Save BTS [CZ] ✔

5. Ráno

Probudí mě nějaký křik. Neváhám a vystřelím se do sedu a pátrám po zdroji. Jasně korejština, na tohle si asi nezvyknu. Skoro bych totiž zapomněla na svou „návštěvu“, která momentálně sedí na kraji postele a oběma rukama se drží za hlavu.
„Omlouvám se, nečekala jsem, že tě to tak zničí.“ Zalhala jsem trochu a nasadila co nejsmutnější tón.
„Vem si prášek, je na stolku vedle tebe.“ Dodám a za chvíli si mě všimne Namjoon. Udělá jak jsem řekla a potom se zeptá na typickou otázku po ránu: „Co se včera stalo?“
„Měla bych být asi uražená, že si na to nevzpomínáš. Pili jsme a ty jsi to přehnal dřív než jsem čekala, a když jsi se mnou odmítal mluvit anglicky a asi jsi mě jen proklínal v korejštině tak jsem tě raději vzala ke mně.“ Dořeknu a usměju se na něj.
„Jo, to zní jako já, ale ty jsi divná.“ Zachrčí, jeho hlas je trochu zastřený z té dávky alkoholu, ale je poznat, že se vrací do normálu.
„Konkrétnější bys nemohl být?“ Zeptám se ho, protože tohle mě opravdu zajímá na co přijde.
„Jak ses mohla opít později? A tobě nevadilo vzít si muže, kterého moc neznáš domů?“  Vychrlí ze sebe a pořád si při tom drží hlavu.
„Jen pro tvou informaci, já nebyla vůbec opilá a ten muž nemohl skoro sám chodit, takže nevím kde je problém.“ Uculuju se na něj zatímco mu to objasňuju.
„Tak to je ještě horší než jsem myslel.“ Promluví a věnuje mi u toho trochu nucený úsměv.
„Co tahle vajíčka na snídani, nebo na co bys měl chuť?“ Odvrátím téma.
„To by šlo, jestli nevadí.“
„Kdyby vadilo, tak ti to ani nenabídnu a hlavně se za tebe cítím provinile.“ Což je vlasně pravda, říkám si v hlavě, nebo aspoň ta první část. Vstanu a začnu připravovat snídani.
„Nečekal jsem, že růžová je tvoje oblíbená barva.“ Promluví najednou. Nechápavě se na něj podívám a zjišťuji, že se neslyšně přesunul ke stolu. On jen ukáže na moje saténové růžové pyžamo.
„Není, ale sedí to od někoho kdo nosil růžové vlasy.“ Začnu se smát a on se ke mně připojí.
„Byly náhodou dobré,ne?“ Už se nadechuji, že odpovím ale on mě přeruší: „Neodpovídej a neber mi iluze.“ To už ale nevydržím a musím se zasmát.
„Hraješ na piano?“ Zeptá se po chvíli mlčení.
„Jo, ale už moc ne. Teď je to spíš dekorace.“ Usměju se smutně na něj a podávám mu vaječinu a chleba.
„Asi to má daleko od tradiční korejské snídaně, ale tohle je asi maximum co dokážu.“ Sama si vytáhnu z lednice jogurt a začnu ho jíst.
„Neříkala jsi, že se cítíš provinile?“ Zaskočí mě najednou.
„Asi jo... Trochu?“ Odpovím a při tom pokrčím čelo.
„Takže co ty na to, že bys mi splnila jedno přání.“ Řekne a při tom si kousne do spodního rtu. Když na něj pokývnu, tak pokračuje: „Zahraj a zazpívej, prosím.“ Udělá na mě psí oči a já se vzdám.
„Nevím jestli je to na tvoji kocovinu dobré, ale chtěl jsi to.“ Položím kelímek, přesunu se k poličce se složkama a vytáhnu první noty co mi padnou pod ruku. Sednu si ke keyboardu, zapnu ho a nachystám se. Chvíli pod prsty zkoumám klávesy, na které jsem tak dlouho nesáhla.
„Bude to možná trochu depresivní, ale to jsem celá já.“ Varuju ho a když nic nenamítá tak se otočím.

(Pro představu písnička v médiích - Can you hold me)

Písnička začíná tichým zvukem piana. A já se vynasnažím zpívat co nejblíže originálu. Tudíž prozebně a smutně, což možná ani nemusím předstírat. Tahle písnička vystihuje můj život. Dívám se před sebe na noty a celý svět jakoby zmizel. Existuji jen já a keyboard.

Tears on my face. I can't take it. If lonely's a taste, then it's all that I'm tasting. Do you hear my cry? I cry.

Po chvíli se písnička rozjede a já začnu zvyšovat hlas, abych zvýšila na naléhavosti.

But I'm lonely, feel like I don't even know me. I don't even know me.

Zvyšuju hlas tak, že skoro křičím. Brzy se ale blížím k závěru, tak se trochu uklidním a ztiším svůj hlas.

Can you hold me in your arms?

Poslední větu skoro zašeptám. Po chvíli ticha zvedám ruce z kláves a vracím se do reality, zaskočí mě, že cítím slzy na svých tvářích, rychle je setřu a doufám, že to nebylo ve zpěvu poznat.
„Tak jaké to bylo?“ Otočím se na Namjoona a zadívám se na něj, on má otevřenou pusu a trochu křečovitě před sebou svírá mobil.
„Tys mě nahrával?“ Zavrčím na něj a přimhouřím oči.
„Já? Ne...Možná...Trochu.“ Řekne se sklopenou hlavou.
Já se jen usměju, protože sama jsem udělala včera podobnou věc. Začnu vypínat keyboard a zchovávat noty. Překvapí mě Namjoon, který se pár rychlými kroky dostane ke mě otočí mě k němu a obejme mě. Když začnu protestovat, tak jen zašeptá: „Chtěla jsi to.“ Zatřepu se, a po celém těle mi naskočí husí kůže, když cítím jeho dech na holém krku. Nakonec se mi ho podaří odstrčit.
„To bylo v té písničce!“ Vyštěknu a nakrčím na něj obličej.
„Jak myslíš.“ Odsekne, ale brzy na to pokračuje: „Mimochodem to bylo neuvěřitelné, nechápu, proč nejsi zpěvačkou.“
„Nelži, ale za to, že jsi mě bez mého vědomí natáčel, bys mi měl něco dát na oplátku, ne?“ Naléhám na něj, ale on se vrací zpět ke snídani.
„Co?“ Zahuhlá, když má plnou pusu.
„Tvoje telefonní číslo. Slibuju, že ti nezavolám, pokud to nebude nutné.“ Nasadím svoje psí oči a začnu si hrát s prsty. On mu odpoví záchvatem smíchu. Vezme si kousek papíru a tužku a až dopíše, tak mi ho podá.
„Ty můžeš volat kdykoliv.“ Mrkne na mě.
„Jen v nouzi, neboj.“ Řeknu a kysele se na něj usměju, pak ale dodám: „Až ti ale zavolám musíš to zvednout, je ti to jasné?“ On se na mě chvíli divně dívá, ale potom přikývne.
„Tak děkuji za návštěvu, ale dnes mám volno a mám něco na práci, takže bych ráda kdybys už šel.“ Setřu ho tvrdě.
„Už jsem tu dlouho zacláněl co?“ Řekne s porozuměním a má se na odchod.
„Děkuju a pamatuj na svůj slib, ano?“ Řeknu jen před tím než se za ním zavřou dveře, ale jeho odpověď už neslyším.