Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 5. - Silvestr

  Prázdniny ubíhaly a Oliver se s Helen skvěle bavil. Často spolu hráli šachy nebo se koulovali na pozemcích hradu.
Bylo mu s ní tak dobře, ale o nic se nepokusil. Neměl totiž z jejího chování pocit, že by jí nějak imponoval. Často v jejich debatách narazila na Higgse, což mu neskutečně drásalo nervy. Nedal však na sobě nikdy nic znát. Nechtěl, aby to zkazilo přátelství, které se mezi nimi za těch pár dní vytvořilo.
Na Silvestra byla naplánovaná ve Velké síni oslava, na kterou se chystali všichni studenti, kteří přes prázdniny zůstávali v Bradavicích. Wood byl domluvený s Helen, že se sejdou v osm v nebelvírské společenské místnosti a půjdou na oslavu společně.
Oliver se opravdu snažil, aby vypadal alespoň trochu k světu. Oholil se, vzal si nejlepší oblečení, které v kufru našel (kdyby ho Sir Nicholas nepřesvědčil, tak by si byl býval vzal famfrpálový dres) a snažil se trochu načesat. Od silvestrovského večera si sliboval mnoho.
Když sešel do společenské místnosti, Helen tam ještě nebyla. Usadil se tedy na kanape před krbem a čekal. Za chvíli slyšel klapání, otočil se tedy za zvukem. Po schodech z dívčích ložnic scházela jeho vysněná dívka. V černých šatech po kolena, červených lodičkách. V pase stejně červenou stuhu, která byla na zádech uvázaná v mašli. Rozpuštěné navlněné vlasy jí rozverně spadaly na ramena, ve vlasech měla jako doplněk červenou květinu. Oliverovi spadla brada a nevěděl, co má říci. Po chvíli ze sebe vysoukal: „M-moc ti to sluší, vážně."
„Díky" pípla.
Nabídl jí rámě a pobídl jí pohybem, aby vyrazili společně do Velké síně. Tam se opět skvěla slavnostní výzdoba. K té Vánoční přibyly komfety a balónky. Vzduchem poletovala očarovaná čísla Nového roku, stejně jako foukátka, která občas přilétla k některému ze studentů a zatroubila mu přímo u ucha. Na stolku u vchodu ležely skleničky, které se po odebrání začaly sami plnit přípitkovým mokem. Oliver dvě vzal, přičemž jednu z nich podal Helen. Obě se ihned naplnily. Přiťukl si s ní.
„Tak ať se dnešní večer hezky bavíš," popřál jí.
„Ty taky. Na zdraví," oplatila mu přání.
Pak se společně odebrali ke stolu, který byl výjimečně spojen se všemi stoly z ostatních kolejí. I tak se posadili daleko od studentů Zmijozelu.
Dvojčata Weasleyovic jim hned začala šeptat: „Máme pod stolem schovanou krabici s Báječnými rachejtlemi doktora Raubíře." A potutelně na Helen mrkali. Ta se pobaveně usmála a otočila se na Olivera:
„Už se těším na půlnoc, na věži bývá nejhezčí výhled na ohňostroj," mrkla na něj.
Wood trochu znejistil, co si pod tím mrknutím má vykládat. Chtěl, aby to znamenalo něco víc, ale lézt do zelí Higgsovi se mu moc nechtělo. Doufal, že Helen brzo pozná, co je to zač a opustí ho sama.
Pak mu začalo běžet hlavou: Vážně chceš čekat na to, jestli ho opustí? Nebo budeš chlap a budeš bojovat?
Oba měli už dopito, a tak se zvedl: „Co si dáš k pití?"
„Hm..." zamyslela se Helen, „víno?" Usmála se. Wood by jí za ten úsměv snesl modré z nebe.
„Jasně," a odběhl. V rohu síně byla vystavena pyramida ze sklenic, do které ze shora neustále dotékal vinný nápoj. Oliver popadl dvě sklenice a vrátil se zpět k Helen.
Všichni byli ještě neplnoletí, ale na Silvestra se trochu přimhuřovalo oko. Učitelský sbor se také velmi bavil. Hagrid měl vlastní velký pohár, neboť připravené sklenice v sále by pro něj byly na jeden doušek. Čím více pokračovaly ručičky na hodinách, tím více brunátněl v obličeji.
Kolem deváté začala hrát hudba. Oliver se dlouho odhodlával vyzvat Helen k tanci. Po dalších dvou skleničkách vína se toho už nebál.
„Zatančíš si?" natáhl k ní ruku.
„No jasně," vyskočila.
Kapela rozjela právě rock'n'roll, takže začali společně na parketu bláznit. Různě poskakovali a Wood točil Helen dokola. Po třech písních si šli odpočinout a napít se ke stolu.
„Helen, pojď si trsnout taky se mnou," házel po ní okem Fred Weasley.
„Tak jo," souhlasila.
