Nový život

8.

Vicky
I když Frank nechtěl s ničím pomoc, sem tam jsem něco dělala. Převlečená do uniformy jsem sice nebyla, ale aspoň jsem odnášela špinavé nádobí. Ze začátku sice nadával, ale potom přestal. Otevřeno měl od devíti do pěti. Začala jsem se nudit. Dostala jsem knížku, abych si četla. Seděla jsem v jednom boxu. Knížka byla zajímavá, ale já nad ní prostě usnula. Vzbudila jsem se na vůni jídla. Naproti mě seděl Daniel už v civilu. „Až tě budu chtít vzbudit, tak už vím jak. Frank na tebe mluvil a nic. Jen se před tebe postaví jídlo, jsi vzhůru hned.“
„Ha ha, hrozně vtipný.“ Vzala jsem si vidličku do pravé ruky a začala jsem jíst.“
„Ty nemáš hlad?“
„Ne, já na rozdíl od tebe už jedl. Myslel jsem, že jsi utekla a až potom co jsem se najedl mi Frank řekl, kde tě najdu.“
„Proč bych utíkala? Mám tu na tebe přece čekat, ne?“
„Copak já vím, co se panence honí hlavou?“
„V tuhle chvíli vůbec nic.“
„Tak až se najíš, jde se nakupovat.“
„A co? Ledničku máš ještě plnou, jídlo ještě nepotřebuješ.“
„Panenko oblečení, máš ho málo. Aspoň šaty, aspoň jedny.“
„Ale…“
„Vím co chceš říct, ale neříkej to, postarám se o to sám.“
„To ti nemůžu dovolit, nemůžeš mi prostě kupovat šaty, to se nehodí a pak neznáš mě.“
„Z určitého hlediska tomu možná i rozumím. Frank se sice o své zaměstnance stará, ale k tobě se chová jinak. Kdyby neměl doma takovou fůrii jistě by tě vzal do obchodu sám. Teď se o tebe starám já a prostě se jde nakupovat.“
Daniel
Viděl jsem panenky vyděšené oči. Jak jinak jí dostat do obchodu? Postavit jí před hotovou věc. Jídlo tady měla zadarmo a tak jsme mohli nasednout do auta a jet na nákupy. Jestli si myslí, že si koupí jen jedny šaty je na omylu. Ona si možná jedny vybere, ale bude toho mít ve skříni daleko víc. Dostat jí do auta bylo skoro nemožné, ale povedlo se mi to a už stojíme na parkovišti centra. „Panenko vystup, jdeme.“
„Ale já vážně nic nechci, to co mám mi opravdu stačí.“
„Jedny šaty, chci po tobě tolik? Ráno si zapínej kalhoty sama a všechno bude Ok.“
„Dobře, ale jenom jedny.“
Konečně jsem jí ukecal. Aspoň budu vědět, jakou má velikost.
„Jak to, že nemáš uniformu? Já myslela, že jí nosíš pořád?“
„Mě to nevadí, ale tobě se v ní nelíbím. Jiná holka by dala nevím co, kdyby jí někdo se mnou takhle viděl.“
„Vypadáš hrozivě. Tak si sebou vem jinou holku a mě nech na pokoji.“
S panenkou bude asi těžký pořízení. Tvrdohlavá je jak peklo a stejně nádherná. Ještě vědět, jak si k ní najít cestu. Vešli jsme do obchodu a začala se rozhlížet. Vybrala si ze stojanu šaty a šla do kabinky je zkusit. Sáhla na celkem dost kousků a prohlížela je. Nebudu kecat, všechno, co si prohlížela jsem donesl ke kase, když si zkoušela šaty. Ona sama si vybrala dvoje. Zaplatila si je a mohli jsme jít jinam. Do spodního prádla. Tam to probíhalo stejně, jen s tím rozdílem, že si nekoupila nic.
„Co boty, ty nechceš?“
„Vrruh, ne nechci, boty mám, kolikrát ti mám říkat, že nemám peníze!?“
„Věř mi, botasky se k nim nehodí.“
„To je mi celkem jedno. Ale kde je tady drogerie?“
„Tak pojď, zavedu tě tam. Nechám tě tu, ještě si něco zařídím a vrátím se pro tebe.“
Vicky
Bláznivej, šílenej, ukecanej, sexy kus krasnýho hrozivýho chlapa. Co sleduje tím, že mě bude tahat po obchodech? Divím se, že mě neukecal na víc oblečení. V drogerii jsem vybírala dlouho správný krém na svojí pokožku. Konečně jsem si vybrala. Ještě tampóny a měla jsem nakoupeno. Mám tu počkat, tak čekám. Prodavačka si mě měřila takovým pohledem, jako bych snad byla zlodějka. Stála jsem u vchodu a zahlídla obličej chlapa, co byl za svědka toho slizouna na svatbě.  Zalezla jsem k zadní části obchodu a schovala se za regál. Snad mě neviděl. Blížila se ke mě postava a já zavřela oči. Dávalo mi to pocit, že jsem neviditelná.
„Co tu prosím tě vyvádíš?“ Moje oči se dívají vyděšeně na Daniela.
V mém hlase je určitě slyšet strach. „Schovávám?“
„Před čím? Bubáci nejsou.“
„Bubáci ne, ale jiný ohavní tvorové existují.“ Jak mu mám říct, že  jsem viděla známou tvář? Stejně by si o mě myslel, že mám halucinace. Třeba, kdybych se ho zeptala přímo, mohl by mi odpovědět?
„Dane, jaká je možnost, že tě někdo najde po jednom týdnu? I když je z jiného kontinentu?“
Daniel
Nebyl jsem pryč jak dvacet minut. Co se do háje mohlo za tu dobu stát? Panenka se schovávala za regálem, oči i hlas plné strachu a otázkami mě taky překvapila. „Popravdě? Když máš možnosti, dobré kontakty a dost známých, šance je taková, že by tě dokázali vypátrat za pár dní. Neposlala jsi někomu třeba dopis?“
Viděl jsem na ní, že zbledla ještě víc. „Posílala.“ Svou odpověď jen zašeptala.
„Koho jsi tu viděla?“
„Chlapa ze svatby. Jméno neznám.“
„Pojď, jedeme domů. Potřebuješ být v klidu.“ Pomohl jsem jí vstát. Držel jsem jí za ruku a cítil jsem jak se klepe. To nebude dobrý. Celou dobu se otáčela, jestli ho třeba ještě neuvidí. Zasekla se v pohybu. Podíval jsem se směrem co ona. Pohledem jí propaloval chlápek, asi čtyřicátník. Zapamatoval jsem si jeho tvář i postavu. Panenku jsem rychle dostal do auta a jel domů. Nesledoval nás, to jsem si aspoň myslel. Auto jsem zaparkoval v garáži a doslova jsem jí donesl do bytu. Zavřel jí tam a vrátil jsem se pro tašky. Položil je u ní v pokoji na postel. „Vybal si to, já teď jdu ještě pryč. Nechám tě tu samotnou, nikam nechoď a hlavně nikomu neotvírej. Budu tu co nejdřív.“ Musel jsem na stanici. Zjistit podle popisu, jestli toho chlapa někdo viděl a kde se ubytoval. Řešit po telefonu takovou věc jsem nechtěl. Nemusí vědět, že se o ní tak moc bojím.