Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 16. - První zápas

Kapitola 16. - První zápas

Celý zbytek září se snažil Oliver nasazovat celému týmu vysoké tréninkové tempo. Trénovali ve větru i dešti. Fred s Georgem, kteří špehovali zmijozelské družstvo, se na vlastní oči přesvědčili, jak je nový Nimbus Dva tisíce jedna rychlý. Vylíčili nebelvírským spoluhráčům, že ze zmijozelského družstva viděli jen sedm zelených skvrn, které se řítily vzduchem jako proudová letadla.
I díky vysokému tempu Oliver skoro přes měsíc s Helen nemluvil. Buď ležela ve společenské místnosti v knihách (učila se na NKÚ) nebo naopak Oliver chodil z tréninku tak vyřízený, že mířil rovnou do postele. Od okamžiku, kdy jí odbyl nehezkým tónem, na něj beztak ani nepohleděla.
Vždy, když už byl Wood rozhodnutý jí oslovit, se k ní připletla nějaká kamarádka nebo například Weasleyovic dvojčata. Týdny plynuly a najednou tu byl Předvečer všech svatých.
Ve Velké síni se během odpoledne jako každým rokem objevila výzdoba u příležitosti tohoto svátku. Vzduchem se vznášely vydlabaná dýně s nejrůznějšími obličeji, v rozích síně byly vykouzleny obrovské pavučiny a na stole profesorského sboru se tyčila asi největší dýně, jakou kdy Oliver na živo viděl. Na očarovaném stropě bylo slyšet jemné blýskání, které protínalo jemné šustění netopýřích křídel.
Oliver byl celý den nervózní, protože si od večera sliboval, že si promluví s Helen. Kolem osmé již nervózně přešlapoval před Velkou Síní, kde čekal na Angelinu. Když konečně dorazila, vydali se společně ke stolu. „Kde je Harry, Ron a Hermiona?" ptala se Kate dvojčat Weasleyvic.
„Ale, dostali pozvání na oslavu úmrtí Skorobezlavého Nicka," vysvětlovali bratři.
„A mě nepozval? To si beru osobně," zašklebil se Oliver.
„Co si bereš osobně?" zazněl za ním dívčí hlas. Wood i dvojčata se trhnutím otočili. Stála tam Helen a poprvé od jejich setkání po nevydařeném tréninku se nedívala, jako by chtěla utéct.
Celá část stolu zmlkla a čekala, co se bude dít.
Oliver si odkašlal: „Ehm...ehm..No, sir Nicolas mě nepozval na svou oslavu 500. výročí jeho úmrtí." Odpověděl a otočil se zpět čelem ke stolu a pro jistotu si narval dýňový koláč do pusy.
Helen jeho odpověď poměrně uspokojila a v klidu bez jakékoliv mimiky v obličeji se posadila vedle Kate Bellové.
Kolem půl deváté se zraky všech upřely doprostřed Síně, kde mělo vystoupení tucet očarovaných kostlivců. Tančili nejdříve country, pak cancán, irské tance a nakonec valčík.
Studenti se nad tou podívanou mohli potrhat smíchy. Jejich tanec byl tak nakažlivý, že se někteří z nich v páru přidávali. Dokonce se hudbou nechal unést i profesor Kratiknot a profesor Brumbál si do rytmu neskrytě podupával nohou.
Po tomto zábavném vystoupení přišel na řadu školní sbor, ve kterém vystupovalo i pár studentů z Nebelvíru. Mezi ně patřila i Helen. Oliver na ní mohl oči nechat. I když měl posledních pár týdnů pocit, že je mu vzdálená, jeho city se nezměnily. A teď, když s ním už zase mluvila na něj šly téměř mrákoty při pomyšlení, že by mohli být spolu. Škoda jen, že si stále nedala vymluvit toho zpropadeného Higgse.
Po všech možných zábavných kulturních vložkách se znovu pustili do dobrot, které přetékaly na křišťálových mísách, postavených na stolech.
Kolem jedenácté slavnost skončila a Oliver s Angelinou se vydali do Nebelvírské společenské místnosti:
„Angelino, nemáš nějaké novinky? Víš, pár týdnů se mnou nemluvila. Teď to sice vypadá, že se do rozhovoru nežene, ale už to není alespoň zaryté mlčení."
„No, Olíku," poplácala ho po zádech, „něco vím. Ale nejsem si jistá, že mě nezabije, když ti to povím."
Wood chvíli přemýšlel, zda to vůbec tedy chce vědět.
„Ale ano, Angelino. Povídej!" rozhodl se, že bude čelit pravdě.
