22. Oppa (18+)

661 33 0
                                    

Ty bolesti hlavy jsou už snad denním pořádku. Usměji se trochu, a pak se rychle zvedám. Vypadá to, že jsem v nějakém sklepě, jedinné co vidím jsou asi ocelové dveře. Ani okno tady není. Jak jsem tu dlouho? A kde, proč? Hlavou mi víří otázky, na které neznám odpověď. Prohlídnu si ještě jednou místnost. V rohu je malá postel a to je vše.
Mobil! Vzpomenu si a se štěstím ho mám v zadní kapse. A je tu signál. Ta všechna smůla se obrací k dobrému. Rychlé vytáčím Yoongiho číslo. Ten to hned vezme.
„Kde jsi celý den?" Zamumlá zděšeně.
„Potřebuju pomoct, já nevím asi v nějakém sklepě. Někdo mě uspal." Vysvětlím mu rychle, ale hned ztiším mobil a schovám ho za zády, protože slyším klíč v zámku.
„Ale vida, moje kočička je vzhůru." Řekne nějaký muž, když vchází do místnosti. Má na sobě černé džíny s mikinou. Sakra, co se děje?
„Kdo jsi? Proč jsem tu já?" Zeptám se dotyčného, který si právě sundává kšiltovku a konečně mu vidím do tváře. Odhalí svoje blonďaté vlasy a povšimnu si typických korejských rysů. Je docela přitažlivý, ale není to můj Yoongi.
„Budeš mojí nevěstou." Řekne a podá mi podnos s nějakým jídlem. Já ho nevezmu a raději se zeptám: „My se známe?" Snažím se při tom na sobě nedát znát strach.
„Ty si mě nepamatuješ? Přeci jsem to já, pomáhal jsem nedávno BTS s tancem. Ty ses na mě pořád usmívala a já se zamiloval."
Netuším, co to říká ale potřebuju Yoongimu opatřit víc vodítek.
„Takže jsi trainer?(člověk připravující se na debut)"
„Jo, vidíš, že ji mě pamatuješ."
„Matně, jak se jmenuješ?" Zkusím se zeptat.
„Kang-Dae, ale říkej mi oppa." Řekne s úsměvem psychopata.
„Oppa, kde to jsme?" Zkusím přistoupit na jeho hru.
„U mě doma." Odpoví stroze.
„Oppa, proč jsi mě zavřel do sklepa?" Zeptám se roztomilým tónem.
„Abys neutekla, hlavně je to tu zvukotěsné, tak tě sousedi neuslyší."
„Jak jsi o mně věděl?"
„Sledoval jsem tě každý den, po té nehodě jsem ti chtěl pomoci, ale tys z domu těch parchantů nevylézala. Až včera, a tak jsem toho využil."
„Víš, hrozně se mi líbí kluci s náušnicemi a ty blond vlasy ti sluší. Kolik měříš, kolik ti je?" Asi jsem zašla daleko, protože najednou ke mě přiskočil a zkroutí mi ruce.
„Zlobivá kočička!" Zakřičí a vytrhne mi telefon.
„Yoongi, prosím najdi mě!" Zavřeštím a on mi dá obrovskou facku, že se sesunu na podlahu, hned si dám ruku na bolavou tvář a on zatím típne mobil.
„Já na tebe chtěl být hodný a ty se taháš s jinými. Jsi jen moje rozumíš!?" Ztrácí kontrolu. Zamíří k místu kde nechal tác a dá ho přece mne. Jakoby lusklutím prstů se uklidní.
„Kočičko,papej." Řekne mile. Já ale nebudu nic jíst. Kdoví co do toho dal.
„Budeš mě poslouchat?" Zakřičí, že se celá roztřesu.
„Tak já si tě nakrmím." Klekne si ke mně a nabírá lžičku rýže. Já se k němu otočím, ale tím ho víc vyprovokuji. Skočí na mě, povalí mě a přišpendlí mě k zemi koleny. Tvrdě mi vrazí lžíci do pusy. Já se snažím vše vyplivnout, ale potom mi dá ruku před pusu a zácpe nos. Chvíli na sebe koukáme a když mi dochází kyslík tak to se slzami spolknu.
„Hodná kočička," Řekne a takto mi dá ještě několik lžic.
Snad to bude otrávené, zadoufám, protože zapochybuju, že tohle bude to nejhorší.
„A teď si zasloužíš odměnu." Mrkne na mě a ve vteřině ucítím jeho rty na svých. Drží mě moc silně a nemůžu se osvobodit. Má zavřené oči, toho využiji a kousnu ho pořádně do rtu, tak že hned ucítím železnatou pachuť krve. On otevře vykukeně oči a zavřeští a volnou rukou mi mačká ohryzek.
„Zlobivá kočička..." Řekne, když se ode mě odtáhne.
Začínám vidět rozmazaně, to bylo rychlé. Povzdychnu si.
Ale potom povolí stisk a já se z plna hrdla nadechnu. Jen co to udělám, ucítím tlak znovu.
To je takový zkurvysyn. Proběhne mi hlavou.

