Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 22. - Valentýn

Kapitola 22. - Valentýn

Angelina byla celou dobu zticha a pozorně poslouchala vyprávění. Jen se občas nadšeně nadechla a spráskla ruce. Helen konečně dopovídala celý vánoční příběh.
„To je úžasné. Mám z Vás radost."
Oliver se jen stydlivě zazubil a políbil Helen do vlasů.
Zbytek cesty se věnovali tradičním tématům jako je famfrpál, zkoušky a také útoky na studenty.
Když dorazili do Bradavic, zamířili rovnou na svou kolej, kde se potkali s ostatními spolužáky z jejich koleje. Oliver si odnesl do chlapeckých ložnic zavazadlo a vrátil se zpět do společenské místnosti. Tam se již šuškalo tom, že zmizela Hermiona Grangerová, kamarádka Harryho Pottera a Rona Weasleyoho. Jedna z teorií byla samozřejmě ta, že se stala další obětí útoku.
Jakmile začalo nové pololetí, čas ubíhal a nic nešlo tak, jak si Wood představoval.
Neustále chodil buď na tréninky, vymýšlel nové strategie hry nebo naopak neměla čas Helen, která se musela připravovat na zkoušky NKÚ. Vídali se jen večer ve společenské místnosti, kdy si obvykle popřáli jen dobrou noc a šli spát.
Takto běžely dny a týdny, až nastal únor.
Konečně na Bradavice začalo aspoň chabě svítit slunce. Všichni v hradu hleděli do budoucna s větší nadějí: od útoku na Justina a Skoro bezhlavého Nicka se nic dalšího nestalo a madame Pomfreyová oznámila, že mandragory v poslední době začaly být hodně náladové a tajnůstkářské, takže dětství budou mít zanedlouho za sebou.
Jednou zase Oliver protáhl famfrpálový trénink dlouho do večera, takže se všichni odebrali rovnou do postelí. Když ráno dorazila většina studentů do Velké síně nestačila se divit.
Stěny pokrývaly obrovské, křiklavé růžové květy; a co hůř, z bleděmodrého stropu se snášely konfety ve tvaru srdíček. Zlatoslav Lockhart, učitel Obrany proti černé magii, v nápadném růžovém hábitu sladěném s výzdobou síně mával rukou, aby si zjednal ticho. Učitelé nalevo i napravo od něj měli obličeje jako z kamene. Z místa, kde seděl, bylo vidět, jak to profesorce McGonagallové ve tváři cuká. Snape vypadal, jako kdyby ho právě přiměli vypít velkou sklenici Kostirostu.
„Přeji Vám šťastného Valentýna"! zvolal Lockhart „A zároveň bych rád poděkoval těm šestačtyřiceti z Vás, kteří mi poslali sváteční blahopřání! Ano, dovolil jsem si připravit vám všem malé překvapení – tím to ale nekončí!"
Zatleskal a dveřmi se vstupní síně vpochodoval dovnitř tucet trpaslíků, kteří se tvářili velice mrzutě. Nebyli to však obyčejní trpaslíci: Lockhart se postaral, aby měli všichni zlatá křídla a v rukou nesli harfy.
„Moji milí přátelé, tito amorkové vám přinášejí přáníčka k svátku!" Lockhart jen zářil úsměvem. „Budou dnes obcházet po škole a doručovat vám valentýky! Tím ovšem ta legrace nekončí! Jsem přesvědčený, že moji kolegové se rádi připojí k svátečnímu duchu dnešního dne! Proč byste nepožádali profesora Snapea, aby vám předvedl, jak ušlehat Nápoj lásky! A když už jsme u toho, profesor Kratiknot, ten starý filuta, ví o Omamujících kouzlech víc než kterýkoliv jiný kouzelník, s kterým jsem se kdy setkal!"
Profesor Kratiknot zabořil obličej do dlaní. Výraz ve Snapeově obličeji napovídal, že prvnímu, kdo by ho požádal o Nápoj lásky, nalije násilím do úst nějaký jed.
Oliver se po dlouhé době sešel s Helen na snídani:
„No, tak to je gól," hvízdnul.
„Jen se nás snaží rozptýlit. Stejně jsem přemýšlela, co ti mám k Valentýnu dát." Otočila se na Wooda.
„Jak co mi máš dát? Promiň, ale já tenhle svátek neslavím." Zakroutil odmítavě Oliver hlavou.
„Aha," posmutněla a pokračovala ve žvýkání toastu.
Kapitánovi famfrpálového mužstva se honily hlavou myšlenky, že ji asi zklamal. Ale neměl tušení, že by si měli něco navzájem darovat.
