Soul mates (M&M)

38🧡

Máma mu ještě naposledy upravila motýlka, kterého jsem měl zavázaného kolem krku. U toho měla ten utrápený výraz. Vůbec se mi tam nechce.

Když to dodělala pořádně si mě prohlédla. Hodně dlouho jsem na sobě neměl nic společenského, ale na černou barvu byla u mě už nějakej ten pátek zvyklá. Pohladila mě po tváři a dala mi pusu na čelo, přičemž jsem se musel sklonit, aby na mě dosáhla.

Beze slova se poté odebrala do auta. Chtěl jsem se vydat za ní, ale ještě jsem se na chvíli zastavil a podíval jsem se do zrcadla.

Vlasy jsem měl sice upravené, ale jinak jsem vypadal jak zombie. Celkem velké fialové kruhy pod očima a bledá pleť jen potvrzovali to, že jsem toho za poslední dobu moc nenaspal.

Povzdechl jsem si a konečně jsem se vydal do toho auta, kde už na mě všichni čekali.

☮☮☮

,,A nyní bych poprosil jeho bratra, který mu byl blíže než kdokoli jiný." Prohlásil farář a já jsem se zvedl z lavice. Popravdě nemám vůbec nic připraveného, ač mi bylo řečeno, že budu něco říkat. Nemělo by to cenu, stejně bych to zapoměl.

,,Jak moc dobře všichni víte, Martinus byl můj bratr, ale.. Můžu říct, že i něco mnohem víc." Začalo to ze mě padat. ,,On tu byl pro mě vždycky a já pro něj. Vzájemně jsme se doplňovali. Dokonce bych řekl, že jsme byly spřízněné duše." Na chvíli jsem se odmlčel. Teď si pořádně rozmysli, co chceš vlastně říct. ,,Miloval jsem ho. Jako svého bratra i jako..." Očima jsem projel celou místnost, nakonec jsem narazil na rodiče, kteří netrpělivě čekali, co ze mě vypadne. Pak tu byla ale ještě Emma, ta se na mě povzbudivě usmála, to mi dodalo odvahu. ,,Jako mého přítele." Vysypal jsem ze sebe rychle, přičemž se celým kostelem ozval takový ten zvuk údivu, možná zděšení, nebo překvapení. Rozhodl jsem se pokračovat.

,,Ano, já a Martinus jsme si byli mnohem bližší, než jen sourozenci. Miloval jsem ho a on mě. Je to něco, co by se nikdo neměl dozvědět, ale já už jsem to v sobě nemohl dusit. Chci, aby jste věděli, že mi bude moc chybět a bez něj už to nebude tak, jako to bylo dřív. Děkuji!" Dořekl jsem a rychle jsem se vydal na místo.

Máma s tátou na mě vyděšeně zírali, což jsem se jim ani nedivil, ale Emma se na mě se slzami v očích usmívala. Sedl jsem si vedle ní a ona mě objala.

,,Jsem na tebe pyšná!" Řekla a to donutilo nakolik i mě, abych se usmál.

Hodně z vás si asi myslelo, že minulá kapitola byla konec, tak ne, nebyla 😂😂
Tohle je poslední kapitola a pak už jen epilog
Pokud chcete, tak vám ho sem dám už dneska. 😘😘
Lya💕💕