Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 8. - Pozvání na turnaj

Kapitola 8. - Pozvání na turnaj

Wood naposledy sešel do společenské místnosti, která již zela prázdnotou. Byl rád, že vyhráli školní pohár, ale opravdu hodně ho mrzelo, že nevyhráli ten famfrpálový. A také, že to s Helen nikam nepokročilo. Ještě se naposledy posadil ke krbu, kde už ani neplál oheň. Věděl, že to, na co už pár hodin myslí, musí udělat, ale netušil, jak jeho nabídku Miltonová přijme. Natož, co mu na to řekne matka. Bez varování vystrčil ze sedadla sofa hlavu Sir Nicholas.
„Á, mladý pan Wood. Už se těšíš domů, viď? Řekněme, že se usadil vedle něj.
„No, Sire Nicholasi, vlastně ani ne. Rok končí, pohár jsme nevyhráli. Helen odjíždí domů a stále je dívka toho Zmijozeláka. Mám v hlavě bídně zoufalý plán a nevím, zda vyjde."
„Hm..tak z toho poháru si hlavu nedělej, příští rok jistě nebudou žádné mimořádnosti. Dva ročníky za sebou, to by bylo opravdu divné. A co se týče tvé lásky, inu, můj názor znáš. A ať je tvůj plán sebechatrnější, jdi do něj. Horší už to být nemůže, ne?"
„Díky, Sire. Snad to nebude úplná katastrofa."
„Držím ti palce. Dobře to dopadne a uvidíš, že se tu začátkem školního roku setkáme a z tebe se konečně stane optimista." Nasadil duch Sira Nicholase škodolibý úsměv. Oliver se za něj na to nezlobil, moc dobře to o sobě věděl. Možná i proto, ho Helen nechtěla, protože byl takový morous.
„No, půjdu spát, Sire. Tak se mějte krásně, užije si přes prázdniny prázdný hrad a nashle v září." Wood vstal a zdvořile se rozloučil.
„Já ti přeji příjemné léto, Olivere. Dobrou noc a nashle v novém školním roce." Vylétl ke stropu a šipkou zaplachtil zpět do sofa.

Wood se odšoural do ložnice, a protože nemusel na nic myslet, zasnil se. Snil o tom, jaké by to bylo s Helen, kdyby byla jeho přítelkyně.
Probudil se až ráno, ostatní spolužáci pomalu vstávali a oblékali se do civilních obleků. Spěšně vstal, oblékl se, hodil pyžamo do kufru a vydal se na poslední snídani. Mezitím mu byly odneseny všechny věci do Bradavického expresu, jako ostatním studentům. Velká Síň byla plná, všichni se řídili časem odjezdu vlaku zpět do Londýna. Samozřejmě tam nechyběl ani Higgs a Helen.
Miltonová seděla vedle Weasleyovic dvojčat a Angeliny. Něco si domlouvali.
„Jo, Helen, musíš dorazit. Pořádáme to každé léto a každý hráč je dobrý." Hučel do ní Lee Jordan.
Angelina se přidala: „Pojedu taky, uvidíš, bude to super. Jde jen o jeden den."
Wood dorazil ke stolu.
„Ahoj, všichni. Co řešíte?" vyzvídal.
„No, tebe už se ani neptáme, s tvou účastí se počítá. Ale není chytač, tak lanaříme tady Miltonovu, aby nám obětovala letos jeden den svého drahocenného letního volna." Zavtipkoval Fred.
„Aha, mluvíte o letním turnaji v červenci. Je zajištěné přenašedlo?"
„Woode, všechno zajišťují dospělí, vždyť by to bez nich nešlo." Klepal si na hlavu George.