Helen se téměř ani nerozloučila a odešla na vyučování. Celý den byl Wood úplně mimo. Přemýšlel, jak by mohl svou, no řekněme, chybu napravit. Na hodinách byl stále zahleděný z okna. Aby toho nebylo málo, vždy do třídy vpadl některý z Lockhartových trpaslíků, aby doručil valentýnku.
Ale Wood ne a ne něco vymyslet. Přicházel tedy toho večera do společenské místnosti se sklopenou hlavou, protože věděl, že Helen zklame.
Jeho přítelkyně seděla u stolu a psala esej do hodiny přeměňování.
„Ehm, ahoj." Sedl si Oliver vedle ní a letmo ji políbil na tvář.
„Ahoj," hlesla, ale ani se na něj nepodívala.
„Promiň, ale nic jsem pro tebe nevymyslel. Mrzí mě to. Kdybych věděl, že ti na tom tak záleží, vymyslel bych to dřív."
„Škoda, ale nedá se nic dělat. Teď se nezlob, ale musím psát esej." Odbyla ho.
„Jsi na mě naštvaná, viď?" naléhal na ni.
„Ne," pípla.
„No, dobře. Já vím, že jsi. Opravdu mě to mrzí. Tak dobrou noc." Pohladil jí po vlasech a odešel do ložnice.
Na posteli našel malý balíček. Trhlo ho u srdce, jistě byl od Helen.
Pomalu se posadil a jemně rozvázal červenou stuhu. Pod balícím papírem se nacházela krabička, ve které Oliver našel malý model Nimbusu Dva Tisíce s vyrytým věnováním. Byl z toho celý nesvůj. Tak krásný dárek k pitomému Valentýnovi. Co si na něj pak asi přichystá na narozeniny..
V holčičí ložnici se tou dobou odehrávala podobná situace. Helen našla na své posteli také balíček, u kterého byl vzkaz: Pro Helen s láskou. Srdce ji trochu pookřálo, byla přesvědčená, že je to od Olivera. Vrhla se k dárku a nedočkavě z něj strhla růžovou mašli. Uvnitř se nacházel dýňový košíček ve tvaru srdce. Pomyslela si, že se teda moc nepředvedl, ale alespoň jí něco věnoval. S chutí se do dezertu pustila. Jakmile dožvýkala poslední sousto, pocítila, jak se jí tělem rozlévá podivné teplo.

Oliver se nadšeně zvedl s úmyslem vrátit se do společenské místnosti, poděkovat Helen a omluvit se jí, že pro ni nic neměl. Jakmile do místnosti vešel, spatřil svou přítelkyni, jak právě odchází z nebelvírské koleje pryč.
„Helen!" vola na ni, ale ani se neotočila.
Vyběhl tedy, aby ji dohonil. Štrádovala si to k mrzimorské koleji. Kam to jde? Že by šla za Thomasem? Proč zrovna teď? To ji tak naštvalo, že pro ni nemám dárek, že by byla raději s ním? Oliverovi se honilo hlavou spoustu verzí důvodů, proč se jeho přítelkyně tak chová.
Když konečně dorazili ke vstupu do Mrzimoru, Helen se zastavila. Právě se ke vchodu blížila dívenka s dlouhými hnědými vlasy..
„Prosím tě, nezavolala bys Thomase Hammera?" poprosila ji s velmi divným tónem v hlase Helen.
„Ráda," vypísklo děvčátko.
Zanedlouho dorazil Tom: „Á, Helen, očekával jsem tě.
Cože?! Zhrozil se v duchu Wood.
Když už chtěl Tom Miltonovou odvést, Oliver zakročil: „Tak počkat!"
Oba se otočili. Na Helen bylo něco zvláštního.
„Jsi v pořádku?" mluvil k ní. „Ano," zatvářila se udiveně, „proč bych neměla? Zašla jsem tady za Tomem, abych mu řekla, že ho miluju." Vyslovila jakoby nic.
„Miluješ?" Wood tam stál jako opařený. Na tom mu něco nehrálo. Jen proto, že jí nic nekoupil k Valentýnu?
„Slyšel jsi ne? Už tě nechce." Tvářil se Hammer samolibě.
„Vždyť chodíme spolu, Helen. Co tu vyvádíš?" snažil se jí přimět k rozumu.
„My dva? A od kdy?" odpovídala, zatímco visela pohledem na spolužákovi z Mrzimoru.
Oliver začínal mít jasno. No jasně! Nápoj lásky! Došlo mu nakonec.
