Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 38. - Sbohem Bradavice

Za nedlouho se začaly trousit zbylí spolužáci.
„Už jste to slyšeli?" přihnal se udýchaný Lee Jordan.
„Ne, co?" tvářili se Oliver s Helen zmateně.
„Sirius Black! Chytili ho dnes v noci, ale!.." žvýkal toast.
„Ale co?" dychtil po informacích Fred Weasley.
„Utekl jim! Zase!" Lee senzačně koulel očima.
„To není možné." kroutila hlavou Gabi Pimsová, která právě dosedala ke stolu.
„JO, normálně jim fouknul z nejvyšší věže." informoval je Lee.
Wood s Miltonovou využili poslední šance návštěvy Prasinek. Stejně bylo takové vedro, že se pořádně nedalo nic dělat. Zamířili spolu ke Třem košťatům, aby se osvěžili dýňovou šťávou.
„No, rozumíš tomu? Už jim dvakrát utekl. Jak je to možné?" spekuloval Oliver nahlas.
„To nemám tušení. A taky jsem zaslechla cestou sem od nějakejch zmijozeláků, jak říkají, že profesor Lupin je vlkodlak" dodala jako by nic.
„Nesmysl." zavrtěl hlavou Oliver.
Později se však ukázalo, že je to pravda. V pondělí tedy už profesor Lupin nebyl mezi profesory. A o útěku Siriuse Blacka kolovaly ty nejpikantnější verze, jen těžko věřit, která z nich byla pravdě nejblíže.
Poslední týden utekl jako voda. Oliver s Helen spolu trávili spoustu času, vlastně veškerý volný čas. Jako by se nemohli nabažit jeden druhého. Sedávali u jezera a dlouhé hodiny si povídali.
Nastala poslední večeře. Nebelvírská kolej, zejména díky senzačním výkonům ve famfrpálovém poháru, už třetí rok po sobě zvítězila také ve školním přeboru. Hostina na konci školního roku se tudíž konala ve znamení nachových a zlatých barev a nebelvírský stůl byl ze všech nejhlučnější, protože všichni žáci Nebelvíru oslavovali.
A oslavovali i dál do noci.
Hoši sice do dívčích ložnic přístup neměli, ale kdo říkal, že to nejde naopak?
Helen se převlékla do pyžama a seběhla do společenské místnosti, kde na ní čekal Oliver. Spolu se vydali do jejich chlapecké ložnice.
„To nebyl tak úplně špatnej nápad," pochvaloval si Wood, když se Miltonová posadila do nohou jeho postele.
„To víš, občas mi to myslí." zavtipkovala.
I přesto, že si poslední týden hodně povídali, nikdy nepřišla řeč na to, co bude až nastane poslední den školy. Ani ten večer na to nepřišla řeč.
Ani jeden si nechtěl kazit poslední chvíle.

A tak se ráno probudil Oliver s její hlavou na své hrudi. Naštěstí všichni ještě spali, takže ji jemně vzbudil, aby se přesunula do dívčích ložnic.

Na snídani byl Oliver zamlklý, neustále se rozhlížel po Velké síni. Když se studenti začali přesouvat ven, stoupl si doprostřed a naposledy se rozhlédl, zhluboka se nadechnul. Stejně tak to udělal v nebelvírské společenské místnosti.
Sedm let! Teď už mohl říct, že sedm krásných prožitých let. Zachvátil ho pocit melancholie.
Pomalu vyšel z Velké síně do haly, kde se také naposledy rozhlédl. A stejně tak si počínal, dokud neusedl do spěšného vlaku.
V kupé se sešli naposledy Oliver Wood, Fred Weasley, George Weasley, Lee Jordan, Angelina Johnsonová, Helen Miltonová a Gabi Pimsová.
Celou cestu si povídali a hráli Třaskavého Petra.
„Letos je mistrovství světa ve famfrpálu!" informoval Fred. „Snad nám taťka sežene nějaké lístky. Počítám, že ty už máš, Olivere?" vyzvídal.
„Ne, ještě ne. Ale mám našetřeno." usmál se Wood.
Helen se potutelně usmála. Oliverovi bylo jasné, že myslí na to, zda ji otec vezme sebou fotit.
„Tak se tam snad potkáme." plánoval Lee. „Není vlastně díky tomu ani letošní turnaj." stěžoval si Fred.
„Stejně by tam půl týmu už nemohlo, díky věkové hranici." šklebila se Helen.

Vlak pomalu dojel do Londýna.
Wood se rozloučil s dvojčaty, na které už čekali Weasleyovic, s Leem Jordanem i Gabi.
Angelině popřál hodně štěstí a prosil ji, ať ji píše během roku, jak to jde v Bradavicích.
A pak už zbývalo rozloučení s tou nejdůležitější osobou:
„Helen," chytil ji za ruku, „nikdy jsem tě nepřestal milovat. Ale víš, že teď by to bylo jen o vztahu na dálku. A to já nechci. Máme před sebou celý rok, kde bude každý úplně jindy s úplně jinými starostmi. Možná mi to budeš vyčítat, že jsem to měli alespoň zkusit, ale chci pro tebe to nejlepší..." už nemohl dál mluvit, došla mu slova.
„Olivere, Olie. Nic se nestane, zkusíme to. Proč by to nešlo." prosila ho. Už nechtěla čekat.
„Nejde to. Nezlob se." něžně ji vtiskl polibek do vlasů.
„Vyjde to. Budeme si psát. Za rok." stiskl ji ruku, otočil se a odešel skrz přepážku na mudlovské nástupiště.
Když se dostal na perón plného mudlů, opřel se o zeď a rozplakal se. Bylo to to nejtěžší, co dosud ve svém životě musel udělat. Ale věděl, že je to tak správné.
Došel i se zavazadly do prázdné čekárny a odtamtud se přemístil domů.

Konec první části. 

Příběh bude pokračovat další "knihou" s názvem Helen Miltonová - holka z Nebelvíru.

Odkaz zde: https://my.w.tt/oPPGBJCh9S

1k přečtení!!! Jste úžasní, nečekala jsem to. Díky