„Jasně, sorry. Ale jasně, se mnou počítejte. Kdo je v týmu?" vyzvídal Oliver. Dělal kapitána každý rok, a jako ve školním famfrpálovém turnaji, ani zde se mu nepodařilo vyhrát. Problém byl, že každý rok se sešla jiná skupina hráčů, ale takto to měly všechny týmy a nešlo se na to vymlouvat. Jednalo se o turnaj všech kouzelníků do 17 let. Zúčastnit se mohli i prváci, ale i ti, co famfrpál normálně nehrají. Stačilo se přihlásit na jaře s kompletním nebo alespoň z větší části kompletním týmem. Jim chyběl chytač. Znovu.
Fred odpověděl: „Tak my dva, ty, Angelina, Lee a jeho bratr, no a teď lanaříme Miltonovou."
„Super, větší část týmu jako ve škole, to bychom mohli mít šanci. A s dobrou chytačkou, Helen, bychom třeba i vyhráli." Wood ucítil příležitost, hodilo se mu to do karet.
Miltonová chvíli váhala, ale pak vypadala, že už je rozhodnutá: „Tak dobře. Přijedu. Kolikátého?"
Ozval se hromadný jásot, až se k jejich stolu otočili studenti z ostatních kolejí. Wood se mezitím pořádně najedl. Helen neskrývala úsměv, který ji vykouzlil na tváři nadšení ostatních spolužáků.
„Pojďte, už bychom měli pomalu vyrazit k vlaku," zavelela Angelina.
Všichni se hromadně zvedli, vzali svá příruční zavazadla a vyrazili ke kočárům, které je od druhého ročníku vozili od vlaku a k vlaku. Wood si schválně počkal na jiný, aby nejel v jednom s Helen. Potřeboval s ní mluvit o samotě.
U vlaku už stál Hagrid, školní hajný, a kontroloval, zda probíhá vše v pořádku. Skupinka vyhledala volné kupé, byla to banda ve stejném složení, jako když jeli do Bradavic. Dvojčata Weasleyovic, Lee Jordan, Angelina Johnsonová a Oliver Wood. Ten věděl, že Helen Miltonová si půjde sednout k děvčatům z ročníku. Najednou kolem kupé prošla Gabi, která se na něj za celý školní rok nepřestala zlobit, takže pokaždé, když Olivera spatřila, trhla uraženě hlavou a pokračovala v cestě. Stejně tak se stalo i při cestě domů. Wood se musel začít smát, všichni na něj koukali, jak puci.
„Jsi v pořádku?" vyzvídal Lee.
Oliver jim tedy začal vyprávět jeho zážitek ze začátku roku, a jak se k němu teď spolužačka chová. Všichni se rozesmáli také. Najednou se v kupé objevila Helen, na sobě měla tylovou modrou sukni, bílou halenku a ve vlasech modrou tylovou květinu. Wood z ní byl celý pryč. Ihned, jak se objevila, zmlkl.
„Čemu se smějete?"
„No Oliver," vyhrkl Lee, když si uvědomil, že to není vhodné téma, protože také věděl, jak to Wood s Miltonovou má. „Nic zvláštního," dodal tedy spěšně.
Wood chvíli na Helen zíral, a pak se konečně vzmužil.
„Ehm, Miltonová, můžeš na chodbu jít se mnou, chvíli?" vykodrcal absolutně příšernou větu. Na všech cestujících v kupé bylo vidět, že mají dost práce, aby se nerozesmáli.
„Jasně, Woode," opětovala mu odpověď a schválně ho také nazvala příjmením.
Vyšli spolu na chodbičku vlaku a Oliver za sebou tiše zavřel dveře. Všimli si, jak všichni z kupé natahují krky, takže obrátil oči v sloup a pokynul Helen, aby se šli projít dál. Našli si malý plácek na konci vagónu.
„Helen, ehm, chtěl jsem se tě na něco zeptat," odmlčel se, „nic v tom nehledej," ujišťoval jí, „ale rád bych tě pozval na pár dní k nám na prázdniny." Vše říkal, aniž by na ní pohlédl, takže také nemohl vidět, jak se jí rozzářil obličej. Když si všimla, že to neviděl, urychleně nasadila tvrdý výraz.
