Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 23. - Zvrat

Kapitola 23, - Zvrat

Konečně nastal den zápasu, kdy mohli dokázat, že je letos pohár jejich. Oliver vstal velmi časně, aby si mohl vše důkladně připravit. Jako obvykle, hodlal začít povzbudivým proslovem. Na snídani byl mezi prvními. Vždy si rád ještě sumíroval v hlavě herní plán. Tentokrát ho tam překvapila Helen.
„Ahoj," pozdravila a líbla ho na tvář.
„Dobré ráno, co tady děláš?" mluvil na ni s topinkou v puse.
„Myslela jsem si, že už tu budeš, tak jsem přišla. Chtěla jsem ti popřát hodně štěstí a taky si tě chvíli užít. I když vím, že je ta brzká snídaně je součást přípravy." Zazubila se. Jak by ji to asi mohl vyčítat, když se na něj tak úchvatně smála?
„To jsi hodná. Ale moc ti toho nepovím, mám v hlavě jen zápas." Zadíval se omluvně do talíře.
„Vždyť je mi to jasný. Prostě, jako bych tu nebyla." Pustila se do párků.
„To se těžko dělá, když jsi to právě ty," zasténal Wood.
Za nedlouho se začali do Velké síně trousit ostatní studenti. Mezi nimi i Fred a George Weasleyovi, Angelina, Kate a ostatní z týmu.
„Máme ty nejlepší podmínky pro famfrpál!" prohlásil Wood nadšeně u nebelvírského stolu a nakládal
hráčům na talíře míchaná vejce, Helen si již nevšímal. „Pusť se do toho, Harry, potřebuješ vydatnou snídani." Když viděl, že mají všichni dostatek živin potřebných pro velký výkon, zvolal:
„Sejdeme se v šatně!" a vykročil zpět do Nebelvírské koleje. V ložnici popadl dres, koště a svoje poznámky a vyrazil do společenské místnosti. Tam na něj čekala Helen. Popadl ji za ruku a plný nadšení a odhodlání vyhrát, ji táhl za sebou.
Chvíli po kapitánovi famfrpálového týmu se v šatně objevili i ostatní spoluhráči. Wood rozdal poslední pokyny. Potom už obě mužstva za hlasitého potlesku nastoupila na hřiště. Oliver Wood odstartoval zahřívací let
kolem branek a madame Hoochová vytáhla z krabic míče. Družstvo Mrzimoru, které hrálo v kanárkově
žlutých hábitech, se ještě shluklo k poslední taktické poradě.
Už už chtěli nasednout na košťata, když v tom na hřiště vešla, napůl vběhla profesorka McGonagallová s obrovskou rudou hlásnou v ruce.
Utkání se ruší," oznámila profesorka McGonagallová hlásnou troubou, aby ji slyšel celý přeplněný
stadion. Odpověděl jí pískot a pokřik. Oliver Wood se zdrceným výrazem přistál a rozběhl se k profesorce
McGonagallové, aniž by slezl z koštěte. „Ale paní profesorko!" vykřikl. „Musíme přece hrát... jde o pohár... Nebelvír..."
Profesorka McGonagallová si ho nevšímala a dál křičela do hlásné trouby: „Všichni studenti se vrátí do
svých společenských místností, kde jim ředitelé kolejí podají další informace. Co možná nejrychleji,
prosím!" Někteří studenti hemžící se kolem ještě reptali, že bylo utkání zrušeno, jiní se však tvářili znepokojeně. Oliver vzteky mrsknul koštětem o zem. Co tak důležitého mohlo zrušit zápas! Vyhráli bychom! Vztekal se.
Zapojil se do davu proudícího zpátky ke škole. Našel tam Helen.
„Olivere," volala na něj.
„Helen, nevím, co se stalo. Pěkně mě to štve!" mračil se a stále se ohlížel přes rameno na famfrpálové hřiště.
„Asi něco vážného, jinak by zápas nezrušili. Doufám, že tohle dokážeš pochopit?" tvářila se Miltonová znepokojeně.
„Vyhráli bychom! Chápeš? Byli jsme připravenější, tvrdě jsme makali!" nechtěl se s tím nebelvírský kapitán smířit.
„Doufám, že tohle nemyslíš vážně?" prskla na něj.
Myslel to vážně, ale mlčel. Společně došli do nebelvírské místnosti. Zanedlouho se tam objevila i ředitelka koleje, profesorka McGonagallová.
