Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 19. - Svátky

Kapitola 19. - Svátky

Štědrý den proběhl u Woodů tradičně, jako každý rok. Přijeli i babička a děda Woodovi. Ráno se Oliver probudil a sešel do obývacího pokoje, kde už seděl zbytek rodiny.
„No tak Olivere, kde se couráš, čekáme s rozbalováním jen na tebe." Vytkla mu babička Konstánc.
„Promiň babičko," omluvil se poslušně vnuk.
Tatínek ihned začal rozdávat dárky. U Woodů bylo tradicí, že se vždy všichni dívají, jak rozbaluje každý člen rodiny svůj první dárek. Takže když byly chudší roky, vždy se zdálo, že jim rozbalováním díky tomu trvá hodiny.
První dárek podal pan Wood mamince, která rozbalila velký těžký balík. Byla to nová velká kuchařka Kouzelné recepty pro Vaši maličkost. Paní Woodová byla vyloženě dojata, protože Oliver ji přistihl, jak si nenápadně rukávem svetru otírá slzy štěstí. Další dárek dostal děda Wood, který vybalil novou dýmku.
„No tu už jsem potřeboval, jako sůl. Děkuji."
Další balíček hodil tatínek po Oliverovi. Když ho rozbalil usmál se tradičnímu dárku, bez kterého by to snad nebyly ani ty pravé Vánoce. Dostal krásnou pletenou šálu v barvách nebelvírské koleje, ale posetou malými Nimbusy 2001. Byla suprová.
„Páni, děkuji mami. Je bezvadná." Nadšeně objal paní Woodovou.
Poslední první dárek si rozbalil pan Wood. Když ho rozbaloval, mírně se začervenal, strčil krabičku pod křeslo a na maminku spiklenecky mrkl. Takže nikdo neviděl, co tatínek obdržel.
Na zbytek dárků se již všichni vrhli dohromady. Oliver nanosil zbytek úhledně zabalených krabic babičce s dědou.
Sám měl ještě tři dárky k rozbalení. Mohl se ještě těšit na předplatné časopisu Famfrpálový fanoušek, měsíčník, který si vždy přál dostávat. Měl z toho opravdu radost. Další dárek byla ještě čepice k oné bezvadné šále, která už neměla na sobě malá košťátka, ale pouze jedno větší uprostřed hlavy. A nakonec se vrhl na poslední balíček, v kterém bylo nové leštidlo na koště, protože to z původní Sady pro údržbu košťat mu již docházelo.
Když byli všichni s rozbalováním dárků hotoví, začala se vyptávat babi Woodová:
„Tak Olivere, slyšela jsem, že máš nějaké děvče?" vyzvídala.
„Ne, babi nemám. Helen je jen kamarádka." Protočil Wood panenky, protože to bylo přesně to téma, které nechtěl řešit.
„No to nevadí, co není může být." Rýpnul si děda.
„A nemáš nějakou její fotografii? I když je to jen kamarádka, ráda bych si ji prohlédla." Naléhala babička.
„No, možná ano. V pokoji." Oliver zavětřil šanci na chvíli utéct ze svárů zvědavých příbuzných.
„Tak šup šup, běž se podívat." Popohnal ho děda.
Wood vyskočil a odešel do svého pokoje. Tam se posadil na postel a chvíli jen tak bez užitku koukal z okna. Pak z pod postele vytáhl svou tajnou krabičku.
Samozřejmě, že měl její fotku a ne jednu. Otevřel malý zámek a odklopil víko. Na hromádce leželo několik fotografií, většinou jejich společných. Jednu, když byly ještě opravdu děti z druhého ročníku, kdy si šel zatrénovat sám ve stejnou dobu jako ona. Tam se seznámili osobně.
Nakonec šli spolu do nebelvírské společenské místnosti, kde měl zrovna jejich spolužák fotoaparát. Bylo to v listopadu, takže oba na fotografii jsou zablácení od hlavy až k patě a jen jim prosvítají bílé zuby, jak se usmívají a mávají do objektivu.
Další fotografie byla ihned pod touto. Potkal se s Helen venku v zimě, když se koulovala s dvěma zrzouny, kteří se další rok stali jejich novými odražeči. Byla to dvojčata Weasleyovic a na téhle fotografii byli všichni společně, jak se koulují a jsou na kost promočení. Další obrázek, který se odkryl, byla fotografie z loňského Silvestra, kde byli zachyceni, jak spolu tančí ploužák. Bylo to před tím, než se pohádali a Helen utekla pryč.
Oliverovi se zježily vlasy na temeni hlavy, protože si ihned vzpomněl na jejich první polibek na věži přesně o půlnoci. A poslední fotografii měl z letního famfrpálového turnaje, kde se nechal celý tým vyfotit ještě před hrou. Tu vzal, aby byli prarodiče spokojení, že je aktuální. Bezděky se usmál, protože si vzpomněl, že Helen brzy uvidí a bude s ní moci strávit nějaký čas mimo školní zdi.
