Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 12. - První den na návštěvě

Kapitola 12. První den na návštěvě

 Ráno si přivstal, aby udělal jeho návštěvě snídani. Jeho máma dělala nejlepší lívance na světe, takže našel její kuchařku Nejkouzelnější recepty Vaší čarovné kuchyně, kde si recept našel. Vyběhl před dům natrhat luční kvítí, které umístil do vázy na stůl. V kuchyni to nádherně vonělo a práce mu šla od ruky. Právě ta vůně vylákala Helen z postele. Večer usnula velmi rychle, protože den byl plný balení a vybalování. Když se probudila v Oliverově postele, chvíli ležela jen tak se zavřenýma očima. Pak ji ale přes nos praštila ta lahodná vůně čerstvých lívanců. Rychle vyskočila z postele a šla se upravit do koupelny. „Dobré ráno kočko, kdo jsi?" Oslovilo ji svůdně zrcadlo.
„Ahoj, jsem Helen, návštěva." Zdvořile odpověděla.
„No páni. Neříkej, že si náš mladej našel holku?" vyobrazil Oliverovu podobiznu místo Helenina odrazu.
„Ne, to ne. Jsem jeho spolužačka."
„Aha," houklo zklamaně zrcadlo a vrátilo odraz Helen zpět.
Helen pokrčila rameny a pokračovala v upravování obličeje a vlasů.
„Na spolužačku se nějak moc fintíš," popíchlo ji tiše zrcadlo.
Sklopila provinile oči, ale nic neodpověděla.
Když měla pocit, že vypadá hezky, vydala se po schodech dolů do kuchyně.
Tam kouzlil Oliver s pánvičkou. Ani jeden ještě nebyli dospělí, takže opravdová kouzla dělat nemohli.
Helen ohromeně zírala na výzdobu na stole.
„Dobré ráno, Olivere," pozdravila ho, a ještě celá překvapená usedla ke stolu.
Wood jí neviděl přicházet, takže když promluvila, trhl sebou div mu nevypadla pánev z ruky
„Ahoj," stál tam jak přikovaný.
„To jsi nemusel, takovou parádní snídani pro mě chystat."
„No, ehm." Nedokázal ze sebe vymáčknout jediné slovo.
„Tak zítra udělám snídani já, platí?" nadšeně navrhla.
„Dobře."
Otočil se zpět a dodělal poslední várku lívanců. Nandal je na talíř, který ihned donesl na stůl. Skočil ještě do spíže pro marmeládu a usedl naproti Helen.
„Páni, jsou naprosto báječný," huhlala s plnou pusou.
„Díky, mamky recept," Oliver byl nadmíru spokojený, že jí chutná. „Rád bych ti dneska ukázal širší okolí. Myslel jsem, že bychom se projeli na koni. Říkala jsi, že neumíš jezdit viď?"
„Neumím, ale ráda se to od tebe naučím," zahleděla se na něj. Oliver cítil, jak přestává dýchat. Nechápal, proč z ní byl tak paf.
„Dobře," pípnul.
Pak už jen seděli mlčky a dojídali svou snídani. Oliver uklidil nádobí s tím, že ho umyjí po obědě všechno najednou.
Vyzval Helen, aby ho následovala do stáje. Když vešli, ozvalo se spokojené zařehtání. To oba koně projevovali spokojenost nad tím, že je majitel navštívil.
„Páni, ti jsou krásní," hlesla, když spatřila ve stáji dva krásné ryzáky.
„Jmenují se Pamepliška a Sněženka, jsou to klisny. Mamka je pojmenovala po jarních květinách."
„Moc hezké."