„Nesnědla jsi náhodou něco, než ses sem vydala?" vyzvídal Wood.
„Jo, naprosto úžasný dýňový košíček, od úžasného muže," přivinula se k Tomovi.
Oliver toho měl tak akorát dost.
„Ty! Nechtěla tě, tak si ji musel očarovat, co?" nečekal na odpověď. Odtrhnul Miltonovou od Mrzimora a vrhla se na něj. Žádné kouzlo by mu nevynahradilo to, co měl chuť udělat již několik měsíců. Pořádně mu rozbít pusu. A jen co, Helen odskočila, povalil Hammra na zem a začala mela. Wood se rozhodně nebál použít pěsti. Celou dobu měl statný kapitán famfrpálového mužstva navrch.
„Co se to tady děje!" ozvalo se za jejich zády. To už k nim běžel Percy Weasley.
„To je jasné porušení školního řádu. Vysvětlete mi to." Dožadoval se důležitě.
„Ale Percy, to je osobní." Funěl Oliver, sbírající se ze země.
„To mě nezajímá. I když je to osobní, nemáte se tu co prát. Nebelvíru i Mrzimoru srážím dvacet bodů! A rozejděte se!" rozhodl a důležitě odkráčel.
„Máš štěstí, že přišel," zasupěl Wood. Jediné, co mu dělalo radost, byla krev sršící z obou Tomových nosních dírek.
„A ty jdeš se mnou!" popadl Helen za ruku a táhl ji za sebou. Tiskl ji tak pevně, že se mu nedokázala vymanit, i když chtěla. Alespoň se tedy celou dobu otáčela za Hammerem a posílala mu letmé polibky.
Podařilo se mu Helen dotáhnout až na ošetřovnu.
„Madam Pomfreyová?" zavolal.
„Pane Woode, nehulákejte tu! Děje se něco?" koukala zvídavě na Helen.
„Asi Nápoj lásky, umíte s tím něco udělat?" žádal prosebným hlasem.
„Jistěže! Navíc, nejste dnes ani zdaleka jediný. Už to tu mám připravené." Odběhla do své kanceláře.
Vrátila se s křišťálovým flakonkem: „Do dna slečno. Toho Lockharta nám tu byl čert dlužen. Od rána neléčím nic jiného."
Jen co Miltonová dopila poslední kapku protiléku, změnil se jí výraz v obličeji. Už to byla zase ta jeho Helen. Posadila se na nejbližší postel a vzdychla:
„Ach, promiň mi to Olivere."
„Pane Woode, radím vám dát slečně něco na povzbuzení, nápoje lásky bývají pro tělo i duši náročné." Poučila ho Madam Pomfreyová.
„Ano, díky." Vzal Helen za ruku a vedl ji zpět do Nebelvírské koleje. Šli mlčky.
„Olivere, já..", ale přerušil ji: „Nic neříkej, nemůžeš za to. Domluvím se, že ty se nebudeš zlobit na mě kvůli dárku a já na tebe kvůli Tomovi?"
„Dobře," souhlasila. Ve společenské místnosti byla ještě spousta spolužáků. Sedli si tedy spolu do kouta na křeslo a jen tak mlčeli.
„Víš, že miluju jen tebe, viď?" Ujišťovala se Helen.
„Dneska jsem si tím nebyl úplně jistý." Uchechtl se na ní.
Sklopila stydlivě oči: „Ale mlátit si ho nemusel."
„Ale musel, aby si to do příště pamatoval." Oliver si bezděčně mnul klouby na pravé ruce.
„Myslím, že teď už půjdu vážně spát." Zvedl se k odchodu. Helen k němu vyskočila a vášnivě ho políbila. Z druhého konce se ozvalo vyzývavé hvízdání od Weasleyovic dvojčat. Wood naprosto oněměl a jako v mrákotách odešel do chlapecké ložnice.
Dny plynuly a od posledního útoku na Skorobezhlavého Nicka a Justina uběhly bezmála čtyři měsíce. Pomalu se začalo blížit další utkání ve famfrpálu, a tak Wood opět nasadil tvrdý tréninkový režim. Nebelvír měl tentokrát nastoupit proti Mrzimoru. Nejen, že chtěl Oliver vyhrát kvůli poháru, ale hodlal vyhrát i kvůli pocitu, že porazili kolej toho pitomce Thomase.
Donutil svůj tým trénovat každý den večer, takže se s Helen prakticky téměř nevídali. Většinou, když došel do společenské místnosti, byla už jeho přítelkyně dávno v posteli.