Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 13. - Prima den

Kapitola 13. - Príma den

Oliver seděl na pohovce, jako opařený. Přiblble se usmíval. Po pár chvilkách vstal, poklidil nádobí do kuchyně a rozestlal si peřiny. Ulehl a zíral do stropu. Neustále dumal nad tím, proč Helen zůstává s Higgsem. Kdyby bylo vše v pořádku nepolíbila by ho. Jako vždy tak dlouho o situaci přemýšlel, až usnul.
Ráno ho probudilo cinkání nádobí. Chvíli byl zmatený, co se děje. Pak se ale na loktech zvedl a podíval se přes opěradlo pohovky do kuchyně. Tam již stála Miltonová a dělala snídani. Oliver si ospale promnul oči, zda se mu to nezdá. Všimla si, že ji překvapeně pozoruje.
Začala se smát: „Dobré ráno, překvapený?"
Oliver pořád nedokázal najít slova. Takže jako vždy, jako by se nic nestalo. Proběhlo mu hlavou.
Mlčky vstal a odšoural se do koupelny, cítil její pohled na svých zádech. Vlasy mu stály, každý na jinou stranu. „Kamaráde, jsi v pořádku?" zpovídalo ho zrcadlo, když vidělo jeho ztrápený výraz.
„Ne, nejsem!" zvýšil hlas.
„Ale no tak... hm.., že jde o tu mladou co se tu fintila ráno?" vyjevilo obraz Helen.
„Možná," zahuhlal Wood s kartáčkem v puse.
„Je milá. Co je za problém?"
„Neřeš to. Hlavně se jí na nic neptej," prsknul na svůj odraz v zrcadle pastu.
„Dobře."
Oliver byl z toho přetahování poměrně otrávený. Nejdříve mu říká, jaký na ní Higgs je. Dokonce snad to vypadá, že spolu ani nejsou, políbí ho a ráno dělá, že o nic nešlo. Přemýšlel, zda si uvědomuje, jak se k němu chová. Podíval se zamyšleně z okna, kde krásně zpívali ptáci a začínalo pěkně pálit slunce. Napadlo ho, že by se mohli jít s Helen koupat do nedalekého lomu.
Vrátil se zpátky do kuchyně a rozhodl se hrát její hru – dělat, že se nic nestalo.
Usedl ke stolu a poděkoval, za připravenou snídani.
„Dělá se horko, mohli bychom se jít koupat." Navrhl.
„Super, to bude fajn." Souhlasila.
Po snídani jim Oliver připravil svačinu a vyrazili společně pěšky na jih od domu. Kráčeli asi hodinu, když konečně dorazili na místo.
Helen byla jako opařená, lom byl naprosto dokonale krásný.
„Páni," vzdychla, „to je nádhera." Ocitli se ve skalnatém údolí, posetém různými jehličnany. Voda byla azurově modrá a na protější stěně lomu hučel vodopád. Oliver měl tohle místo rád, moc lidí o něm nevědělo, takže sem většinou chodil hledat samotu. Stejně tak i onoho dne tam nebylo ani živáčka. Slunce pařilo jako o závod, takže Wood na nic nečekal, vysvlékl se do plavek a šel se smočit do vody. Helen se chvíli zdráhala, asi se před ním styděla. Nakonec jí neúprosné vedro donutilo se přeci jen se přestrojit do plavek. Pak Oliver pochopil, proč se tak dlouho zdráhala. Na břiše se jí táhla dlouhá rozlezlá jizva. Helen si všimla, že na ní její hostitel zírá. Bezděčně si zakryla nehezké místo rukou a řekla: „To mi udělal Ďasovec, když mě bratr vzal koupat se k jezeru. Byla jsem ještě malá. Naštěstí to dopadlo jen takhle." Sklopila stydlivě oči.
„To mě mrzí. Ale to se stává, nemáš se za co stydět. Nikdy jsi o bratrovi nemluvila?" zajímal se Oliver.
„Ne, protože u nás nebydlí. Je o deset let starší, moc se nevídáme. Loni v létě se ženil."
„A jak se jmenuje?"
„Tom. Je dobrý ve famfrpálu." Zakřenila se.
Wood ji úsměv opětoval a šel se znovu vykoupat. Za chvíli se k němu připojila i Helen. Plavali spolu kolem stěn lomu.
Strávili tam nakonec celý den. Když začalo slunce slábnout, vyrazili zpět k Oliverovi domů.
Helen se po jídle omluvila, že je z vody utahaná a šla si ihned lehnout.
Ráno se na snídani domlouvali, co podniknou:
„No, slíbil jsem mamce, že nasekám dřevo." Pokrčil nešťastně obočí. „Bez kouzlení," dodal spěšně, když viděl Helen výraz, proč ho to trápí.
„Aha, ale nevadí. Budu nosit a rovnat. A hned to budeme mít lépe hotové."
„Děkuju. Ale nemusíš, jestli se ti nechce."
„Ne, ne. Vážně, moc ráda."
„Dobrá. No a večer bychom zašli do vesnice do hospůdky. Každý týden chodím hrát s mudly. Nevědí o nás, takže se opravdu budeš muset hlídat. Co říkáš." Odmlčel se a pokračoval: „Myslí si, že studuji v Německu sportovní školu a ty, že jsi moje spolužačka. Říkal jsem jim, že tam je třída zaměřená na historii a ne sport. A do té si zapamatuj, že chodíš."
Helen koukala jako péro z gauč: „No máš to pěkně vymyšlené, ještě si to večer zopakujeme. Ale na hraní se těším. Ráda poslouchám, když hraješ."
Když dojedli, půjčil Oliver Helen svou košili, aby si nezničila své oblečení. Pak se s chutí pustili do práce. Wood sekal tak vehementně, až byl úplně celý propocený. Sluníčko pálilo, a tak si po půl hodině sundal triko. Helen ho napomínala, že se spálí, ale nedbal jejích rad.
Skončili až dlouho po poledni, ale odvedli obrovský kus práce.
„Jsem na nás pyšná," zhodnotila hromadu vršící se od země až po střechu domu.
„Já taky," usmál se Oliver a vydal se dovnitř domu.
Helen se převlékla do svého oblečení, Wood zase navlékl triko a pustili se společně do oběda.
Oliverovi bylo líto, že jsou jen přátelé. Dokázal si totiž představit, že by takhle trávil zbytek svého života – s Helen po boku.
Než se najedli a umyli nádobí byly skoro čtyři hodiny. Oliver si šel tedy připravit kytaru, zato Miltonová zapadla do koupelny a nevylezla z ní, dokud nenastal čas k odchodu.
Když konečně vyšla, Oliver nestačil zírat. Ještě, aby se do ní zamiloval nějaký mudla,pomyslel si.
Cesta do vesnice zabrala necelou hodinku cesty. Hospůdka stála na samotném okraji.
Když do ní vešli, spoustu hostů zvedlo hlavu včetně stolu muzikantů, kteří již popíjeli pivo.
„Ááá Olivere, to je dost! Vezměte místo," ukázal chlapec v Olivěrovu věku na dvě volné žide u stolu.
Na Helen bylo vidět, že je nervózní, ale Wood byl taky. Bál se, aby je neprozradila. Byl na to zvyklý, ale nebyl si jistý, jak to jeho host zvládne.
Oliver vytáhl z pouzdra kytaru a naladil jí. Helen si objednala pivo a zaposlouchala se do hudby.