„Kočičko, poučila ses?" Zeptá se když opakuje proces po čtvrté. Já jen kývnu. A on ze mě slézá. Já hned zacouvám až ke stěně a mnu si krk na místě, kde mě před chvílí škrtil. On nic neříká a jen natočí hlavu na stranu a kouká na mě.
„Musím ti donést šatičky." Promluví trochu dětským hlasem a jde pryč. Já si oddychnu, ale ne na dlouho.
Za chvíli přijde s krabicí, kterou položí přede mě.
„Obleč si to..." Zavelí a já jen Zavrčím hlavou.
„Půjde to po dobrým, nebo ne?" Řekne a vytáhne ze zadní kapsy injekci s nějakou tekutinou.
„Oppa, mohl bys na chvíli odejít? Chci abys přišel překvapený..." Řeknu mile, ikdyž se mi to hnusí. Musím někde nabrat čas a nechci aby mě viděl nahou.
„Dobře, máš pět minut. A nepřej si mě jestli si to neoblékneš." Řekne a odejde z místnosti aniž by zapomněl zamknout.
Oddělám víko a koukám co to je. Svatební šaty, ten psychopat. Vytáhnu je a koukám na ně. Jsou bez ramínek a na prsou jsou malé kmínky. Sukně je řasená, ale v přední části mi bude asi do poloviny stehen.
Povzdychnu si a začnu svlékat tričko s riflemi. Rychle na sebe nasoukám ty šaty a zapnu zapínání vzadu. Jsou velmi pěkné, kdybych nezapomněla, že jsou od něj.
Dveře se rozletí bez varování.
„Kočičko, tobě to sluší." Zašklebí se a sedne si na postel v rohu a kýve, abych ho následovala.
Teď nebo nikdy. Řeknu si a rozběhnu se naproti dveřím, už je otvírám, ale zastaví mě síla, která mě chytne za vlasy.
„To se nedělá." Zasyčí a zabodne mi jehlu s něčím do krku a potom mě pouští.
Já mu uteču, řeknu si a otvírám dveře. V tom to začne působit... Moje svaly, jakoby byly ze želé. Snažím se opírat o stěny a vylézt po schodech nahoru, ale nejde to. Nakonec padám a uslyším jeho smích těsně za sebou. Sakra.
On ke mně dojde a zvedne mě do náručí a já se nemůžu ani pohnout. Donese mě zpět do místnosti a položí mě na postel. Potom mi chvíli urovnává šaty a vlasy, tak abych se mu asi víc líbila, nebo nevím.
„Ještě poslední věc, než přejdeme na svatební noc." Psychoticky se zasměje a začne z kapsy vytahovat krabičku s prstýnky. Jeden dá sobě a potom mi tvrdě vrazí druhý na prsteníček. Nevím co mi dal, ale nemůžu hnout ani prstem.
„Vezmeš si mě?" Promluví najednou a zasměje se.
„Ano, oppa." Odpoví si přehnaně ženským hlasem. Musí být blázen.
Začne mě tvrdě líbat na tvář a ústa, ale já se nemůžu pohnout, jen mi začnou téct slzy.
„To jsou slzy štěstí, že?" Zeptá se a začne mi je slíbávat.
„Už se na to těšíš, co? Tak to nebudu prodlužovat." Řekne a při tom mě zvedá do sedu, tak aby mi mohl rozepout šaty.
