Kapitola 1 - Nový chytač

1K 21 9
                                    



 NEŽ ZAČNEŠ ČÍST, PŘEČTI SI PÁR INFORMACÍ:
- PŘÍBĚH JE NA POKRAČOVÁNÍ, TUDÍŽ SE BUDOU KAPITOLY PŘIDÁVAT POSTUPNĚ
- PŘÍBĚH BUDE OBSAHOVAT ÚRYVKY Z KNIH O HP
- PŘÍBĚH NEMUSÍ NĚKDY ODPOVÍDAT TVÝM PŘEDSTAVÁM O KOUZELNÉM SVĚTĚ, ALE JEDNÁ SE O FF, TAKŽE SE ZDE MEZE NEKLADOU. POKUD SE TI TO NELÍBÍ, NEMUSÍŠ ČÍST DÁL.
- PRAVDĚPODOBNĚ SE NEJEDNÁ O FF, NA JAKÝ JSI ZVYKLÝ/Á, JE DOST PŘI ZEMI A SPÍŠ SE DRŽÍ KNIHY S MALINKOU FANTAZIÍ NA VÍC
- PŘÍBĚH MŮŽE BÝT MÍSTY SPÍŠ PRO DĚVČATA (HOLKY, ŽENY ATD.), ALE POKUD TI TROCHA ROMANTIKY NEVADÍ, KLIDNĚ SE DO PŘÍBĚHU S CHUTÍ PUST  

Ležel na zahradě a četl jeho nejoblíbenější knihu Famfrpál v průběhu věků. Znal ji zcela zpaměti, ale to mu nebránilo číst jí pořád dokola. Najednou jí zaklapl a zahleděl se do modrého nebe. Ještě pár dní a začne nový školní rok. Povzdechl si. Myslel na spoustu věcí. Jednou z nich byla kýžená výhra Famfrpálového poháru. Tak moc toužil vyhrát, ale bohužel celé roky, co byl kapitánem mužstva, se tento úspěch nepovedl. A to neměl špatný tým. Jen pozice chytače byla neustále nejasná. Ano, kdyby se konečně podařilo přesvědčit Helen, aby se role chytačky ujala, měli by vyhráno. Jenže ona nechtěla, i přesto, že měla na famfrpál takový přirozený talent. A právě jejím směrem se ubíral zbytek jeho myšlenek. Těšil se, až jí zase bude každý den vídat. Najednou se ozvalo z domu:
„Olivere, pojď mi pomoc," volala matka z okna kuchyně. Jen nerad se zvedl a odploužil se dovnitř domu.
„Ano, mami?" tázal se na svůj úkol.
„Celý den se jen válíš a nic neděláš. Zameť podlahu." Poručila.

„Ale mami," už chtěl protestovat, že stačí přeci mávnout hůlkou a podlahu má uklizenou.
„Žádné ale, kouzla ne kouzla. Koště je v komoře," zakončila matka diskuzi a popohnala ho směrem ke kumbálu.
Oliver líně otevřel dveře, a poté vzal do ruky smeták. Došel až do kuchyně a s výrazem otroka začal uklízet. Koště při každém tahu po podlaze vzrušeně vzdychlo. Když byl s prací hotov, koště si ještě hlasitě mlasklo a nechalo se uklidit zpět do komory.
A takto dny plynuly další týden. Konečně se rodiče rozhodli, že vyrazí do Londýna pro potřebné věci do školy. Když dorazili na Příčnou ulici, začal poznávat známé tváře spolužáků. Před obchodem Prvotřídní potřeby pro famfrpál zahlédl svou spoluhráčku Kate Bellovou. Stejně jako další nadšence této kouzelnické hry. Sápali se jeden přes druhého, aby alespoň koutkem oka zahlédli výlohu. Wood šel vždycky jako první ke krámu s potřebami pro famfrpál, i když neměl v plánu nic pořizovat. Tentokrát však šel cíleně. Celé léto si šetřil, aby si mohl koupit nové protiskluzové rukavice z dračí kůže. Když se protlačil přes dav zvědavců okukujících výlohu, dostal se až k vchodovým dveřím. Měl radost, že jeho vyhlídnuté rukavice v obchodě měli. Než odešel pryč, zdržel se dlouhým okukováním nejrůznějších vychytávek, které jste si mohli na koště opatřit. Od hráčských brýlí po pohodlné sedadlo pro dlouhé cesty. Když se otočil směrem k východu, spatřil to, na co zíral dav namáčknutý na výloze.
Vznášelo se tam, jedno z nejkrásnějších košťat, jaké kdy spatřil nebo, o jakém kdy četl. Na násadě se zlatým písmem blýskal nápis Nimbus Dva tisíce. Když pak sklouzl pohledem níže na cedulku s cenou, orosilo se mu čelo. To si rozhodně nemohl dovolit. Zvědavci za sklem pomalu odcházeli a střídali je noví. Když se konečně rozhodl opustit svůj nejoblíbenější obchod na světě, vrazil ve dveřích do dívky, která právě přicházela.

