Soul mates (M&M)

29💙

Marcus

,,Marcusi? Marcusi!" Zatřásl někdo semnou. To se člověk nemůže ani jednou vyspat? ,,Marcusi, sakra vstávej!" Křikla a já v tu chvíli poznal, že je to máma.

,,Co se děje?" Protřel jsem si oči a teprve teď jsem zjistil, že má uslzené tváře. ,,Proboha, co se stalo?" Vymrštil jsem se do sedu.

,,Martinusovi se v noci udělalo hodně špatně, táta s ním jel teďka do nemocnice." Řekla skleslým hlasem. Okamžitě jsem se vyhoupl na nohy a začal jsem se oblíkat.

,,To jste mě nemohli vzbudit hned!?" Zařval jsem zoufale. Rychle jsem si oblékl kalhoty a popadl mikinu.

,,Uklidni se Marcusi, teď by jsi tam byl stejně málo platný." Snažila se mě zadržet.

,,Ne, mami, musím za ním!" Řekl jsem naprosto rozhodnutě a obešel jí. Schody jsem bral po dvou a v předsíni rychle vyhrabal z košíku klíče od našeho druhého auta. Snažil jsem se zachovat klid.

,,Marcusi, co to děláš, vždyť ještě pořádně neumíš řídit!" Dohnala mě máma.

,,Tak mě tam zavez ty, ale já za ním nutně potřebuju!" Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a snažil se nemyslet na to všechno, co by se s Tinusem mohlo stát.

,,Tak dobře." Svolila máma a taky se obula. Společně jsme vyrazili.

☮☮☮

,,Tati!" Zavolal jsem na něj, když jsem ho uviděl pochodovat po chodbě nemocnice. Hned se na nás otočil.

,,Kde je Martinus?" Zeptal jsem se okamžitě.

,,Právě mu dělají vyšetření, aby věděl, jak na tom je. Naštěstí vědomí zatím neztratil." Řekl mi táta a nakonec mě objal, když se mi začali do očí dostávat slzy.

,,Bude to dobrý, uvidíš." Snažil se mě povzbudit, ikdyž sám věděl, že to dobrý už nikdy nebude.

Po nějaké chvilce Tinuse vyvezli z ordinace na vozíčku. Byl strašně bledý.

,,Tinusi." Povzdechl jsem si a přešel k němu.

,,Já jsem jim říkal, že vozík nepotřebuju, ale oni na tom trvali." Postěžoval si.

,,Chceš, aby se ti zase zamotala hlava?" Já jsem měl stále vyděšený výraz, ale Tinus se jenom usmíval.

,,Klídek, už jsem zase v pohodě." Uklidnil mě a s mojí pomocí vstal z toho křesla na kolečkách.

,,Držím tě." Řekl jsem, když trochu klopýtl. Teprve teď jsem si všiml pár hadiček, které mu trčely z rukávů.

,,Oni ti dali infuzi?" Zeptat jsem se.

,,Jo, bez ní to už prej nepůjde.." Povzdechl si a pohledem přejel pár těch nehezky vypadajících hadiček.

Musel jsem zatnout zuby a potlačit vzlyk. Už se to blíží...

Hallo!
Mám na vás otázečku
Baví vás to pořád? 🤔🤔
Pokud ano, co?
Jinak samotné užívejte víkend, dokud to jde! 😁😭😂
Lya! 💕