Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 27. - Pleš

 „Jak dlouho?" zeptala se vzlykavě Helen.
„To já nevím. Nedokážu to říct. A teď pojď. Zatancujeme si. Nebo jestli to nebude vadit Hammerovi?" pošťuchoval ji.
„I kdyby, já s ním končím. Já. Bože, já jsem tak blbá." Opřela si tvář do rukou.
Oliver vstal, natáhl ji ruku, aby ji pomohl vstát: „Nejsi, jsi úžasná. Měla bys mu to jít říct. Nedělej mu to, co mně."
Zvedla smutně oči, ale chytila se ho a zvedla se.
„Za chvíli jsem zpátky. Pak si zatancujeme." Smutně se usmála, pohladila ho po rameni a odešla.
Wood měl pocit, jakoby z něj všechno konečně spadlo. Sice to neznamenalo, že se k sobě vrací. Ale všechno si tak nějak vyjasnili. Ona to ukončí s Thomasem a... A bude to zase od začátku, jako pokaždé. Trochu z toho začínal být unavený, ale pořád bylo lepší, že spolu znovu opět komunikovali.
Došel ke stolu a posadil se, aby na ní počkal. Cítil se po dlouhé době dobře. Lokl si zázvorového piva a dopil sklenici Ohňové whiskey. Najednou uslyšel jakýsi hlahol. Otočil se k hloučku lidí, kteří se vzrušeně o něčem bavili a ukazovali si směrem za stan, kde seděli.
Všiml si toho i zbytek týmu, a tak všichni vstali a šli se podívat, co se tam děje.
Jakmile se přiblížili, uslyšeli křik:
„Co jsi mi to udělal? Vrať to zpátky. Prosím." Žadonil dívčí vzlykavý hlas.
„Ne. Nevrátím. Alespoň se poučíš, že si nemáš se mnou zahrávat." Opáčil chlapec posměšně.
Oliver stále nevěděl, o koho se jedná, ale hlas mu byl velmi povědomí. Přes dav, i přes to, jak byl vysoký, neviděl. Snažil se tedy procpat blíž. Konečně se prodral i přes poslední řadu až dopředu. V tom ji spatřil. Stála tam, bez vlasů. Ruce si držela na hlavě ve snaze zakrýt svou pleš. Naproti ní stál s rukama v bok Thomas. Wood jen zíral, stejně jako přihlížející dav. Pak se vzpamatoval. Přiběhl až k Helen, svlíkl si svou mikinu s kapucí a podal jí Miltonové.
„Na, obleč si to a běž do našeho týmového stanu. Já si to s ním vyřídím."
„Ale, Olivere." Pípla.
„Běž!" přikázal jí nejrozhodnějším tónem, jaký kdy u něj slyšela. Otočila se a odešla, jak jí kapitán famfrpálového týmu doporučil.
„No, to se podívejme. Náš „hrdina"." Začal Hammer posměšným tónem.
„Tome," začal Wood přátelsky, „jsi opilý. Což tě ale neomlouvá z toho, co a proč si jí to udělal." Oliver naznačil, že by rád věděl, jak jí z toho dostane.
„Protože si to zasloužila. Nikdo, ani ona, si ze mě nebude utahovat. To bylo nejdřív samé ostýchání. Že chodí s tebou..pak, že s tebou nechodí, ale nechce ti ublížit, tak to zase nejde. Pak, když jsem jí konečně přemluvil, aby se mnou chodila, tak to vydrží pár měsíců a BUUM!, vidím jí, jak tě líbá během zápasu. Chtěl jsem jí odpustit, ale to by nesměla přijít s tím, že se mnou nechce být. Moc dobře jsem Vás spolu viděl mluvit. Cos jí napovídal, aby mi dala košem? Hm?" Hammerův monolog byl poměrně dlouhý, ale Wood ho poslouchal s klidem.
„Tak ještě jednou, co jsi jí udělal s vlasy, a jak se toho zbaví?" řekl nakonec bez vzrušení v hlase.