„N...n...n...e." Zahuhlám, ale on propukne v šílený smích a jedním tahem mi sundá podprsenku, která dopadne na zem.
„Jsi překrásná. To čekání stálo za to." Řekne a pokládá mě, zatímco mi horní díl šatů stahuje pod prsa. Začne si hrát s mýma bradavkama. Jednu kouše a horlivě saje a po druhé mi plácá tou špinavou prackou.
„To by mohlo stačit." Zamumlá a přesune se níž. Trochu vytáhne šaty a kalhotky mi dá na stranu.
Bez varování mi strčí do vagíny tři prsty. To je bolest, začínám znova plakat, ale on se mi jen směje.
„Připrav se. Jdu na..." Řekne, ale vtom někdo rozrazí dveře. Nevidím co se děje. Ale najednou ze mě slézá.
„Ještě chvíli vydrž." Uslyším známý hlas a srdce mi poskočí. On přišel. Slyším jen řev a zvuk pěstí. Nevidím na ně, ale doufám, že Yoongi vyhrává.
Vše utichne a nade mnou se ukáže Yoongiho udýchaná tvář.
„Jsi v pořádku?" Zakřičí a zatřese se mnou. Já se vzmůžu jen pohnout zorničkama doprava a doleva. Yoongi zmizí z dohledu.
„Hajzle, cos jí kurva udělal?" Zařve a uslyším směs kopání a tlumeného smíchu.
„Takhle je povolnější. Zasuň si ta..." Řekne únosce a tím si zaslouží daleko víc ran. Yoongi ho kope jako pomatený.
„Y..Yoo...Yoongi." Zavolám potichu, ale stačí to. Znova se nade mnou sklání. Hned mi spravuje šaty a sundává si svoji mikinu, do které mě opatrně zabalí a vezme mě do náručí.
Je vidět jeho zlost, takhle jsem ho nikdy neviděla. Vždy byl klidný, nikdy ho nic nedokázalo naštvat. Ale teď mu z očí srší blesky.
Trochu zvládnu pootočit hlavou a vidím svého únosce ležet na zemi v klubíčku. Tam kde bych čekala hlavu je samá krev a svíjí se v křečích.
„Měl jsem ho dodělat."Řekne Yoongi naštvaně. A vynáší mě konečně z toho pekla.

Do půl hodiny dorazíme do nemocnice, já už nemám problém mluvit a s pomocí chodit. Ale Yoongi řekl, že nevíme, co mi píchl, a proto tam musím.
Dostanu se na podobný pokoj jako nedávno a sestřička mi odebírá krev na rozbor. Celou dobu mě drží Yoongi za ruku.
„Dobrý den, jsem od policie, potřebuji vaši výpověď." Řekne nějaká policistka, která právě otevřela dveře. Já kývnu.
„Prosím počkáš venku?" Zeptám se Yoongiho, protože je mi to trapné říkat před ním a nechci, aby se rozzlobil ještě víc. On na mě sice obdaří nechápavým výrazem, ale pak svolí.
Půl hodinu mluvím s tou policistkou a říkám jí, co se vše dělo.
„Půjde do vězení?" Zeptám se nakonec.
„Budeme se snažit o doživotí." Ujistí mě a já se trochu usměju, už se má na odchod a já ji ještě zdržím: „Mohla byste tohle prosím vyhodit?" Zeptám se a podám ji „můj snubní prsten". Ona kývne a opustí mě.

Save BTS [CZ] ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat