Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 3. - Vítězství, opravdu?

Kapitola 3. - Vítězství, opravdu?

Druhý den ráno se ihned rozkřikla novinka o souboji Pottera, Grangerové a nejmladšího Weasleyho s trollem. Wood si zpětně vzpomínal na to, že je vlastně ve společenské místnosti zaznamenal až později. Nechápal, co je to napadlo pouštět se do něčeho takového. Vždyť nemít Potter štěstí, mohli jsme být zase bez chytače! Honilo se mu naprosto reálně hlavou.
Venku se opravdu hodně začal projevovat podzim. Každé ráno bylo opravdu frišno. Helen s nimi konečně chodila na tréninky. Byl rád, že se vždy vyhnul situaci, kdy s ní Higgs vrkal. Na posledním tréninku si ještě chtěl s hráči promluvit a poprosil jí, aby ještě naposled vše probrala s Potterem.
Když trénink pomalu končil a všichni se pomalu slétávali k němu, pozoroval Harryho a Miltonovou, jak spolu trénují. Stejně jako on, používala k jeho vylepšení techniky golfové míčky. Je tak skvělá. Stýskal si pro sebe.
Wood kladl důraz na to, aby Pottera nikdo neviděl hrát, poněvadž se rozhodl, že pokud jim má posloužit jako tajná zbraň, musí ho prostě držet v tajnosti. V sobotu je čekalo první utkání proti Zmijozelu. Jenže samozřejmě naprosto celá škola věděla, že Potter je novým chytačem.
Oliver houkl nakonec i na ně, a když k němu oba doletěli, spustil dlouhý proslov ohledně sobotní taktiky.
Po tréninku schválně počkal na Helen, aby ji mohl doprovodit na kolej. Samozřejmě se snažil, aby to působilo jako jedna velká náhoda. Dlouho v šatně okouněl a předstíral, že si čistí násadu koštěte. Když uslyšel zvuky odpovídající příchodu jeho oblíbenkyně do šatny ze sprchy, začal si soupravu na údržbu košťat balit.
„Jé, Olivere, ty jsi ještě tady? Myslela jsem, že jsem poslední." Popadla koště a pohybem směrem ke dveřím dala najevo, že se už chystá vyrazit.
„No, ještě jsem si tady čistil koště, je od toho bahna venku celé umazané." Pořád měl problém jí pohledět do očí „...ale už taky jdu." Dodal spěšně, protože jen on věděl, že tu vlastně na ní čekal.
„Super, tak půjdeme spolu." Vykročila ze dveří.
Loudali se spolu nahoru k hradu, koště položená na ramenech.
„Ukaž, vezmu ti ho," popadl to její po pár krocích.
„Ale, no.. tak..." zarazila se, ale byla vlastně ráda, „..tak díky."
Dlouho se odhodlával se jí zeptat na Terence. Až když už byly skoro u hlavní brány se odvážil:
„Hm..a jak se jinak máš? Co ..ehm...Higgs?" zakuňkal to jak žabička.
Vypadala zaraženě, asi nečekala, že se jí na něj ptá.
„No...Higgs..co by s ním bylo?" čekala, co odpoví.
„No, mluvil jsem s Angelinou, tak jsem myslel.." zarazil se.
„Mluvil jsi s Angelinou. Jo ty myslíš o té sobotní strategii?" nahlas přemýšlela.
„Ne, nemluvil jsme s ní o famfrpále."
„Ne? A o čem tedy?" skoro bez nadechnutí na něj vyhrkla : „Angelina se ti líbí?"
Wood byl v koncích. Chtěl se zeptat, zda randí s chytačem Zmijozelského mužstva, ale jejich rozhovor nabral úplně jiné a nesmyslné obrátky.
„Ne, nelíbí. Mám jí rád, ale jen jako kamarádku." Vysvětlil.

„Jo, jasně," pípla. Cítila se asi taky trapně.
Ty pitomče, proč ses vůbec pouštěl do téhle debaty. Ne, jinak! Proč ses vůbec pouštěl do jakékoliv debaty netýkající se famfrpálu!?"
Dál už pokračovali mlčky. Došli spolu až do nebelvírské společenské místnosti. Helen se s ním rozloučila a odebrala se do dívčích ložnic.
Wood byl celý páteční den nervózní a k náladě mu nepřidalo, když před odpoledním vyučováním potkal na chodbě kapitána Flinta a chytače Higgse.
„Á, Woode. Máš už zamluvené lůžko na ošetřovně? Počítám, že ho budeš potřebovat." Chechtal se mu přímo do očí.
Oliver se chvíli cítil neohroženě, takže mu pěkně peprně opáčil: „Jo, mám, ale je na tvé jméno."
To už Flint na nic nečekal, vytáhl hůlku a vykřikl: „Furnunculus".

Wood byl naštěstí rychlejší a než kapitán zmijozelského mužstva kouzlo dořekl, vyhrkl s namířenou hůlkou „Titillando". Marcus okamžitě odhodil hůlku a začal se válet smíchy po zemi. Higgs se snažil kouzlo zrušit, ale jak se neustále válel sem a tam po zemi, nemohl ho hůlkou zaměřit. Jeho smích začínal být dost nakažlivý, takže studenti, kteří chodili okolo se začínali pozastavovat a také se Flintovi začali smát. Oliver se tam nehodlal zdržovat a okamžitě vyrazil z místa pryč. Po odpolední hodině Kouzelných formulí za ním příiběhla Weasleyovic dvojčata a plácala ho po zádech:
„Hej Woode, doslechlo se nám, že sis pořádně zaválčil s Flintem. Máš u nás bod navíc!"
„Nechte mě kluci, jen jsem se bránil. Radši se připravte na zítra." A odešel na nebelvírskou kolej bez večeře. Věděl, že náladu by mu spravila jen Helen. Nechápal, proč pořád Flint a spol vyvolává konflikty. Vůbec o to nestál.
Ráno příštího dne bylo velice jasné a chladné. Velkou síň naplňovala lahodná vůně opečených uzenek a spokojené tlachání všech, kdo se těšili na pořádný famfrpálový zápas.
Wood se přiblížil k nebelvírskému stolu, kde seděl Harry Potter. Očividně byl nervózní, protože za celou dobu nesnědl jediný kousek jídla. Sám ale také neměl v plánu nic jíst, neměl na nic chuť. Otočil se proto na podpatku a ze síně odešel. Ve dveřích se potkal s Helen.
„Ahoj Oliver, hodně štěstí," usmála se na něj, „budu držet palce z tribuny."
„Díky," zahuhlal a odešel.
V jedenáct hodin to vypadalo, že celá škola je na tribunách kolem famfrpálového hřiště. Mnoho studentů mělo dalekohledy. Sedadla se sice dala zvednout vysoko do vzduchu, přesto však občas nebylo snadné sledovat, co se děje.
V tu chvíli se už v šatně Oliver a ostatní členové mužstva převlékali do svítivě červených famfrpálových hábitů (Zmijozel měl hrát v zeleném).
Wood si odkašlal, aby zjednal ticho. „Takže, hoši," řekl.
„A děvčata," podotkla střelkyně Angelina Johnsonová.
„A děvčata," souhlasil Wood. „Dneska nás to čeká."
„Náš nejdůležitější zápas," řekl Fred Weasley.
„Ten, na který jsme všichni čekali," řekl George.
„Umíme Oliverovu řeč nazpaměť," vysvětloval Harrymu Fred, „poněvadž jsme byli v mužstvu už loni."
„Nechte si to, vy dva," okřikl je Wood. „Tohle je nejlepší mužstvo, jaké Nebelvír má po kolika letech. Říkám vám, že dneska vyhrajeme!"
Přeletěl je všechny pronikavým pohledem, jako by chtěl říci „Nebo..."
„Takže už je čas. Přeju vám všem hodně štěstí!"
Utkání soudcovala madame Hoochová. Stála uprostřed hřiště s koštětem v ruce a čekala na obě mužstva.
Očekávám od vás všech naprosto čestnou hru," prohlásila, když se všichni shromáždili kolem ní. Harry si všiml, že se přitom jakoby obzvlášť významně obracela na kapitána Zmijozelu Marcuse Flinta .
„Nasedněte na košťata, prosím."
Madame Hoochová hlasitě odpískala na stříbrné píšťalce začátek utkání.
Patnáct košťat se zvedlo a stoupalo výš a výš. Byli ve vzduchu!
„A Camrálu se okamžitě zmocňuje Angelina Johnsonová z Nebelvíru – to děvče je vynikající střelkyně, a přitom je i docela pohledná –"
„JORDANE!"
„Omlouvám se, paní profesorko."
„A teď se doslova řítí dopředu, hezky podává Alici Spinnetové, což je úspěšný objev Olivera Wooda, loni tu ještě byla jako náhradnice – ta vrací Johnsonové a – ne, Camrál teď má Zmijozel, zmocnil se ho jejich kapitán Marcus Flint a hned vyráží – letí jako orel a vy... ale ne, nebelvírský brankář Wood ho vynikajícím způsobem zastavil a Camrál má Nebelvír – teď je to nebelvírská střelkyně Katie Bellová, pěkně Flinta podletěla, stoupá vzhůru nad hřiště a – AU–AU, tohle muselo bolet, jeden z Potlouků ji zezadu uhodil do hlavy – Camrál má Zmijozel – Adrian Pucey teď stále rychleji míří k brankovišti, ale zastavil ho druhý Potlouk – poslal ho na něj Fred nebo George Weasleyovi, neřeknu vám, který z nich – tak či tak to nebelvírský odrážeč dobře zahrál, Camrál má znovu Johnsonová a před sebou má volno – už vyrazila to děvče opravdu letí – právě se vyhnula Potlouku, který se na ni hnal – už je u brankoviště – do toho, Angelino! – brankář Bletchley se vrhá dolů – minul – GÓL! Nebelvír dává gól!"
Chladný vzduch naplnilo jásání fanoušků Nebelvíru; spolu s ním bylo slyšet skučení a nářek zmijozelských. „Camrál má Zmijozel," hlásil Lee Jordan. „Střelec Pucey se už vyhnul dvěma Potloukům, oběma Weasleyovým a střelkyni Bellové a žene se – okamžik, přátelé! – že by to byla Zlatá?"
Davem to zašumělo, když Adrian Pucey upustil Camrál, jak se ohlížel přes rameno na něco zlatého, co se mu mihlo kolem levého ucha. Potter se vrhl střemhlav dolů tam, kde zahlédl zlatý záblesk, ovšem zmijozelský chytač Terence Higgs ho uviděl také. Těsně vedle sebe se řítili ke Zlatonce a zdálo se, že všichni střelci najednou zapomněli, co se od nich očekává, jak tu viseli ve vzduchu a jen přihlíželi.
Harry byl rychlejší než Higgs – teď už viděl ten malý kulatý míček s třepotajícími křidélky, letící vpřed jako střela – nasadil ke strhujícímu závěru –
PRÁSK! Po celém hřišti se rozlehl vzteklý řev fanoušků Nebelvíru – to Marcus Flint úmyslně vletěl Harrymu do cesty, Harryho koště vybočilo ze směru a ten se ho držel ze všech sil, aby nespadl dolů.
„Faul!" křičeli fanoušci Nebelvíru.
Madame Hoochová něco hněvivě říkala Flintovi a pak nařídila volnou ránu na branky ve prospěch Nebelvíru. Ve všem tom zmatku ovšem Zlatonka zase zmizela z dohledu.
Leemu Jordanovi bylo zatěžko zůstat nestranný.
„Takže – po tom zjevném a nechutném úskoku"
„Jordane!" zahřímala profesorka McGonagallová.