„Myslíš si, že jsi něco víc? Donedávna jsi ji ani neuměl pozvat na rande, a teď tady machruješ?"
To už začínal být Oliver naštvaný a jeho diplomatický postoj se pomalu vytrácel.
„Co je nebo bylo mezi námi, do toho ti nic není. Takže ty mi neřekneš, co jsi jí provedl?" Vyzval Thomase naposledy.
„Ne. Trhni si." Už už se otáčel, že odejde, když Oliver promluvil: „Fajn." Došel až k němu a jednu mu ubalil. Thomas to nečekal, ale jak ho Wood znal, věděl, že si tolíbit nenechá. Už jednou se kvůli Helen porvali, ale tohle nebylo ani zdaleka tak malicherné, jako poprvé.
Pěstní souboj trval pár minut, než kapitán famfrpálového týmu povalil studenta Mrzimoru na zem a uštědřil mu poslední ránu, po které se jen ztěžka zvedal na zem.
A máš to ty prevíte. Pomyslel si Oliver.
„Dobře, dobře," dával ruce nad hlavu Hammer na znamení prohry. „Bezvlasý prášek, dal jsem jí na hlavu bezvlasý prášek. Už mě nech."
Dav se rozešel, když viděl, že je situace vyřešená.
Fred a George Weasleyovi se k němu nahrnuli. „Teda, Woode, poslední dva roky se z tebe stává bitkař. Nechtěl bys to zkusit na našem postu?" Dobírali si ho.
„Háhá." Zasmál se s ironií v hlase, ale úsměvem na rtech.
„Olivere, ty..já..nepoznávám tě." Vykoktala ze sebe Angelina Johnsonová.
„Já sebe taky ne." Zvedl omluvně obočí. „Když mě teď omluvíš, jdu říct Helen, že jí za hodinu vlasy zase narostou."
Sehnul se na zem pro kus trika, které mu Tom při rvačce utrhl. Nespěchal, šoural se velmi pomalu.
Přišel do stanu, ale raději se nejdříve ohlásil: „To jsem já."
Helen tam seděla v klubíčku na posteli a plakala.
„Olivere! Proboha, co se ti stalo?" zírala vyděšeně na jeho obličej, který hrál všemi barvami. Z nosu mu tekla krev a měl natržené obočí. Nemluvě o roztrhaném triku.
„Nic, jen se musím převléknout." Dělal, jako by se nechumelilo. Pohrabal se ve svém batohu, až vyhrabal čisté triko. Sundal si to roztrhané. Chytačka Letních šipek si všimla, že má Oliver škrábance i na boku.
„Nemusíš se bát, ty vlasy ti dorostou." Ignoroval dál její ustarané pohledy. Pořád na něj hleděla nechápavě .
„Vážně?" pronesla s úlevou v hlase.
„Jo, Bezvlasý prášek. To ti na ně nasypal. Tak hodinku počkej a bude to zase dobrý." Wood ještě něco hledal v tašce.
„Asi mi neřekneš, kde jsi přišel k těm podlitinám, monoklům, rozbitému nosu a podobně, že?" Vstala a došla pro lékárničku, kterou s sebou měli, protože z nich ještě nikdo nemohl kouzlit.
„Ne, to ti rozhodně nehodlám prozradit." Odpověděl klidným a vyrovnaným tónem.
„Fajn, tak drž." Posadila ho na židli a začala mu ošetřovat rány.
„SSSS" zasyčel, když mu přiložila látku s tekutinou na trhlinu v obočí.
„Vydrž," konejšila ho.
„Ten nos by sis měl nechat spravit na ošetřovně, bude to zlomené." Konstatovala.
„Jo, to asi bude. Zajdu si tam." Oblékl si nové triko.
„Mám jít s tebou?" nabídla se.
„Jsi statečná, ale počkej, až ti narostou vlasy. Ostatní sedí u stolu." Otočil se a odešel.
Zamířil si to rovnou do lékařského stanu.
