Save BTS [CZ] ✔

12. Comeback?

„Je mrtvá?" Uslyším Yoongiho chvějící se hlas.
„Ne, jen má hroznou horečku." Vysvětlí Jin: „Beztak jela metrem a nachladila se." Nad tím se musím pousmát a otevřu pomalu oči. Ležím v posteli u Jina a po stranách postele na mě hledí sedm starostlivých tváří. Hned se snažím posadit, že mi spadne obklad z čela.
„Dík za pomoc." Řeknu a rukou se ze sebe snažím sundat peřinu. Několik rukou mě zastaví a Jin na mě vrhne vražedný pohled a dodá: „Ani na to nemysli."
„Já vám tu nemůžu zaclánět." Promluvím a znovu chci vylézt z pod peřiny.
„Sakra Jano, to někdy nemůžeš udělat co chceme my?" Rozlítí se Namjoon.
„Ne nemůžu. Tak rychle všichni vyklopte co po mně chcete, ať se mi vrátí život do normálu." Naštvu se na ně a konečně se mi podaří vylézt z postele, ale zatočí se mi hlava, že se musím zachytit o zeď vedle mě.
„Já to zvládnu!" Zakřičím a odháním od sebe ruce, které se mi snaží pomoci.
„Tak co ještě chcete?" Zopakuji svoji otázku zvýšeným hlasem, že je mi jich trochu líto.
„OK, jak chceš." Odkašle si Namjoon a dojde ke stolu, kde vezme nějaký papír a něco na psaní.
„Moje přání je, abys tohle podepsala." Řekne a podá mi to. Já to vezmu do rukou a začnu číst nějakou smlouvu.
„Vy plánujete comeback?" Vytřeštím oči a nechápu.
„Jen pokud do toho půjdeš s náma. Chtěli bychom nazpívat pár písní s tebou." Upřesní Hobi.
„Jen takhle? Ztratíte spoustu fanynek, až uslyší to mé krákorání." Ujistím je, oni se začnou smát a pak Jungkook promluví: „My si tě pohlídáme." Mrkne na mě, a tak ani nedočtu smlouvu a hned ji podepíši. Ne že bych chtěla být slavná, jen je chci vidět znova radostně poskakovat na pódiích. Podám smlouvu Namjoonovi, ten jen kývne a začne někam volat.
„Super, tak teď moje přání." Promluví Yoongi. „Chtěl bych, abys s náma jela do Koreje a bydlela s náma." Jen co domluví, udělá smutné oči a já zalapu po vzduchu.
„Já nemůžu do Koreje." Odvětím.
„Musíš, je to jeho a naše přání." Skočí do toho Taehung.
„Já ale neumím ani slovo korejsky, nevím nic o Koreji a nemůžu odjet." Bráním se.
„My ti vše ukážeme a nenecháme tě samotnou ani na minutu a neboj vše už jsme zařídili." Řekne Jimin.
„Co jste zařídili?" Zeptám se a opřu se o zeď za mnou.
„No, zamluvili jsme letenky, pronajmuli tvůj být a dali za tebe výpověď v práci." Řekne s lehkostí Hobi.
„Co že jste udělali?" Zakřičím na ně a ani nevím, která z těch věcí je nejhorší.
„Jani, uklidni se, s námi se budeš mít daleko lépe." Řekne Jin přesvědčivým tónem.
„Tohle nejde...já nemůžu." Řeknu spíše pro sebe a chystám se na odchod. Zadrží mě Taehungova ruka: „Zítra v 9 nám to letí. Buď tam včas, nebo si nás nepřej." Řekne a i přesto co řekl, nasadí andělský úsměv. Já si odfrknu a vyběhnu z pokoje.

To snad nemůžou myslet vážně, proč se mi tak pletou do života? Ptám se sebe samé, když dorazím domů. Ze vzteku rozhážu všechny šanony s notami, které mám. Tohle mě do toho namočilo. Když uvidím ten nepořádek, zklidním se trochu.
Co to řeším, hold úmyslně nestihnu let a bude vše vyřešeno. Tohle bude nejlepší. Řeknu si a lehám si s úmyslem všechno zaspat.