„Chci říct, po tom úmyslném a odporném faulu –" „Jordane, já vás varuji –"
„Ano, ano, v pořádku. Flint málem zabil nebelvírského chytače, ale to by se samozřejmě mohlo stát každému, takže trestné střílení ve prospěch Nebelvíru, které zahrává Spinnetová a bez potíží ho proměňuje, a hraje se dál, Camrál má i nadále Nebelvír!"
Lee dál komentoval zápas.
„U míče je Zmijozel – Camrál teď má Flint – obešel Spinnetovou – obešel Bellovou – teď dostal pořádnou do obličeje Potloukem! Doufám, že mu aspoň přerazil nos – jenom jsem žertoval, paní profesorko – a Zmijozel dává gól – to snad ne..."
Harry teď spěšně mířil k zemi, když všichni uviděli, jak si přidržel ruku u úst, jako kdyby měl zvracet – dopadl na všechny čtyři – zakašlal – a pak mu do ruky vklouzlo něco zlatého.
„Mám Zlatonku!" vykřikl a mával s ní nad hlavou, a zápas skončil v naprostém zmatku.
„On ji nechytil, on ji málem spolkl," kničel Flint ještě dvacet minut nato, ale nic nepořídil – Harry neporušil žádná pravidla a Lee Jordan nadšeně vyhlašoval výsledek zápasu: Nebelvír vyhrál v poměru sto sedmdesáti bodů ku šedesáti.
Oliver nadšeně vlétl do šatny byl štěstím bez sebe. Objímal všechny své spoluhráče i spoluhráčky. Ti se také radovali, ale nikdo dozajista neměl z výhry takový hysterický záchvat. Všichni se začali pomalu odstrojovat nebo se převlékali, když v tom do šatny týmu přišla Helen. Angelina ji spatřila a šla si s ní na výhru plácnout.
„Gratuluju, děcka. Nandali jste jim to."
Angelina, která pořád stála vedle ní prohlásila: „To teda jo, ale dost i Higgsovi," zamrkala na ní. Obě se začaly hihňat.
„Olivere, fakt super. Gratuluju, zasloužíš si takovou výhru." Přiskočila honem k němu, když viděla, jak se na jejich chichot tváří.
„Díky, moc mě to těší. Konečně!" zahulákal po dlouhé době sebevědomě. Jak měl z vítězství radost, odhodlal se k nemožnému: „Nešla bys to dnes se mnou oslavit ke Třem košťatům?"
Helen se zarazila a pak pípla: „Promiň, Olivere, už jsem slíbila společnost někomu jinému. Můžeme to oslavit jindy, třeba s ostatními." Sklopila oči a celá rudá odešla z šatny.
Wood tam zůstal stát, jak přikovaný. Poněkud mu to zkazilo nadšení z výhry. Podíval se na Angelinu, která mu pohybem hlavy naznačila, aby šel s ní ven na chodbu.
Když vyšly ven, narazily na Higgse s Helen, jak jí bere kolem ramen a něco jí šeptá do ucha. Oliver se málem zhroutil, otočil se a pálil od nich jak daleko to jen šlo.
Angelina za ním běžela a volala: „Woode počkej. Olivere..." sotva funěla.
„Co? Tohle jsi mi chtěla říct?" rozvášnil se na ní.
„Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl takhle, ale jo. Chtěla jsem ti říct, že mu na to rande kývla, a že ho mají dneska. A netvrď mi, že bys byl raději, kdybys to nevěděl. Ráda bych ti nabídla, abychom šli do Prasinek spolu, ke Košťatům. Alespoň budeš mít přehled."
Už už chtěl Angelině namítnout, že opravdu nepotřebuje vidět, jestli se budou oblejzat, když mu došlo, že má jeho kamarádka pravdu. Možná bylo lepší, je mít pod kontrolou. Když už jsi takový srab. Pomyslel si.
„Tak dobře Ang, půjdeme tam spolu."