Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 36. - Utkání s Havraspárem

Ráno nastal den D. Den zápasu, který měl ukázat, zda ještě bude šance na pohár.
Oliver byl jako vždy na snídani první. Jakmile dorazil Harry Potter s Kulovým bleskem, sálem to zašumělo. Každý chtěl koště vidět.
I Wood si chtěl přihřát polívčičku:
Dej ho sem," vybídl Harryho, položil koště doprostřed stolu a otočil je tak, aby leželo nápisem nahoru. Netrvalo dlouho a osazenstvo havraspárského i mrzimorského stolu začalo proudit k nim a prohlížet si je.
„Jseš si tím jistý, že tohle koště zvládneš, Pottere?" ozval se chladný posměšný hlas.
Draco Malfoy se přišel podívat zblízka a Crabbe s Goylem mu byli v patách.
„Jistěže ano," odpověděl ledabyle Harry.
„Má přece spoustu nadstandardního vybavení, nebo se mýlím?" vyptával se Malfoy a oči mu zlomyslně svítily. „Smůla jen, že se neprodává i s padákem – pro případ, že by ses dostal moc blízko k nějakému mozkomorovi."
Crabbe a Goyle se posměšně zachechtali.
„Smůla, že si ty nemůžeš ke koštěti přidělat jednu ruku navíc," kontroval Harry. „Třeba by za tebe dokázala chytit Zlatonku,"
Celé nebelvírské mužstvo se hlasitě rozesmálo. Dracovy vodové oči se zúžily vztekem; obrátil se a odešel. Sledovali, jak se připojuje k ostatním členům zmijozelského mužstva, kteří se kolem něj shromáždili v úzkém kruhu a bezpochyby se vyptávali, jestli je Harryho koště doopravdy Kulový blesk.
Ve tři čertě na jedenáct se nebelvírský tým odebral do šaten. Počasí se snad ani nemohlo víc lišit od podmínek jejich zápasu proti Mrzimoru. Byl jasný chladný den a vál jen velice slabý větřík.
Helen šla s nimi. Ještě než zalezli do šatny, Oliver se na ní otočil, jako by čekal, zda ho nějak podpoří. A také, že ano.
„Hodně štěstí. Dokážete to!" stiskla mu přátelsky ruku a políbila na tvář pro štěstí.
„Díky. Vyhrajeme to!" cítil se dobře. Sebevědomě vkročil do šaten.
„Víte, čeho dnes musíme dosáhnout," oslovil je Wood, když se chystali k odchodu z šatny, „Pokud tohle utkání prohrajeme, nemáme už šanci na titul. Prostě – prostě hrajte jako na včerejším tréninku a nemáme se čeho bát!"
Vyšli na hřiště, kde je přivítal ohlušující potlesk. Tým Havraspáru, oblečený v modrých hábitech, už stál připravený uprostřed trávníku. Jejich chytačka, Cho Changová, byla jediná dívka v mužstvu.
„Woode, Daviesi, podejte si ruce," zavelela rázně madame Hoochová a Wood si potřásl rukou s havraspárským kapitánem.
„Nasedněte na košťata... na moje písknutí... tři, dva, jedna –"
„Už jsou ve vzduchu a středem vzrušené pozornosti je v tomto utkání Kulový blesk, na němž létá Harry Potter z nebelvírského týmu. Podle Magazínu košťat bude právě Kulový blesk koštětem, k němuž se přikloní všechny národní týmy na letošním mistrovství světa –"
„Jordane, byl byste tak laskav a informoval byste nás o tom, co se děje na hřišti?" přerušil ho hlas profesorky McGonagallové.
„Samozřejmě, paní profesorko – Jen jsem poskytoval pár doprovodných informací. Mimochodem, Kulový blesk má zabudovanou automatickou brzdu a –"
„Jordane!"
„Jistě, jistě. Camrál má v držení Nebelvír. Katie Bellová z nebelvírského mužstva míří k bráně –"
Katie vstřelila branku, a právě v té chvíli Harry vyrazil na Kulovém blesku jako střela. Oliverovi bylo jasné, že zahlédl Zlatonku.
Nebelvír vede 80:0 a podívejte se, jak si vede Kulový blesk! Potter z něj teď doopravdy ždíme, co se dá. Vidíte tu obrátku? Něčemu takovému se Kometa Changové prostě nemůže rovnat! Přesná vyváženost Kulového blesku je naprosto zřejmá v těchto dlouhých –"
„JORDANE! JSTE SNAD PLACEN ZA TO, ABYSTE DĚLAL REKLAMU KULOVÉMU BLESKU? KOMENTUJTE UTKÁNÍ!"