Tam seděl na jednom z lůžek Tom, který si nechával ošetřovat rány utržené od Wooda. Vztekle se na něj podíval, zatímco Oliver se na něj posměšně uchechtl. Posadil se na volné lůžko a čekal, až přijde léčitelka. Za chvíli dorazila.
„U Marlinových vousů, další potlučenec?" spráskla ruce, když ho uviděla.
„Asi mám zlomený nos." Informoval ji výmluvně.
„Tak se do toho dáme," vytáhla hůlku : „ Episkey." Ozvalo se křupnutí, nos se narovnal. „Au," zaklel Wood. „Na to jste měl myslet, než jste si to udělal." Napomínala ho ošetřovatelka. „Ještě ten zbytek. Contusio evanesco." Oliver cítil, jak mu z obličeje zmizela tržná rána nad obočím a většina podlitin. Jen ta největší pod okem zůstala.
„Tu Vám nechám, abyste si pamatoval, že se to dá řešit i jinak." Usmála se na něj výchovně zdravotnice.
„Ještě se kouknu na tu Vaši nohu ze zápasu, jak to vypadá. Bolí?" Zkoušela mu hýbat s kotníkem a lýtkem. „Jen trochu, nic hrozného." mávl rukou Wood.
„Dobře, nebudu s tím nic dělat. Mějte nohu v klidu."
„Díky, mějte se." Oliver seskočil jemně z lůžka, ještě se otočil na Hammera a vítězoslavně se na něj ušklíbl. Odebral se pomalu do stanu, kde oslavy běžely plným proudem.
Když dorazil ke stolu, seděl u něj celý tým už i s Helen, která měla všechny vlasy zase zpět na hlavě.
„Tak co, Olíku," poplácal ho po zádech přátelsky Fred Weasley, „už ses nám vrátil do původního stavu? Jen na jeden monokl nějak zapomněli, ne?"
„To je prý výchovná památka. Doma se budou asi divit." Napil se Wood piva.
„No, dlužím vám tu třetí rundu. Tak pro ní dojdu." Otočil se a šel k baru. Kde snad již tradičně potkal Amy: „Bylo hezké, že ses jí zastal, i když spolu už nechodíte."
„Jo, to jo. Nemám Thomase rád. A ať už to bylo mezi nimi jakkoliv, tohle se nedělá. Promiň, ale musím to zanést týmu. Slíbil jsem to." Popadl 7 sklenic na tácu a odkráčel ke stolu.
„Jeho nemáš rád, ale jí miluješ pořád," prohodila Amy polohlasem jen tak pro sebe, když Wood odešel.
„Tady to je. Víte,ehm.." odkašlal si kapitán famfrpálového týmu, „ rád bych připil na vás, na nej mužstvo.." „Družstvo!" zaprotestovala Angelna. „..ano, pardon, družstvo, na tomhle turnaji. Díky za výhru. Na zdraví!"
„Ať žijem!" hulákala Weasleyovic dvojčata.
Stanem se rozezněl swing. „Tak Miltonová, jdeme trsat." Vyzval chytačku Letních šipek k tanci.
Ta jen vesele přikývla a následovala ho na parket. Tančili jak zběsilí, ale jen jako kamarádi. Stalo se toho už tolik, že jim to v danou chvíli naprosto vyhovovalo.
Když píseň dohrávala, Helen jen špitla: „Děkuji. Doufám, že už tě nikdy nezklamu, ať to bude mezi námi v budoucnu jakkoliv."
Oliver ji jen objal kolem ramen, když se pomalu vraceli ke stolu: „Myslím, že nezklameš. Mám dojem, že ti to konečně v té tvojí hlavince došlo." Usmál se na ní a posadil se.
Večer ubíhal velmi pohodově, všichni se moc bavili. Wood si ani nedokázal vzpomenout, kdy šli vlastně spát.
Ráno ho ve stanu probudila vůně lívanců. Připomnělo mu to loňské léto, kdy mu Helen dělala u nich doma snídani. Ještě znovu zavřel oči a zasnil se, ale také se zamyslel. Zvládl jsi to dobře. Krev tekla jen trochu :) Víš, že jí to všechno konečně došlo. Ale nechceš s ní být. Vlastně proč? Protože je potřeba, abyste si každý ujasnil, co od života chcete. Budeš se teď soustředit na kapelu a famfrpál.
