Nový život

17.

Daniel
Už je pozdě odpoledne a já sedím v civilu v boxu, ze kterého mám dobrý výhled. Ještě dnes by se tu někdo měl ukázat z Anglie, aby si odvedli jednoho šmejda. Já z opatrnosti jsem si nechal poslat jejich fotky. Nikdy nevíte, čeho je zoufalec schopný. Už jsou tu i s naším velitelem. Jen jsem na ně mávl a oni si sedli ke mě do boxu.
„Dobrý den, poručíku Davisi. Jen se podíváme, že je princezna v pořádku. Nebudeme jí ani obtěžovat. Už z našeho rozhovoru, který jsme měli s vaším kolegou jsme informováni, že tu má novou rodinu?“
„Ano, strýce a dva bratry.“
„A vás?“
„Ano a mě.“
„Tak to je myslím v pořádku. Stejně jako princezna, koukám. Jen, až chytíte pana Bacha, bylo by dobré, aby se princezna vrátila do vlasti. Víme o tom případu všechno a jsme ve spojení s jejím právníkem. Tady je jeho vizitka. My mu dáme zprávu, že jsme jí viděli a je v pořádku. Neshledanou.“
Zůstal jsem tu s velitelem sám.
„Víš, Danieli, ani se ti nedivím. Jen Ben byl zklamaný. Taky se mu dneska líbila. Jsem rád, že někoho máš. Jestli chceš, vezmi si volno a hlídej jí dokud ho nechytíme. Stejně si volno zasloužíš. Vlastně? Kdy jsi měl dovolenou?“
„Pane, myslím, že jsem žádnou neměl.“
„No, tak teď už máš. Do odvolání.“
„Pane, myslíte, že by si chtěl Ben udělat brigádu?“
„Tak to nevím. Na jak dlouho by mělo asi tak být?“
„Dva, tři dny?“
„Já mu napíšu, uvidíme.“
Vzal si telefon a psal zprávu. Žádná odpověď nepřišla. Oba jsme tu seděli a velitel mávl rukou, aby přivolal servírku. Teda vlastně panenku. Byla tu skoro hned.
„Co to bude?“ na mě se ani nekoukala, ale cukaly jí koutky. Určitě ji ten ret musí bolet. Bylo na ní vidět jak je unavená.
„Jedno kafe a zákusek, je jedno jaký sluníčko.“
Teď začaly cukat koutky mě.
„Něco tě pobavilo, Danieli?“
„Nic, pane.“
Panenka se už vracela s tácem na kterém měla kafe se zákuskem, když do dveří doslova vpadl Ben a šel naším směrem. Ještě se otáčel, jako by ho někdo honil. Div panenku nevzal sebou.
„Bene, co se stalo, že nedáváš ani pozor na cestu?“
„Ale, na ulici do mě vrazil divnej chlap. Mám vyřídit jen vzkaz.“
„A komu?“
Panenka zrovna chtěla položit hrneček s kafem.
„Cituju: Princezno, mě stejně nikdy neutečeš. Copak ještě někdo takový je?“
Hrneček spadl na zem, stejně jako panenka.
Já jí opatrně zvedl a sedl si s ní  naproti veliteli.
„Co se to tu do háje děje? Nikdy se tu doklady nekontrolovaly, tady ta slečna měla stejnou reakci dvakrát! A kde je sakra Frank? Alex tu byl dneska v civilu, to taky není normální!“
Já se ke slovu neměl. Taky proč. Strachoval jsem se o panenku. Dýchla mělce. Začala se probírat a zmateně se kolem sebe rozhlížela se strachem. „Panenko, hlavně se neboj. Hezky seď, já to uklidním i to kafe donesu.“ Po tvářích jí tečou samovolně slzy. „A hlavně neplakej.“
Vicky
Kdy mi ten chlap dá už pokoj? Daniel si mě sundal z klína a já se přimáčkla víc do rohu boxu. Na mě se upřely dva páry očí. Odešel a tady zavládlo hrobové ticho. Ne na dlouho.
„Slečno, toho, který vás napadl je už na cestě zpátky. Až dopadneme toho druhého, máte se vrátit zpátky domů. Daniel má kontakt na vašeho právníka.“ Asi mu vůbec nevadilo, že tu s námi sedí ještě někdo jiný. A proč vlastně ne, je to jeho syn.
„Daniel dostal dovolenou, bude celou dobu s vámi."
„Já se bojím.“
„Nebojte se, nikdo z nás nedovolí, aby vám někdo ublížil.“
„O co tu do háje jde? Nikdy jsi žádný holce nevykal!“
„Tady to je ale jiný případ. Nemůžu tě do něčeho takového zatáhnout. Stačí, že už má tady ta slečna skoro půlku mého sboru jako rodinu.“ To řekl skoro se smíchem.
„A to jde? Vždyť mezi sebou nejsou ani příbuzní.“ Smál se i Ben a atmosféra se úplně změnila z napjaté na uvolněnou. Daniel se vrátil a před velitelem stálo kafe a před Benem sklenice s limonádou. Já byla opět uvězněná na klíně v objetí.
Daniel začal mluvit.
„Bene…“ Daniel se na mě podíval a já nepatrně kývla na souhlas. „Máme tu jede velký problém. Týká se tady té malé panenky. Týká se taky chlapa jménem Bach, kterého…“
Na své ruce jsem cítila mokro od limonády, kterou měl Ben v puse.
Jeho otec se na něj vyděšeně podíval „neříkej mi, že i ty to jméno znáš?“
„Není to Rafael Bach, nebo jo?“
Tak teď jsme se na něj dívali všichni.
„Co provedl tobě?“
„Mě osobně nic, ale mojí kamarádce zabil mámu. A co chce po takový malý roztomilý pr..“
„To slovo je tu zakázaný Bene.“
„Ale proč? Vždyť tak vypadá i s tím kroužkem.“
„Panenko, můžeš mu prosím tě říct celý svoje jméno? Já si pamatuju jenom půlku.“
Na Benovi bylo vidět, že se baví. Já teda ne.
„Victoria Grace Bethany Sykes z Glouchsteru."
Tak tentokrát jsem mokro cítila na tričku v okolí prsou. Při mém jménu jsem trochu na klíně změnila posed. Na svých zádech jsem pocítila lehké otřesy smíchu.
„Hej ty kluku, jestli chceš pokračovat a prskat po mě svojí limonádu, tak já si dojdu pro pláštěnku!“ teď to nevydržel ani místní velitel a s Danielem se oba smáli nahlas. Já byla ještě rozčílená a Ben zaražený. Bylo vidět, že chce něco říct, ale já ho přerušila. „Jestli mi chceš říct, omlouvám se výsosti, přísahám, že tě zabiju.“
„Vy umíte číst myšlenky?“
„Ne, jen jsem to tipla, a bylo to dobře. A hlavně mi nevykej, vypadá to blbě. A teď, jestli mě omluvíte, jdu si vzít čistý triko. A kdyby někdo přišel, mohli by jste ho prosím obsloužit?“