Opět bylo vidět, že Potter vyrazil směr Zlatonka, tentokrát se řítil přímo k Woodovi. Najednou mu Changová zablokovala cestu.
HARRY, TEĎ ZROVNA NENÍ ČAS HRÁT SI NA DŽENTLMENA!" zahulákal Wood, když Harry strhl koště stranou, aby se vyhnul srážce. „KDYŽ TO NEPŮJDE JINAK, KLIDNĚ JI Z TOHO KOŠTĚTE SHOĎ!"
Po chvíli zahlédl Oliver koutkem oka, jak se na hřiště přiřítili tři postavy v černých kápích. Postavy dost podobné Mozkomorům, ale něco mu na nich nesedělo.
Pohlédl se strachem na Harryho, zda je v pořádku. Ten vytáhl hůlku a namířili na postavy. Cosi stříbrného vylétlo z jeho hůlky.
Najednou zazněl hvizd píšťalky. Harry chytil Zlatonku!
Wood byl radostí bez sebe, letěl k Potterovi, jak nejrychleji uměl. On i ostatní hráči z týmu Harryho objímali, až ho málem shodili z koštěte.
Jsi pašák!" opakoval pořád dokola Wood. Alice, Angelina a Katie ho jedna po druhé políbily.
V absolutním zmatku se týmu podařilo spustit se zpět dolů na zem . To už se k nim hnali nebelvírští fanoušci.
„Proč zase přišli ti mozkomorové?" vyzvídal Wood, kterému se nelíbilo, že chodí jen na zápasy Nebelvíru.
„To nebyli žádní mozkomorové," uchechtla se Helen a tahala ho za rukáv, aby mu ukázala, co se stalo.
Na zemi tam zhrouceně leželi Malfoy, Crabbe, Goyle a Marcus Flint, kapitán zmijozelského mužstva, zmítali se a všemožně se snažili vyprostit z dlouhých černých hábitů s kápěmi. Jisté známky nasvědčovaly tomu, že Malfoy ještě před chvílí stál Goylovi na ramenou. Nad nimi se tyčila profesorka McGonagallová a hleděla na ně s výrazem absolutní zuřivosti.
„To byl ale zavrženíhodný trik!" křičela. „Podlý a zbabělý pokus vyřadit z boje nebelvírského chytače! Ukládám vám všem čtyřem školní trest a Zmijozelu odebírám padesát bodů! A buďte si jistí, že si o tom promluvím s profesorem Brumbálem! Vida, právě přichází!"
Wood se smíchem málem neudržel na nohou. Ve šťastném rozmaru vzal Helen kolem ramen a vydal se s celým týmem do nebelvírské místnosti, kde to hodlal oslavit.
; oslava trvala celý zbytek dne a protáhla se ještě dlouho do noci. Fred a George Weasleyovi se na pár hodin ztratili, a když se znovu objevili, přinesli plnou náruč lahví s máslovým ležákem, dýňové šampaňské a několik sáčků plných sladkostí z Medového ráje.
„Jak jste to proboha dokázali?" vypískla překvapeně Angelina Johnsonová, když začal George do davu rozhazovat peprmintové ropuchy.
V pokročilé hodině se přitočil Oliver k Helen: „Víš, nějak jsme v té záležitosti kvůli Gabi zapomněli na tvoje narozeniny. Dokonce jsem ti něco koupil, ale bylo to z Medového ráje, takže už se to zkazilo. Omlouvám se. A tak jsem se chtěl zeptat, jestli nemáš nějaké jiné přání, kterým bych to mohl napravit?" vyzvídal.
„To se přece nic nestalo. Nemusíš mi nic dávat." usmívala se.
„Ale já bych chtěl."
„Dobře. No, v tuhle chvíli bych si přála od tebe jedinou věc," vzala ho za ruku, aby mu to naznačila.
Wood tohle dělal nerad, ale tentokrát musel udělat výjimku. Ruku ji pevně stiskl, aby ho následovala. Prošli obrazem Sira Cadogana z Nebelvírské koleje, zatočili za roh, kde bylo klidné hezké zákoutí. Posadil se na kamennou lavici, Helen se mu usadila na klín. Jemně ji chytil za bradu a přitáhl si ji, aby ji mohl políbit.
Tolik se mu po tomhle stýskalo. Cítil její sametové rty. Ona se po chvíli nechala unést a své prsty mu propletla do vlasů. Měl pocit, jako by se líbali celou věčnost.
Nechtěl, aby to skončilo. Ale věděl, že čím déle to bude trvat, tím déle to bude oba bolet.
Nemohl se do toho teď vrhnout, čtyři měsíce před koncem školy. Nevěděl, co bude potom, co sám bude dělat. Jak by ji mohl ublížit, pustit se do toho a za čtvrt roku to skončit.
