Oliver Wood - příběh kapitána

Kapitola 37 . - Pohár

Studenti Nebelvíru nešli spát, protože čekali, jak dopadne prohledáván íhradu. Samozřejmě profesoři s prefekty nic a nikoho nenašli.
O události sobotní noci se mezi studenty rozkřiklo velm irychle.

Oliver se pilně se svým týmem připravoval nazápas se Zmijozelem, zároveň však myslel na O.V.C.E.. Také serozhodl, že konečně pošle dopisy do známých Britských famfrpálových týmů, zda nebudou nabírat nové hráče.
Vymezil si na to jednu neděli. Vzal pergameny, brk a šel do Velké síně před obědem.
Vybral si několik týmů, kterým zaslal stejný text:

Vážený trenére/trenérko:

v červnu tohoto roku budu končit své studium v Bradavické škole čar a kouzel. Již čtvrtým rokem jsem kapitánem Nebelvírského týmu a šestým rokem na postu brankáře. Každým rokem jsem setaké účastnil jako kapitán Mládežnického letního turnaje,který jsme loňské léto s týmem Letních šipek vyhráli.
Famfrpál je můj život a rád bych se mu věnoval po ukončení studií na profesionální úrovni.

Píši Vám proto, že bych se rád ucházel o volné místo ve Vašem týmu, pokud bude nějaké k dispozici.

Předem děkuji za Vaši odpověď.