„No. Asi by to šlo. Hodilo by se mi to asi spíš v srpnu. V červenci jedeme s Terencem do Francie." Pěkný zásah do srdce, pravda. Pomyslel si Wood, ale jen zkřivil znechuceně obličej.
„Dobře, v srpnu by to šlo. Domluvíme se na turnaji, je začátkem července, ano?" navrhnul.
„Souhlasím."
Chvíli ještě stáli a mlčky pozorovali z okna krajinu, jak rychle ubíhá.
„Vrátíme se?" navrhla.
„Jo," opáčil Wood, dlouhé trapné ticho mu nijak nepomáhalo.
Když došli do kupé, byl v něm jenom Lee a Angelina. Oliver se zarazil, nevěděl, zda neruší. Alespoň díky Jordanovým neustálým řečem, jak Angelinu zbožňuje si vlastně nebyl jist, jak to spolu mají.
„Pojďte dál," pobídla je střelkyně famfrpálového mužstva.
„No, já už jdu, ještě za.." nedokončila Helen větu. Všichni věděli, kam jde.
„Jsme domluvení, Olivere. Mějte se, zatím ahoj." Otočila se a odešla.
Angelina zvědavě otočila hlavou na Wooda: „No tak to mě zajímá. Jinak s Higgsem asi žádná změna, viď?"
„No, ehm, ale nikomu to neříkej," otočil sen na Jordana, ten se taktně zvedl a odešel z kupé k postarší čarodějce, která rozvážela jídlo.
Oliver pokračoval: „Pozval jsem Helen na pár dní na prázdniny. Kamarádsky. Vím, že Higgs je pořád s ní. Ale doufám v to léto, jak jsi mi radila. Ale prý spolu jednou do Francie."
„Olivere, perfektní. Konečně ses k něčemu dokopal. A neboj, třeba ta Francie nedopadne. Ještě je velká šance."
„Díky, Ange, já ani nechci, aby to nějak dopadlo, jen se s ní chci trochu sblížit, aby věděla, že umím být dobrý kluk."
„Olivere, myslím, že to ví. No, ale tak hlavně pošli sovu, ať vím, jak to probíhá. Budu napnutá. I když vlastně se uvidíme v červenci na turnaji."
„Jo, těším se. Určitě tam bude Higgs, je tam každý rok."
„No, počkej," zarazila ho Angelina, „jemu už ale bylo sedmnáct. Může přijet maximálně jako divák."
„Aha, no tak, to dává šanci, že ho už nikdy neuvidím." Jásal Oliver.
Najednou se do kupé nahrnula celá zbývající osádka.
„Už tam budééém," halekala jednohlasně dvojčata. Lee ještě donesl pár dýňových paštiček a svým spolužákům je rozdal.
„Díky, Jordane."
Zbytek cesty tedy proběhl mlčky, pouze s mlaskáním. Když dorazil Bradavický express do Londýna na nástupiště 9 a ¾, všichni studenti vyskákali z vlaku. Na mladší čekaly rodiny, na ty starší většinou už nikdo nečekal. Wood se s každým rozloučil, ještě se rozhlédl, zda neuvidí Helen. Došel si pro zavazadla, ale Miltonovou již nespatřil. Naložil vše na vozík a prošel přepážkou na mudlovské nádraží. S rodiči byl domluvený, že dojede vlakem do Salisbury. Tam už pro něj dojedou. Jeho rodiče byli kouzelníci, ale rádi zkoumali mudlovské vynálezy. Ale také vlastnili několik koní, ovcí, koz a králíků.
Jakmile se dostal Wood domů, po dlouhém školním roce, hodil učebnice do kouta a lehl si na postel. Byl z cesty unavený, ale spát se mu nechtělo. Chtělo se mu snít o Helen. Přál si, aby první dny prázdnin utekly rychle a nastal famfrpálový turnaj.