se najednou. A já jen zakývám ikdyž nevím kde je to „domů".
„Tak já to půjdu vyřešit." Slíbí a dá mi pusu do vlasů. Proč si ho, sakra, nepamatuju?

Za pár minut se vrátí a vezme něco z tašky vedle postele.
„Oblékneme se a půjdeme." Usměje se roztomile, ale vypadá zlomeně. Kvůli mně?
„Nedívej se." Řeknu a můj hlas už je normální. On se zasměje z plna hrdla, ale mě to uniká. Zavře oči a pomůže mi do tepláků a mikiny.
„Můžeme, princezno?" Zeptá se.
„Princezno?" Zeptám se nedůvěřivě, ale po chvíli k němu vztáhnu paže jako malé dítě. A on mě vezme do náručí.

Chvíli to trvá než se vypleteme bludištěm chodeb. Ne zdech jsou divné klikyháky, ale přijde mi, že jsem se je učila, nebo je dokonce znám. Yoongi jde mlčky a vede mě až k černému autu, posadí mě na přední sedadlo a zaujme pozici vedle mě.
„Na stupnici od jedné do deseti, jak bezpečné je tvoje řízení?"
„Deset a půl." Zakření se a vyjíždíme.
Cestou mi říká vše od našeho pofidérního seznámení přez můj návrat domů a vrácení se do Koreje.
„Jsi si jistý, že jsem měla nehodu já a né ty? Tohle nezní jako já." Pokusím se o vtip a auto obklopí jeho andělský smích.
„Všechno je pravda. Přísahám."
„A důkaz?" Zeptám se ostře. On chvíli přemýšlí a už něco chce říct, ale...
„Zastav!" Zakřičím. Auto popojede pár metrů a zastavíme na krajnici. Já rychle otevírám dveře a vystupuju. Padám na kolena. Před očima mám najednou černo a slyším zvuk brzdění a náraz. Zavírám oči, ale třepu se. Obrátí se mi žaludek a začnu zvracet. Ucítím dotek na zádech a jak mi Yoongi bere prameny vlasů a oddělává mi je z obličeje.
Po pár minutách se mi daří uklidnit, a konečně slyším i Yoongiho, který má o mně šílený strach.
„Co se stalo tomu taxikářovi?"
„Ty si vzpomínáš?" Rozpoznám maličkou jiskru naděje v jeho tváři a pak pokračuje: „Dostal menší infarkt, po tom co se to stalo, ho odvezla záchranka. Žije." Já jen kývnu a s jeho pomocí se dostávám zpět do auta.
Cesta trvá jen chvíli a stojím u nějaké vily, Yoongi mě vede dovnitř a hned uslyším několik nohou, které nám běží naproti.
„Jani!" Zakřičí nějaký kluk a s uslzenýma očima mě chce obejmout. Ale Yoongi ho odbyde, že jsem moc slabá.
„Tohle už se někdy stalo, ne?" Zkouším a dívám se na Hobiho.
„Ano! Jsi šikula." Řekne a jemně mě obejme.
„Vítej doma." Uslyším Jinův hřejivý hlas.
„To ti to trvalo!" Řekne mile Namjoon , který stojí vedle Jina. Vlastně tam stojí všichni.
„Ahojte?" Zeptám se a čekám, jestli jsem nepřekročila nějakou mez. Když nic neříkají, tak pokračuji: „Yoongi mi řekl, co jsme dělali od toho, co jsem vás poznala, ale já si nic nepamatuju. Mrzí mě to. Doufám, že mi pomůžete vzpomenout." Řeknu a sepnu ruce.
„Jasně! Jen se divím, že jsi mohla zapomenout na mě. Ostatní klidně." Zažertuje Jimin, ale nevím, jak na to reagovat.
„Pojď se najíst. Možná se ti něco vybaví." Řekne Jin a Yoongi mě popostrkává do kuchyně. Sedám k jídelnímu stolu a přede mnou je hromada jídla.
„Něco se ti vybavilo?" Zeptá se s nadějí v hlasu Jungkook a já musím zavrtět hlavou.
„Nevadí, hlavně naber síly." Usměje se na mě Tae.
Všichni jsou na mě hrozně hodní, ale to má za následek to, že se cítím jako bych utekla z psychiatrické léčebny a oni se báli, že tu začnu rozbíjet věci kolem sebe.
Což se možná může stát, pokud vše půjde takhle dál.