Wood pozoroval, jak jí bere jedno z dvojčat dokola.
„Možná bys měl udělat něco pro to, aby se na toho náfuku ze Zmijozelu vykašlala," pošeptal mu do ucha George Weasley.
Oliver se prudce otočil, nečekal, že by o jeho náklonosti k ní mohl vědět někdo další kromě Angeliny.
„Ale no tak, Olivere, nemyslíš si, že je to tvoje tajemství, že ne?" schladil ho George.
„N-ne. Ale.." polilo ho horko, „ale, ona..." vyděsil se.
„Neboj, ona to neví. Ale pár lidí to minimálně tuší. Respektive, je to jasný celému mužstvu. I Harrymu, a to je to prvák."
„Sakra," nahrbil se rozpačitě Wood.
„Neboj, nedozví se to. Ale myslím si, že máš šanci. Chtělo by to plán. Navíc, dneska je Silvestr. Máš celkem slušnou šanci se o něco pokusit," nabádal ho.
„To ne. Nechci to přátelství zkazit, musím doufat," nedokončil větu.
„Doufat, že toho pitomce prokoukne? To těžko. Je to náfuka, ten si pohlídá, aby dělal dojem pořád."
George se od něj odvrátil, protože jeho mladší bratr Ron donesl nějaké skleničky s máslovým ležákem.
Olivera málem zabilo, že to celé famfrpálové mužstvo ví.
Začal křupat dýňové tyčinky, aby zahnal pocit sevřeného žaludku. Fred pořád proháněl Helen na parketu, tak si došel pro další skleničku vína. Než s tancem skončili, stačil do sebe nalít další tři.
Kolem jedenácté začala kapela zvolňovat, a tak posílen vínem vyzval svou oblíbenkyni k tanci. Bylo vidět, jak zčervenala, ale Oliver to přisuzoval množství vína a času stráveném na parketu.
Chytl ji jemně kolem pasu a přitáhl si jí blíž. Druhou ruku svíral ve své dlani. Po pár tónech opřela své čelo o jeho bradu. Wood měl pocit, že je to jeho nejšťastnější okamžik v jeho životě. Cítil vůni jejích vlasů a slyšel její přerývané dýchání.
V půli písně k němu zvedla oči, ve kterých se jako vždy málem utopil.
„Olivere," oslovila ho.
Hleděl na ní, jako by očekával ty dvě slůvka. Ona však pokračovala něčím, čím ho absolutně zaskočila: „Nevadí ti, že chodím s Higgsem, viď? Já jen, aby sis nemyslel, že vynáším nějaké tajné informace ohledně strategií a signálů z tréninků." Wood spadl opět z nebes na zem.
Ne, nemůže být prostě šťastný.
„Vím, že mu žádné informace nedonášíš. V tomhle ti věřím jako nikomu jinému. Co se týká toho, zda mi vadí, že s ním chodíš, to už je jiná otázka." Sám nevěřil, co vypustil z pusy.
„Jak to myslíš? Máš dojem, že ... ani nevím, co ti vadí," vyjela na něj.
Zastavili se uprostřed parketu, ale Oliver jí stále držel za ruce.
„Nevím, jen mu prostě nevěřím. Měla bys být s někým jiným." Proč se do toho tak zamotáváš ty pitomče. Nadával si Wood.
„Nevěříš mu proč? A s kým bych podle tebe měla být? S někým, kdo není schopný mě ani včas pozvat na máslový ležák?" zvýšeným hlasem už jen proti němu stála a rozhazovala rukama.
Pak se sebrala a odběhla. Zdálo se, že parket opouští v slzách.
Vystřelila z Velké síně jako šíp. Bylo už půl dvanácté. Než se Oliver vzpamatoval, byla už z dohledu. Rozběhl se za ní, jenže ať se rozhlížel jak chtěl, neviděl, jakým směrem se vydala.
Prostě zkusil schody vlevo. Bloudil chodbami hradu a hledal jí.
Byla skoro půlnoc. Pak ho napadlo, jak mluvila o výhledu na ohňostroj.
Vyběhl na věž, kde ji samozřejmě konečně našel. Stála tam a třásla se zimou. Došel až k ní. Chtěl se jí omluvit, ale nevěděl jak. Jak by se měl omluvit za to, že je pitomec?
Postavil se tedy vedle ní a přes ramena ji přehodil svůj svetr. Mlčky se do něj zachumlala.
Stáli tam vedle sebe a pozorovali hvězdnou oblohu. Najednou začala odbíjet půlnoc. Ani jeden z nich se nepohnul.
„Promiň, mluvení není má silná stránka," prolomil Wood ticho.
„Já vím," souhlasila.
Náhle se k ní otočil a políbil jí. Jemně, něžně až ochranitelsky. Stála tam jak opařená.
Nechtěl čekat na reakci, bál se, jaká by byla. Proto se sebral a otočil se. Namířil si to rovnou do nebelvírské koleje a rovnou do postele.