Čekala jen mnohem větší zkouška, čekal je dlouhý rok, kdy se neuvidí.
Musel se odtáhnout, a také to udělal.
„Ještě ne," žadonila, přičemž se snažila přitáhnout si jeho hlavu. Oliver byl ale neoblomný.
„Konec dárku k narozeninám. Věř mi, že ..." nechtěl ji to vysvětlovat. Musela to pochopit.
„Promiň," kníkla omluvně.
„Vrátíme se." navrhl.
Souhlasně kývla. Vzal ji za ruku a odvedl ji zpět na Nebelvírskou kolej.
Nebelvírská oslava skončila teprve tehdy, když se ve společenské místnosti v jednu hodinu ráno objevila profesorka McGonagallová v kostkovaném županu a se síťkou na vlasech a nesmlouvavě nařídila, aby si všichni šli lehnout.
Oliver usínal s úsměvem na rtech. Zdálo se mu, že vyhrál školní pohár. Při přebírání trofeje mu ho chtěl někdo vyrvat z ruky. Začal ve snu křičet, aby mu ho nechali.
„Ne, je můj. Je můj." řval ve snu.
Najednou se s trhnutím probudil. V ložnici byl hlahol.
„Já ty zmetky roztrhnu," nadával Percy, který se v županu vyřítil z ložnice do společenské místnosti. Wood rychle vstal a pelášil za nim.

Společenská místnost byla osvětlena září dohasínajícího ohně a stále ještě plná odpadků, které tu zbyly po oslavě.
„Co je to tu za kravál?" hulákal Percy
„Profesorka McGonagallová vás přece poslala spát!"
Po druhém schodišti sbíhalo několik dívek, včetně Helen, které si se zíváním natahovaly župany. Znovu se začali objevovat i chlapci.
„Výborně! Takže se pokračuje?" pochvaloval si Fred Weasley.
„Všichni okamžitě zpátky nahoru!" zavelel Percy, který se spěšně objevil ve společenské místnosti a ještě v běhu si k pyžamu připínal odznak primuse.
„Percy, Sirius Black!" oznámil mdlým hlasem Ron. „V naší ložnici! S nožem! Vzbudil mě!"
Ve společenské místnosti zavládlo naprosté ticho.
Oliver si ochranitelsky přitáhl Helen k sobě kolem ramen.
„Nesmysl!" odsekl Percy, ale zatvářil se vyděšeně. „Asi ses přejedl, Rone – tlačila tě noční můra –"
„Říkám ti –"
„No tak, vážně, nic se nemá přehánět!"
Profesorka McGonagallová se vrátila. Rozčileně za sebou přibouchla portrét, když vcházela do společenské místnosti, a rozzuřeně se rozhlížela kolem.
„Velice mě potěšilo, že Nebelvír to utkání vyhrál, ale tohle už začíná být směšné. Spoléhala jsem se, že to zvládnete líp, Percy!"
„K tomu, co se tu teď děje, jsem rozhodně nedal svolení, paní profesorko!" ohradil se Percy a uraženě se nafoukl. „Zrovna jsem jim přikazoval, aby se všichni vrátili do postele! Můj bratr Ron měl zlý sen –"
„TO NEBYL ŽÁDNÝ ZLÝ SEN!" vřískl vztekle Ron. „PROBUDIL JSEM SE, PANÍ PROFESORKO, A STÁL NADE MNOU SIRIUS BLACK. V RUCE DRŽEL NŮŽ!"
Profesorka McGonagallová na něj ohromeně zírala.
„Nebuďte směšný, Weasley, jak by asi mohl proniknout otvorem v portrétu?"
„Na to se zeptejte jeho!" poradil jí Ron a ukázal roztřeseným prstem na zadní stranu portrétu sira Cadogana. „Zeptejte se ho, jestli ho viděl –"
Profesorka McGonagallová Rona zpražila podezřívavým pohledem, pak zatlačila na portrét, otevřela ho a vyšla ven. Celá společenská místnost naslouchala se zatajeným dechem.
Profesorka McGonagallová se otvorem v podobizně protáhla zpět do společenské místnosti, kde zůstala stát tváří v tvář ohromeným žákům. Byla bílá jako křída.
„Která osoba," zeptala se roztřeseným hlasem, „která nekonečně pošetilá osoba si zapsala hesla na tento týden a potom je někde nechala ležet?"
Zavládlo dokonalé ticho, které narušilo jen to nejtišší představitelné vyděšené zakvílení. Neville Longbottom, který se třásl od hlavy až po paty v plyšových bačkorách, váhavě zvedl ruku.