S pozdravem
Oliver Wood
kapitán a brankář famfrpálového týmu


Oliver tento dopis napsal Falhmouthským sokolům, Holyheadským harpyjím,Kudleyským kanonýrům, Puddlemerským spojencům a Wimbournskýmvosám.
Vše si řádně připravil a počkal na oběd. Do Velké síně se přišla najíst také Helen.
„Ahoj, jsi tu  nějak brzo?" zajímala se.
„Jo, psal jsem dopisy."vysvětlil.
„Dopisy? Kom.. jasně. Už?" vypadala vyplašeně,smutně, zklamaně.
„Ano, je nejvyšší čas. Blíží se to. Budou Velikonoce." nandal si brambory, jakmile se objevila na stole mísa.
„Uteklo to. Už jen dva měsíce." zesmutněla ještě víc.
Wood raději nic neříkal, mrzelo ho to také hodně.
„Nešla bys se mnou do sovince, až se najíme? Poslat ty dopisy."
„Ráda." souhlasila.
Po jídle se tedy zvedli a vyrazili poslat dopisy. Wood přivázal několika sovám svá psaní.
„Hodně štěstí, Olie." popřála mu Helen, když vypouštěli posledního ptačího posla.
Wood se vrátil s Helen do hradu. Chtěl opět vyhledat Harryho. Již několik týdnů s ním řešil taktiku.
Zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem seměl konat první sobotu po velikonočních prázdninách.Zmijozelští vedli tabulku turnaje o rovné dvě stovky bodů. To znamenalo (jak Wood svému týmu neustále připomínal), že chtějí-li získat pohár, musí nadcházející utkání vyhrát vyšším rozdílem. Znamenalo to také, že hlavní tíže vítězství spočívala na Harryho bedrech, protože za polapení Zlatonky se udělovalo sto padesát bodů.
„Takže ji musíš chytit teprve tehdy, až povedeme o víc než padesát bodů," zdůrazňoval nepřetržitě Wood. „Jen budeme-li mít náskok přes padesá tbodů, protože jinak sice zápas vyhrajeme, ale prohrajeme pohár.Je ti to doufám jasné? Musíš Zlatonku chytit teprve tehdy,až..."
„JÁ VÍM, OLIVERE!" zaječel Harry.
„JE to důležité Harry! Mám toho taky moc, neboj." mával rukama Wood.
Nadcházejícím zápasem byla celá nebelvírská kolej absolutně posedlá. Nebelvír nezískal famfrpálový pohár od té doby, kdy za jeho mužstvo jako chytač hrál legendární Charlie Weasley (Ronův druhý nejstarší bratr).
Ještě nikdy vhistorii, alespoň co paměť všech přítomných sahala, žádnému zápasu nepředcházela tak emocionálně vypjatá atmosféra. Když skončily prázdniny, dosáhlo napětí mezi oběma týmy a jejich kolejemi kritického bodu. Na chodbách školy došlo k celé řadě drobných potyček, které vyvrcholily ošklivým incidentem, po němž jeden žák nebelvírského čtvrtého ročníku a jeden žák zmijozelského šestého ročníku skončili na ošetřovně, protože jim oběma z uší rašil pórek.
Marcus Flint, kapitánZmijozelu a Oliver Wood se na chodbě nemohli potkat, aniž by neproběhla provokace. Gabi, která chodila s Oliverem na většinu předmětů ho vždy držela, aby zmijozelovi nerozbil tlamu.
A zvláště na Harryho Pottera se konaly zákeřné útoky v podobě shazování, podrážení nohou a jiné útoky.
Woodovi  nezbývalo nic jiného, než zavést na koleji nařízení, aby by lHarry vždy obklopen více spolužáky.
Celá nebelvírská kolej se tohoto úkolu nadšeně ujala, takže se Harry na jedinou vyučovací hodinu nedokázal dostat včas, protože ho ze všech stran neustále kryl početný štěbetající dav. 
Večer před zápasem ustaly v nebelvírské společenské místnosti všechny obvyklé kratochvíle.Dokonce i Hermiona odložila své učebnice.
„Nemůžu pracovat," stěžovala si nervózně, „vůbec se nesoustředím."
Panoval tu obrovský kravál. Fred a George Weasleyovi čelili nervozitě tím, že byli ještě ukřičenější a bujnější než obvykle. Oliver Wood se v koutě krčil nad maketou famfrpálového hřiště, posouval po ní hůlkou drobné figurky a něco si pro sebe mumlal. Angelina, Alice a Katie se smály  Fredovým a Georgeovým kouskům.
„Olivere, už tam asi nic nového nevykoukáš," napomínala ho Angelina, když kluci nachvíli přestali blbnout.
„Já vím, Ang. Ale, co kdyby přeci jenom ano." ani na ni nepohlédl, když přišla ke stolu.
„Co kdybychom probrali jiné téma?" snažila se ho trochu rozptýlit.
„Jaké téma?" stále se na ni ani nepodíval.
„Třeba téma Helen? Jak to s vámi je?"Angelina Johnsonová dělala vše proto, aby kapitána uvolnila od myšlenek na hru.
„Ang! Teď to chceš řešit?"
„A kdy jindy? Většinou na mě nemáš čas. Jak dlouho jsme si pořádně nepopovídali?"
„Máš pravdu." Souhlasil Oliver a začal líčit všechny události a hlavně své pocity a plány.
„Takže,už jsi ji odpustil. A nic ti ve vztahu nebrání. Jen to, že si až moc zodpovědný a chceš si zařídit budoucnost. Myslela jsem, že chceš, aby byla ona tvoje budoucnost?" nechápala.
„Ano,chci. A proto nejdřív musím zařídit tu svou. A taky, čeká nás rok, kdy já budu někde, při troše štěstí pracovat, a ona bude stále tady. Bezstarostná. To bude podle mě velká zkouška. Nechci rozjíždět něco, co by pak bylo na dálku. Raději počkám."vysvětloval.
„Počkáš, i když to bolí vás oba..."kroutila hlavou jeho kamarádka.
„Ano." Oliver se podívalna hodinky.
„Mužstvo! Spát!" zahulákal najednou.
Ale o spánku nemohla být řeč. Byl nervozní. Poslední zápas, mohl to dokázat. Konečně po čtyřech letech!
Druhého dne ráno přivítal hráče nebelvírského týmu při vstupu do Velké síně hlasitý potlesk.  
Wood po celou snídani vybízel svůj tým k jídlu, ale sám se ničeho ani nedotkl. Pak hráče vyhnal na hřiště dřív, než dojedli všichni ostatní, aby se seznámili s podmínkami, za nichž se bude hrát. Když odcházeli z Velké síně, všichni jim znovu zatleskali.
„Tak dobrá –prakticky vůbec nefouká – slunce trochu oslňuje, to by vám mohlo zhoršit vidění, dávejte si na to pozor – půda je poměrně tvrdá, to je dobré, budeme mít rychlý start –"
Wood přecházel po hřišti, rozhlížel se na všechny strany a mužstvo se mu drželo za zády. Konečně uviděli, jak se v dálce otevřela hlavní hradní brána a zbytek školy se vyhrnul na trávník.
„D ošaten!" zavelel nervózně Wood. Počkal,až celý tým zajde,aby vešel poslední.
„Olivere?"ozvalo se náhle za jeho záady.
„Helen?" na nic nečekal a objal ji. Trochu se mu ulevilo.
„Dokážeš to!" a jako obvykle mu dala pusu pro štěstí, tentokrát však na rty.
Usmál se na ni a zapadl do šatny.
Nikdo neřekl jediné slovo, když se převlékali do zářivě červených hábitů.
„Jdeme!"zavelel za okamžik Wood.
Lee Jordan, vyvolával jednotlivá jména, když vcházeli na hřiště.
„Kapitáni, podejte siruce!" nařídila madame Hoochová.
Flint s Woodem k sobě přistoupili a stiskli si ruce v železném sevření. Vypadalo to,jako by se oba snažili tomu druhému rozdrtit prsty.
Neuteklo ani pár minut, a Nebelvír vedl deset nula. Díky útoku na Alici Spinnetovou, se skóre zvýšilo dokonce na dvacet nula. Jenže Fred Weasley neukočíroval emoce a za útok se kapitánovi zmijozelu pomstil. A tak madame Hoochová nařídila trestné střílení i proti Nebelvíru.
Flint, kterému stále ještě tekla krev znosu, letěl kupředu coby exekutor zmijozelského trestné hostřílení. Wood se zaťatými zuby poletoval sem a tam před nebelvírskou brankou.
„Samozřejmě, Wood je špičkový brankář!" informoval Lee Jordan publikum, zatímco Flint čekalna hvizd madame Hoochové. „Vynikající! Je velmi těžké hopřekonat – opravdu velmi těžké – ANO! TO SNAD NENÍ PRAVDA!CHYTIL TO!"
A následoval další faul , tentokrát na Katie Bellovou, která též proměnila. Stav byl tedy třicet nula.
Zmijozel bohužel však náhle snížil. Utkání se pomalu měnilo ve velmi krvavé utkání.
Už to bylo padesátku deseti!
Fred a George Weasleyovi kroužili kolem  se zdviženými holemi pro případ, že by někdo ze zmijozelských pomýšlel na pomstu. Bole a Derrick využili Fredovy a Georgeovy nepřítomnosti a zamířili oběma Potlouky na Wooda. Oba ho jeden po druhém trefili do žaludku, takže zůstal viset ve vzduchu hlavou dolů a neschopen popadnout dech se zoufale držel svého koštěte.
Madame Hoochová byla bez sebe zlostí.
„Na brankáře není dovoleno útočit, nenachází-li se Camrál v brankovišti!" ječela na Boleho a Derricka. „Trestné střílení pro Nebelvír!"
Alice proměnila. Šedesát ku deseti!
Emoce  stoupaly ve stejné křivce s fauly. TY HAJZLE ŠVINDLÍŘSKÁ!"hulákal vztekle do megafonu Lee Jordan na Malfoye po úskočnéma podvodném manévru. A uskakoval z dosahu profesorky McGonagallové. „TY ŠPINAVČE, PODVODNÍKU SMR..."
Profesorka McGonagallová se ho ani nesnažila umlčet.Sama naopak hrozila pěstí Malfoyovým směrem, také cosi rozvztekleně ječela a klobouk jí spadl z hlavy.
Trestného střílení se za Nebelvír ujala Alice, byla však tak rozčilená,že branku o několik stop minula. Nebelvírské mužstvo ztrácelo koncentraci, zatímco zmijozelští, potěšení Malfoyovým faulem na Harryho, hnali svůj tým k ještě větším úspěchům.
„Zmijozelští jsou u míče, Zmijozel míří nabránu – Montague dává gól –" zasténal Lee. „Sedmdesátku dvaceti pro Nebelvír –"
Za nedlouho Alice opět skórovala na osmdesát ku dvaceti.
A najednou zakřičel Harry Potter: MÁM JI!"
S rukou zdviženou vzhůru vyrovnal svů jstřemhlavý let a stadion explodoval.
A pak už se k němu řítil Wood, napůl oslepený slzami; chytil Harryho kolem krku a nepokrytě se mu rozplakal na rameni.