„Doufala jsem, že to řekneš," zamnula Angelina rukama, „takže...jak posílala od vás tu sovu, když u Vás byla, tak.." jenže střelkyně nebelvírského famfrpálového družstva již nestačila doříct, co Helen komu psala. Hlouček studentů před nimi se zastavil. Pak Angelina žďouchla Oliverovi do žeber, aby si všiml nápisu na stěně:
TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA, NEPŘÁTELÉ DĚDICE , MĚJTE SE NA POZORU!
„Ježíš a koukni se pod ten nápis," zakňourala Angelina. Oliver shlédl dolů, kde viděl pověšenou ztuhlou siluetu paní Norrisové, kočky školníka Filche.
„Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru! Příště je řada na vás, vy medlovští šmejdi!" To byl Draco Malfoy, který se protlačil do první řady.
„Co se to tu děje? Co je to tady?"
Argus Filch, jehož bezpochyby přivolal Malfoyův řev, se objevil na chodbě a razil si cestu zástupem studentů. Když ale uviděl paní Norrisovou, ucouvl a zděšeně si rukama zakryl tvář.
„Má kočka! Moje kočka! Co se stalo paní Norrisové?" kvílel.
Hned nato si jeho vypoulené oči našly Harryho, který stál s Hermionou a Ronem hned vedle.
„To vy!" zavřískl. „Vy! Vy jste zabil moji kočku! To vy jste ji zavraždil! Já vás zabiju! Já..."
„Argusi!"
Brumbál sem dorazil s několika dalšími učiteli v patách. Za pár vteřin prošel kolem Harryho, Rona a Hermiony a svěsil paní Norrisovou z držáku na pochodně.
Oliver si s Angelinou vyměnili zděšené pohledy. Dle všeho to vypadalo, že to právě jejich chytač a jeho dva kamarádi mají celou tu záležitost na starosti.
„Pojďte se mnou, Argusi," vyzval Brumbál Filche. „A vy také, pane Pottere, pane Weasleyi a slečno Grangerová." Lockhart, učitel obrany proti černé magii, horlivě vystoupil vpřed.
„Můj kabinet je nejblíž, pane řediteli – stačí vyjít po schodech – je vám plně..."
„Děkuji vám, Zlatoslave," řekl Brumbál.
Mlčící dav se rozestoupil a nechal je projít. Lockhart se tvářil vzrušeně a důležitě a pospíchal za Brumbálem, stejně jako profesorka McGonagallová a profesor Snape.
Když všichni zmizeli za prvním rohem chodby, dav se rozpovídal. Mnoho studentů mělo strach v očích. Prefekti vzali vše do svých rukou a odvedli je na koleje. Všichni byli tak otřesení, zděšení nebo vzrušení, že se nikomu nechtělo spát. Zůstali tedy ve společenské místnosti. Oliver viděl, jak je Helen ustaraná. Viděl situaci jako dobrou příležitost k rozhovoru.
Došoural se tedy až k ní do rohu místnosti, kde seděla v křesle.
„Ahoj," poklepal nervózně prsty na opěradlo křesla.
„Ahoj," pipla.
„Já...chtěl jsem se ti omluvit, že jsem tak vystartoval po tom tréninku. Jen všechno se pokazilo, a kdybychom spolu něco začali řešit, pokazilo by se to i tímhle směrem. I když i to se nakonec stalo."
„Já vím, promiň. Mluvila jsem pak s Angelinou a říkala mi, co se na tréninku stalo. Omlouvám se, že jsem pak nepřišla znovu. Vlastně ani nevím proč. Měl jsi na to plné právo. Jen, letos skládám NKÚ, tak toho mám strašně moc. A upřímně, teď se chci předem omluvit, ale dneska nic řešit asi nezvládnu."
„Jo, to chápu. Taky mě to znepokojuje. A kdybys potřebovala s NKÚ pomoc, tak samozřejmě stačí říct. Mám už to za sebou mohu ti s čímkoliv píchnout. Ehm." Odkašlal se nakonec Oliver. Chtěl ji alespoň pozvat osobně na zápas.
„Ehm..chci tě pozvat na první zápas, letošní. Ehm..a po něm, kdybys chtěla si můžeme..ehm..dát máslový ležák..." nechal větu, která vlastně ani trochu nezněla jako otázka, viset ve vzduchu.
Helen vykulila oči, jak to uměla vždy, když byla zaskočená, ale příjemně překvapená zároveň.
„Dobře. Díky, na zápas bych šla určitě. Ale ten máslový ležák si rozhodně nenechám ujít." Souhlasila s Woodovým pozváním-nepozváním. Několik dnů se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o útoku na paní Norrisovou. Filch to všem neustále připomínal; věčně obcházel po chodbě, kde se to stalo, jako by si myslel, že se tam útočník může vrátit. Pokud Filch právě nehlídal místo zločinu, plížil se po chodbách se zarudlýma očima, vrhal se na nic netušící studenty a požadoval, aby dostali školní trest třeba za to, že „hlasitě dýchali" a „tvářili se šťastně".