„Pardon, eh, Helen," nadskočil, když zjistil, s kým se na prahu krámu střetl.
„Olivere! Ráda tě vidím, jaké byly prázdniny? A co sis pořizoval do výbavy?" velmi přátelským hlasem vyzvídala.
„No, ehm. Rukavice. Prázdniny paráda, pořád nějaká akce," přikyvoval, ale nevěděl, co říci dál. Nastala trapná chvíle ticha. Vždycky ho svým úsměvem odzbrojila. Navíc nechtěl dál přiznat, že se půl prázdnin pronudil a už vůbec nemohl přiznat, že se mu po ní stýskalo.
„Tak to je bezva, já jsem byla měsíc u babičky v Saltburnu u moře. Bylo tam nádherně, ale uteklo to. No a poslední týden už jsem se docela začala těšit do školy." Usmívala se na něho, jak nejlépe uměla.
Pořád jen zíral a přikyvoval, nedokázal ze sebe vypravit nic kloudného. Když opět nastala ta tichá chvíle, vzpamatoval se a řekl: „Jdeš si pro něco na famfrpál?" Ihned, jakmile větu vypustil toho litoval. Samozřejmě, že si šla pro něco na famfrpál, proto sem taky přišla, ty tupče. Nadával si. Naštěstí jí jeho otázka nepřišla podivná.
„Jdu si jen pro vosk, koště potřebuje trochu opravit fasádu."
„Tak mě tak napadá, jestli pak nechceš zajít na máslový ležák do Ďěravého kotle?" osmělil se k pozvání.
„Nezlob se, Olivere, ale čekají na mě rodiče. Jinak bych šla."
„Aha, no tak dobře. Tak já jdu pokračovat v nákupu. Ještě mi pár věcí ze seznamu chybí," posmutněl.
„Tak ať vše pořídíš. Uvidíme se ve vlaku, ahoj." Rozloučila se a pozdravila prodavače Prvotřídních potřeb pro famfrpál.
Wood za sebou zavřel dveře a vydal se dál po nákupech. Vůbec neměl ze sebe radost, cítil se jako zbabělec. Copak jí nikdy nedokážu říct, co cítím? Zbytek dne se cítil otupěle, ani si neuvědomil, že už je zpět doma. Všechny knihy a pořízené věci hodil v pokoji na zem. Vytáhl pergamen a začal přemýšlet o nové strategii pro jeho famfrpálové školní mužstvo. Sám pro sebe se uchechtl, když si uvědomil, že se i Nebelvírskému týmu říká mužstvo, i přesto, že je tam mnoho dívek. Zbývaly tři dny do začátku školního roku a on chtěl být připravený.
Tak dlouho kombinoval různé signály, až se mu povedlo nad pergamenem usnout.

Oliver Wood - příběh kapitánaKde žijí příběhy. Začni objevovat