I přesto si pod zavřenými víčky promítl ten okamžik, kdy ji poprvé políbil na Silvestra na Astronomické věži. Dělal to každý den ráno, ještě než vstal. Ale teď tam byla s ním, v jednom stanu. Ukončil své snění a posadil se na posteli. Pod ním spal Lee Jordan, který ještě ležel s otevřenou pusou a chrápal. Seskočil tiše dolu a vydal se na druhou stranu stanu (stan byl velký asi jako obývák s kuchyní, a to díky Nezjistitelnému zvětšovacímu kouzlu). Tam seděla děvčata a opravdu připravovala k snídani lívance.
„Olivere, dobré ráno." Zubila se na něj Angelina.
„Dobré ráno. Jak jste se vyspaly, děvčata?" posadil se ke stolu a nalil si čaj do hrníčku.
„Skvěle. Sice nevím v kolik jsme šli všichni spát. Natož, jak jsme se dostali do stanu, ale spalo se mi dobře," chechtala se Johnsonová.
„Taky si nejsem úplně jistej. Tohle doma neříkejte, jako nejstarší bych měl mít za vás trochu zodpovědnost." Drbal se Wood omluvně na zátylku.
„Blázníš? Tohle doma říct, tak už mě k vám naši nikdy nepustí." Vyprskla Helen.
Nastalo trapné ticho. Vlastně si neřekli, že se v létě navštíví, vlastně jestli se někdy ještě mimo školu uvidí. Oliver to chtěl zahrát do autu, a tak prohlásil:
„No, v noci jsem učinil rozhodnutí. Už se nebudu v budoucnu prát."
„Super. Bezva." Přitakávaly mu holky.
„Jo nebudu. Za chvíli mi bude sedmnáct. Příště toho zmetka prokleju normálně kouzlem." Kýval souhlasně Wood. Dívky se rozesmály.
„Kdy máš vlastně narozeniny? Mohli bychom to oslavit, ne?" Vyzvídala Angelina.
„No, mám je v polovině srpna. Ale já nevím, party?" Neměl rád, když se něco točilo kolem něj.
„Jasně, uděláme mejdan. Beru si to na starosti, rozešlu Vám sovy. Chceš to u Vás nebo u nás?" jeho kamarádka se pustila do plánování.
„Já nevím. Je to vůbec dobrý nápad?" ostýchal se.
„To víš, že je, Olivere. Bude to prima. Fakt!" přidala se Miltonová. To ho přesvědčilo.
„No tak dobře. Ale tedy u nás. A máš to na starosti, ano?" ujišťoval se u střelkyně jejich týmu.
„Platí!" zajásala.
„Tak a najez se," podstrčila mu Kate Bellová talíř s lívanci.
„Díky."
Pomalu vstali i chlapci, kteří také dostali snídani. Děvčata jim pověděla o připravované oslavě. Dvojčata byla vyloženě nadšena a vymýšlela, jak zařídí ohňostroj a podobné věci. Po snídani se všichni sbalili, složili stan a společně došli až na místo, kde byla zařízena přenašedla.
Rozloučili se.
„Měj se hezky a hezké prázdniny." Usmál se Oliver na Helen.
„Díky. Tobě taky. Jen čistě přátelsky...můžu tě obejmout?" Zvedla prosebně obočí.
„No dobře." souhlasil.
Přivinula se k němu, jako k teplému kabátu v zimě. Chvíli tam jen stáli v objetí. Wood si moc dobře uvědomoval, jak moc je mu to příjemné. Byli teď přátelé. Musel ji pustit. Odtáhl se tedy od ní.
„Ehm. Tak ahoj." Odešel ke svým plesnivým kalhotám, které byly přenašedlem pro jeho oblast.
Naposled zamával a přesně v deset hodin zmizel i s ostatními, kteří s ním cestovali.