Oliver se posadil na okraj křesla a poslouchal:
„Všichni studenti se o šesté hodině večer vrátí do společenské místnosti své koleje. Po šesté hodině nikdo neopustí ložnici. Na každou vyučovací hodinu vás doprovodí některý z učitelů. Žádný student nepůjde na toaletu bez doprovodu některého učitele. Veškeré další tréninky a utkání ve famfrpálu se odkládají. Ve večerních hodinách se napříště nebudou konat žádné společenské akce."
Studenti z Nebelvíru, natlačení ve společenské místnosti, ji mlčky vyslechli. Profesorka McGonagallová
svinula pergamen, z kterého jim vše přečetla, a řekla přidušeným hlasem: „Nemusím zajisté dodávat, že jen málokdy v životě se mne něco tolik dotklo. Naši školu pravděpodobně zavřou, pokud se nepodaří odhalit pachatele, který za těmi útoky stojí. Žádám proto každého, kdo se domnívá, že by o nich mohl cokoli vědět, aby se přihlásil."
Jakmile prolezla neohrabaně otvorem v podobizně ven, všem z Nebelvíru se rázem rozvázal jazyk.
„To už jsou dva z Nebelvíru, a to ještě nepočítám nebelvírského ducha, potom jedna z Havraspáru a jeden z Mrzimoru," vypočítával na prstech kamarád dvojčat Weasleyových Lee Jordan. „Copak si opravdu žádný učitel nevšiml, že se nic nestalo nikomu ze Zmijozelu? Není snad úplně jasné, že to všechno vychází ze Zmijozelu? Může za to Zmijozelův dědic, netvor ze Zmijozelu – proč jednoduše nevyhodí celou zmijozelskou kolej?" zahřímal za souhlasného přikyvování a ojedinělého potlesku.
„Lee má pravdu, ale stejně jsme mohli to utkání odehrát, alespoň by byli všichni mimo hrad." Pokrčil rameny Wood.
„TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ?" utrhla se na něj Miltonová. „NAPADLI DVĚ STUDENTKY. HERMIONA JE KAMARÁDKA HARRYHO. JAK BY TI BYLO, KDYBYS ODEHRÁL ZÁPAS A AŽ PAK SI ZJISTIL, ŽE UŽ TŘI HODINY LEŽÍM JÁ NEBO TŘEBA ANGELINA ZKAMENĚLÁ NA OŠETŘOVNĚ!!!!??"
Oliver ani nedýchal.
„Že jsi do famfrpálu blázen jsem věděla, ale že za tuhle cenu?" kroutila Helen nevěřícně hlavou.
„Na tohle teda nemám žaludek," vstala.
„Helen, ale.." snažil se ji zastavit Wood. „Nic neříkej, už si se vyjádřil dost." Vytrhla svou paži, kterou Oliver prosebně stiskl, a odešla do dívčích ložnic.
Chtěl za ní běžet, ale chlapci do dívčích ložnic nemohou, takže se zarazil u prvního schodu. Tohle asi Nápojem lásky neslepím.. pomyslel si.
Do večera už jí neviděl. A další den ráno ji sice potkal, ale dělala jako by tam nebyl. Helen absolutně Olivera ignorovala.
V příštích dnech se vůbec nic nezměnilo, takže bylo Woodovi už jasné, že je mezi nimi konec. I když možná se něco změnilo, totiž cítil se mnohem hůř. Nebyl však sám, po posledním útoku chodili po chodbách všichni studenti jak života zbavení. K tomu všemu se vyrukovali učitelé se zkouškami, což nikdo nečekal. Nikdo neměl ani pomyšlení na učení.
Tři dny před první zkouškou jim profesorka McGonagallová při snídani ohlásila další novinu.
„Mám pro vás dobrou zprávu," řekla – a Velká síň, místo aby zmlkla, se rozburácela.
„Brumbál se vrací!" vykřiklo hned několik studentů radostně.
„Chytili jste Zmijozelova dědice!" vřísklo jakési děvče od havraspárského stolu.
„Začnou famfrpálové přebory!" zaburácel Wood vzrušeně. Helen sedící na doslech od Olivera, po něm střelila vražedný pohled. Kapitán nebelvírského týmu se poraženecky přikrčil.
Když se vřava utišila, profesorka McGonagallová řekla: „Profesorka Prýtová mi oznámila, že mandragory už konečně bude možné rozkrájet. Dnes večer dokážeme oživit všechny, kdo leží na ošetřovně zkamenělí. Nikomu snad nemusím vysvětlovat, že jeden z nich možná bude s to říci, kdo nebo co ho napadlo. Věřím, že tento strašlivý rok skončí polapením viníka."
