Soul mates (M&M)

20🧡

,,M-Ma-Marcusi-" Chtěl jsem ze sebe něco dostat, ale vzlyky mi neumožnily pořádně mluvit a Mac už vůbec ne.

,,Shhh," Špitl mi do ucha s hladil mě po vlasech. ,,To bude dobrý." Nepřestával mě k sobě tisknout. Sám ale brečel, protože jsem cítil, že mi mokne rameno.

Trochu se odtáhl, ale jen tak, aby mě mohl políbit na rty. Ano, přesně tohle jsem teď potřeboval, jenom jeho. Bylo to poprvé, co mě políbil někde jinde, než jen doma a bylo to kouzelné. Oba dva jsme se teď potřebovali.

,,Tini," Odtáhl se trochu, ale to jsem teď nechtěl.

,,Nekaž to, prosím." Špitl jsem a znovu jsem se mu přisál na rty. Nechtěl jsem mluvit, nechtěl jsem to rozdýchávat, nechtěl jsem teď vědět, že umírám.

Náš polibek byl každým pohybem hlubší a hlubší. Jeho teplý jazyk mě krásně zahříval, jelikož já jsem byl podchlazený.

Uslyšel jsem kroky, tak jsem se odtáhl z polibku, ale vyměnil ho za pevné objetí. Každý musí pochopit, že ho teď potřebuju.

,,Martinusi," Přiběhla ke mně máma a vystřídala Marcuse. Z máminého objetí jsem však na Maca měl krásný výhled. Byl skoro bez emoce. Tupě hleděl do země a oči měl pouze skleněné. On na sobě nikdy před ostatními nedal znát negativní emoce, vždycky byl ten silnější a já byl snad jediný člověk, co ho viděl pořádně brečet.

,,To bude dobrý, všechno bude v pořádku!" Šeptala mi mezi pláčem máma do ucha. Ale já jí ty slova nevěřil. Uvěřil bych momentálně jenom Marcusovi.

☮☮☮

Konečně jsme z nemocnice doma. Nechápu, proč dělají tolik vyšetření, když konec mám stejně jistej...

Jo, já se taky divím, jaktože z toho nevyšiluju, ale... Když se to prostě dozvíte jako hotovou věc, tak vám stejně nic jiného nezbývá, tak proč se tím teď trápit?

,,Tini?" Nakoukl do pokoje Marcus. Jen jsem se trochu nuceně usmál a tím mu dal pokyn, že může vstoupit.

,,Jak se cítíš?" Zeptal se, když si sedl vedle mě na postel. Choval se tak opatrně, jakoby se bál, že jeden jediný pohyb může vše pokazit. Já se ale necítil nějak jinak. Stejně bych jednou umřel..

,,Nijak... Necítím se nijak." Pokrčil jsem rameny a zahleděl jsem se mu do očí.

,,Jak něco takového můžeš říct? Vždyť ty... Vždyť ty.." Nechápal Marcus a snažil se nějak vymáčknout.

,,Řekni to." Přerušil jsem jeho usilovné snažení o to, popsat mojí situaci. ,,Řeknu to nahlas!"

Moje situace momentálně všechno měnila. Ať šlo o zpívání, nebo o to, že jsme s Marcusem spolu. Prostě všechno jsem najednou viděl jinak, tak temně..

,,Ty umíráš, Martinusi." Vydechl a jen mi hleděl do očí.

Hallo!
Jak se vede? 😂
Já jsem upřímně ráda, že žiju. 😂
U minulé kapitoly jste trhli rekord v počtu komentářů! 😲❤
Samozřejmě za to strašně děkuju! 💕💕
(Teď pomineme to, že většina z nich se týkala mé smrti a pohřbu..) 😂
Ale tak, pokud věnujete svůj čas tomu, že mě přijdete zabít, tak i za to jsem vděčná! 😂
Lya! 💕