„Harry! Tys to dokázal. My jsme to dokázali. Vyhráli jsme pohár! Konečně!" nedokázal zkrotit emoce!
Profesorka McGonagallová se otřásala ještě většími vzlyky než Wood a otírala si oči obrovskou nebelvírskou vlajkou.
Na hřiště s ostatními spolužáky vtrhla Helen, chytla Wood za hlavu a dlouze ho políbila. Oliver ji vzal do náruče a točil se s ní radostí kolem do kola.
Když vítězný kapitán famfrpálového týmu zvedl nad hlavu pohár, připadal si jako ve snách. Stále nemohl zastavit slzy dojetí. Byl šťastný, jako nikdy v životě.
Nebelvírskou kolejí se táhly oslavy do rána a ještě déle. Odpoledne už neměl nikdo sílu dál slavit, a tak veselí pomalu ustalo.
Bohužel však nemohli slavit týden nebo déle, jak by si představovali. Olivera čekali O.V.C.E.
Místo nad fafmprálovými maketami, seděl teď Wood nad učením.
Měsíc se přehoupl a začal zkouškový týden.

Na konci týdne se konečně sešel s Helen. Domluvili se, že společně posnídají.
„Tak co zkoušky, jak sis vedla?" zajímal se.
„Jo, šlo to. A co tvé O.V.C.E.?"
„Uvidíme." ušklíbl se.
Najednou do Velké síně vlétly sovy.
„Pošta," řekla Helen nevzrušeně.
Dvě sovy však přiletěli k Woodovi.
„Odpovědi." vyjekl a roztřesenou rukou převzal obálky. Nervozně je otevřel. Pomalým a rozvážným tempem četl odpovědi.
„Tak co?" Helen byla jako na trní.
„Mám přijít na konkurz!" vyskočil nadšeně Oliver.
„Gratuluju. A kam?"
„Puddlemersští spojenci a Wimbournské vosy!" jásala Wood.
Oliver si připadal jako ve snách. Teď ještě konkurzy zvládnout!
Helen posmutněla, bylo to totiž důkaz toho, že jejich společný čas se chýlí ke konci.