Velká síň se hlasitě rozjásala.
Když opouštěl Oliver společně se svým ročníkem a profesorem Kratiknotem, kterého právě měli mít na vyučování, Velkou síň, ocitl se vedle Helen. Ta právě také opouštěla sál.
„Helen!" hulákal na ní. „No tak Helen, mluv se mnou!" nechtěl, aby to mezi nimi skončilo tak hloupě.
Jen se na něj však podívala a s jistou dávkou zklamání, ale i přemáhání sklopila oči do země a bez odpovědi pokračovala svou cestou dál.
Na hodině Kouzelných formulí byl Oliver zcela mimo, absolutně neposlouchal výklad. V hlavě se mu honilo tolik věcí. Myslel na promarněný famfrpálový pohár, ale kupodivu, mnohem víc mu starosti dělala Helen. Miloval ji víc než famfrpál, takže jejich – ano teď už to mohl říci – rozchod ho zasáhl. Ke konci hodiny se najednou ozval místo zvonění hlas profesorky McGonagallové,
který se – zesílen jakoby kouzlem – rozléhal po všech chodbách.
„Všichni studenti nechť se okamžitě vrátí do ložnic svých kolejí. Všichni učitelé se dostaví do sborovny.
Neprodleně, prosím."
To Wooda probralo z hlubokých myšlenek. Že by další útok? Snad je Helen v pořádku!
Profesor Kratiknot odvedl studenty na kolej. Oliver zůstal ve společenské místnosti, aby se ujistil, že je Miltonová v pořádku. Za pár minut se objevili i studenti pátého ročníku, mezi nimi i Helen.
Kapitán famfrpálového týmu k ní přiskočil a objal jí. „To jsem rád, že jsi v pořádku!"
„Nic mi není, tak už mě nech!" odtáhla se od něj a odešla do dívčích ložnic.
Ostatní nebelvírští žáci zůstávali ve společenské místnosti a vyčkávali informací. V koutě seděla Angelina Johnsonová a Katie Bellová. Wood se k nim připojil.
„Olivere, nevíš, co se stalo?" spustila Katie
„Ne, ale bojím se, že další útok." Řekl opatrně.
„Uvidíme, co se bude dít. Pojďme mluvit o něčem jiném, než se z toho zblázním." Navrhla Angelina.
„Co ty a Helen, dlouho jsem vás neviděla spolu?"
„Tak o tom bych se raději nebavil já," ušklíbil se smutně Oliver.
„NO dobře, přiznám se, že jsem s ní o tom mluvila." Povzdechla si Angelina.
„A?"
„A vypadá to, že jen stěží bude něco, co jí přesvědčí to znovu slepit..."
Oliver vypadal, jako by se v něm krve nedořezal. Že by kvůli se vášni přišel o nejlepší dívku, kterou mohl kdy potkat?
„Ani náznakem...?" doufal.
„Ne. Nevím, co bys musel udělat, aby se k tobě vrátila. Možná dokázat, že jsou i důležitější věci než famfrpál." Pokrčila rameny Angelina.
„NO to jsi mi pomohla..." protočil panenky.
Najednou prošla otvorem v podobizně Buclaté dámy Profesorka McGonagallová:
„Je mi to velmi líto, ale musíme školu uzavřít. Prosím, sbalte se, ať jste zítra ráno připraveni opustit Bradavice. Bohužel netvor tentokrát odnesl jednu studentku přímo do Komnaty." Chvíli se odmlčela.
Žáci ji viseli na rtech. „Odnesl si ..Ginny Weasleyovou," dívala se přitom na její bratry, kteří seděli v koutě společenské místnosti. Pak se obrátila a odešla. Fred a George seděli mlčky v koutě
nebelvírské společenské místnosti a nedokázali spolu promluvit jediné slovo. Percy s nimi nebyl; napřed šel poslat sovu rodičům a pak se zavřel u sebe v ložnici.
Žádné odpoledne ještě netrvalo tak dlouho jako toto a v nebelvírské věži dosud nikdy nebylo tak plno a
tak ticho. Chvíli před západem slunce si Fred a George šli lehnout, už tam nevydrželi dál vysedávat.
Oliver si čím dál tím víc vyčítal, jak lpěl na famfrpálovém zápase. A dával v duchu za pravdu Helen. Ta se do večera v místnosti neukázala.
Wood se kolem desáté také zvedl a odešel spát. Stejně jako Weasleyovic dvojčata, nevydržel čekat, zda přinese Profesorka McGonagallová nové zprávy.