Zpět do obývacího pokoje nespěchal. Když se konečně přišoural zpět, podal babičce obrázek.
Ta si nasadila brýle a chvíli fotografii zkoumala. Oliver zapomněl, že je na fotografii celý tým, takže paní Woodová starší nebude vědět, která z děvčat je Miltonová.
Jenže to nevěděl, že babička má čich na vkus svého vnuka. Po chvíli vykřikla: „To je ona!" a šťouchla prstem do Helen. Ta na fotografii uskočila a začala se smát. Děda Wood se k babičce naklonil a pravil:
„No jasně, to je určitě ona."
Oliver byl celý zmatený, jak to mohli uhodnout: „Ale jak.." zakoktal se.
„Oliverku myslíš, že tvoje babička neví, kdo se k tobě hodí?"
Wood se trochu začervenal a zahleděl se na vánoční stromeček.
„No, doufám, že mi příště povíš, že už nejste jen kamarádi. To děvče vypadá opravdu mile, sympaticky a řekla bych, že má stejnou zálibu pro famfrpál jako ty." Shrnula.
„Babi, pracuju na tom, ale nechci nic uspěchat. Na letošní Silvestr mne pozvala k nim."
Maminka s tatínkem na něj udiveně koukali, protože jim jejich syn asi zapomněl něco říci.
Když Wood spatřil jejich překvapené výrazy, ihned vysvětlil:
„To bylo v tom dopise, asi to pozvání přijmu." Pokrčil nevinně rameny.
„To víš, že přijmeš, chlapče. To bys byl pitomec, kdyby ne." Vmísil se do hovoru děda.
„Tak se mi zdá maminko, že nám to ptáče brzo vyletí." Uchechtl se tatínek.
Paní Woodvá si smutně povzdychla, pak mávla hůlkou a stůl se slavnostně prostřel. Bylo čas připravit oběd. Mávala ze strany na stranu hůlkou, v tom se oškrábali brambory, v tom vylétlo upečené maso z trouby. Na prkénku krájel nůž na kolečka mrkev a červenou řepu. V cuku letu byl oběd hotový.
Společně se najedli a babička s dědou se po odpolední kávě rozloučili a přemístili se zpět domů.
Oliver zapadl do svého pokoje, přál si, aby byl už Silvestr. Jenže dny se táhly, a tak se rozhodl udělat domácí úkoly, aby mu čas alespoň trochu ubíhal.
Konečně nastal den D, Oliver se již sbalil zpět do Bradavic. Tolik toho s sebou naštěstí neměl. Rozloučil se s rodiči. Maminka mu popřála hezký Nový rok a hodně štěstí. Ve čtyři odpoledne se přesunul ke krbu, nabral do rukou hrst letaxu a vhodil jej do plamenů. Pak vyslovil, kam chce a byl se zavazadlem tatam. Cestou sledoval, jak míjí krby jeden za druhým, až začal zpomalovat, až se zastavil v obýváku u Miltonových. Tam už stála Helen s mamkou. Oliverovi bylo jasné, že je všude od sazí, ale to mu nemohlo zkazit radost, že vidí jeho lásku.
„Ehm, ahoj, dobrý den." Pozdravil slušně a vystoupil z krbu.
„Ahoj Olivere, já jsem maminka Helen," a natáhla ruku, aby ho pozdravila.
„Těší mě, Oliver Wood." Zdvořile odpověděl a stál tam jak tvrdé y. Pak se podíval na Helen a nemohl se od ní odtrhnout, přiblble se na ní usmíval a nedokázal se pohnout z místa.
„Tak pojď, ubytuju tě." Vytrhla ho z transu Miltonová. Vzala ho za ruku a vedla ho po schodech nahoru. Otevřela dveře vlevo.
„To je bráchův pokoj, ale nepřijede. Mám od něj povolené, že tu může naše silvestrovská návštěva spát." Zavřela za nimi dveře. Oliver se podíval do zrcadla a honem si kapesníkem otřel saze z obličeje.
„Kolik ještě dorazí lidí?" optal se nervózně.
„Je to spíš malá oslava, jen pár přátel rodičů, pár sousedů." Spěšně dodala: „Kouzelníků."
„Aha, tak to jo. A to bude tady u Vás?"
„Jo u nás. Nevím, zda sis všiml, ale máme dost velké prostory na takové akce."
„Super."
Nastalo ticho, stáli tam tak proti sobě a dívali se na sebe.
Najednou Oliver trhl hlavou a začal se štrachat v tašce. Za chvíli vytáhl malý balíček, který podal Helen:
„Ehm, Veselé Vánoce. Moc jsem nevěděl, co ti dát, tak snad se ti to bude líbit. Jen bych asi rád, aby sis to rozbalila třeba u sebe v pokoji. Až u toho nebudu." Nervózně se podrbal na hlavě a strčil ruce do kapes.