„Tak pojď musíme je nejdříve připravit na jízdu." vyzval Helen, aby ho následovala.
Oliver spěšně očistil obě klisny a zkušeně umístil na obě sedla. Helen fascinovaně sledovala, jak si Wood počíná, jak kontroluje pomocí prstů, zda nemají klisny sedla moc utažená. Pokynul Helen, aby se se svou klisnou spřátelila.
„Myslím, že s Pampeliškou si budeš rozumět, navíc je menší než Sněženka."
Miltonová hladila něžně klisničce bílou lysinku, ta jí tichým zařehtáním dala znát, že jí je sympatická.
Vyvedli společně klisny před stáj. Oliver dotáhl sedla a přivázal Sněženku ke kulatině před stájí.
„Tak, teď tě naučím pohybovat se na koni, než se vydáme do okolí."
Trvalo jim to asi půl hodiny, než se Helen naučila v sedle se udržet, správně sedět a ovládat koně.
„No, myslím že už to zvládneš. Stejně pojedeme pomalu. Tak vyazíme." Usmál se na ní, odvázal Sněženku a nasedl na ní.
Vyrazili lehkým klusem směrem kopec. Projeli spolu opravdu široké okolí.
Helen se tam moc líbilo, krajina byla nádherná.
Vrátili se až kolem čtvrté odpoledne, když už začali pociťovat hlad.
„Víš co, Olivere, já půjdu uvařit a ty se asi postaráš o koně lépe než já. Co ty na to?" Navrhla, když sesedli z klisniček před stájí.
„Dobře, to zní fajn," usmál se a odvedl obě klisny.
Trvalo mu asi půl hodiny, než se o ně postaral.
Když vešel do kuchyně, nestačil zírat. Miltonová měla připravenou večeři, a ještě jim vařila máslový ležák.
„No páni, nejsi ty náhodou čarodějka?" neovládl se. Vypadlo to z něj, aniž věděl jak.
„Ano, jsem čarodějka," začala se smát.
Usedli spolu k obědu, vlastně spíš k večeři. Dýňovo-bramoborové pyré s vepřovým. Wooda to naprosto ohromilo, protože přesně to plánoval, že jí uvaří. Přemýšlel, zda jí to má říci.
A máslový ležák byl naprosto luxusní. Už se viděl, jak s Helen kráčí k oltáři. Ne! Nemohl si to představovat, ne dokud bude s Higgsem.
Oliver se tedy odvážil: „A jaká byla dovolená ve Francii? S Terencem jste si to užili?" Opravdu se hodně přemáhal při vyslovování jeho hména.
„No, víš.. dovolená byla opravdu krásná, jednou bych tam chtěla na svatební cestu. Našim se tam moc líbilo. Taťkův dědeček byl mudla a sloužil v druhé světové válce, takže taťka z toho byl nadšený."
„Vaši? A co Higgs?" vyprskl Wood, dřív, než přemýšlel nad tím, co říká.
„Olivere, nechci o tom mluvit."
„Dobře, ehm, nedáš si víno?" nabídl jí?
„Ano, ráda. Wood vyskočil od večeře a donesl dvě skleničky vína.
Když dojedli, umyli společně nádobí a sedli si na gauč, kde byli přehozeny Oliverovi peřiny.
„Ty spíš tady?" divila se Helen.
„Ano, u našich je to tabu a v mojí posteli spíš ty, takže..." uviděl její provinilý výraz, „ale ne, myslím to tak, že jsi host. Nevadí mi to."
Oliver klepl hůlkou do rádia, které začalo hrát swingovou hudbu.
„Můžu to přeladit," rychle vyhrkl.
„Ne, ne, to je v pořádku. Líbí se mi to," dopila skleničku.
„Dáš si...?" „Ano, prosím."
Helen téměř na jednou vypila další sklenku. A začala mluvit: „Víš, Terence mi po turnaji poslal sovu, že se dostal do známého nejmenovaného famfrpálového týmu, a že se mnou nemůže do Francie jet. Že si myslel, že mu zařídím nějakou protekci, ale že se tak nestalo, tak si musel poradit sám. Vlastně jsem po turnaji před dovolenou prožívala opravdu těžké období. Vlastně proč ti to vykládám?"
Oliver na ní zůstal koukat jako péro z gauče. Najednou mu došlo, proč se ani neozvala, i když si to slíbili.
„Já no - nevím, co říct." Nervózně vstal a založil oheň v krbu. Helen ho pozorovala.
„Nemusela jsi mi to říkat. Jen, že jsem si o něm nikdy nemyslel nic dobrého. Promiň. Hodná holka jako ty by měla mít někoho, kdo si jí bude vážit."
„Díky, jsi milý. Co bys vlastně chtěl jednou dělat?" Odvedla Helen pozornost od jejich tématu.
„Já? Proč se mě ptáš? Vždyť je to jasné. Hrát famfrpál profesionálně." Křenil se.
„Myslela jsem si to. Možná bych ti mohla..." „Ne!" zakročil rázně Oliver.
„Nechci, abych se dostal do týmu z protekce. Chci dokázat, že na to mám." Setřel ji. Jenže jí to potěšilo.
„Vidíš, Terence tohle měl naopak."
„A co bys chtěla dělat jednou ty?" ptal se zvídavě. Opravdu ho to zajímalo, vlastně neznal její zájmy.
„Chtěla bych dělat, to co taťka," svěřila se.
„Ty ráda fotíš?" divil se Oliver.
„Ty to víš?" naprosto ohromená se na něj otočila.
„Jo, vím."
„A nechtěl si nikdy, abych ti pomohla v kariéře brankáře? Jsi hrozně skromný, Olivere."
„Ne, nejsem. Jen, jak jsem říkal. Chci to dokázat sám." Nemohl jí přiznat, že to ví jen pár dní.
„Víš, pověz mi o sobě víc. Co ještě děláš ráda?" Zajímal se Oliver a Helen se rozpovídala. Mluvila nejméně hodinu, ale Wood ji strašně rád poslouchal. Dozvěděl se tolik zajímavých věcí.
Helen v sobě měla alespoň čtyři vína, takže se jí povídalo opravdu dobře.
Když skončila, promluvil konečně i Oliver: „To jsem netušil, že jsi tak kreativní. Ohromila jsi mě. Ale famfrpál hraješ taky skvěle.
Oliver vstal a donesl jim ještě dva hrníčky máslového ležáku. Lžička v jeho skleničce slastně vzdychala nad horkou koupelí.
„Je čas jít spát," navrhl.
„Ano, asi jsem ti to neměla všechno říkat. Vím, jak Higgse nemáš rád." Přiznala mu.
„Ne, to je v pořádku. Potřebovala ses vypovídat," zalhal Oliver. Ptal se na bývalého Zmijozelského chytače z jediného důvodu.
Dopili máslový ležák a Oliver chtěl Helen taktně říci, že už by měla jít spát. Najednou se na něj zahleděla, byla očividně ovíněná. Zarazila se a hleděla Oliverovi do očí. Z ničeho nic se k němu naklonila a políbila ho. Oliver nevěděl, jak reagovat, zda jí odehnat nebo jí polibek oplatit.
Nakonec jí pusu vrátil, ale byl zmatený.
Helen najednou vyskočila, popřála mu dobrou noc a vyběhla do Oliverova pokoje spát