Nový život

1.

1.

Moje dětství se zdálo být jako z pohádky. Milující rodiče a starší bratr, kteří se ke mě všichni chovali jako k princezně. Vlastně jsem jí i svým způsobem byla. Rodina byla šlechtického původu, ale nikdy jsme toho nezneužívali. Titul jsme prostě nepoužívali. Bylo mi deset let a můj otec zemřel. Maminka mě poslala do internátní školy a bratr tou dobou už chodil na vojenskou akademii. Zapomněla jsem uvést svoje celé jméno, Victoria Grace Bethany Sykes z Glouchsteru. Otec byl vévoda. Čas plynul a maminka se znovu provdala. Byla jsem jen na jejich svatbě a znovu se vrátila do školy. Nový muž v maminčině životě se mi vůbec nelíbil. Vyzařovalo z něj prostě něco zlého. Bratra nešťastnou náhodou při výcviku někdo zabil. Na to, kdo to udělal se nikdy nepřišlo. Za nějaký čas se v mém životě stala další tragédie. Maminka měla nehodu se svým autem a na místě byla mrtvá. Jako již první nehoda se nikdy nevyšetřila, tak ani u této se nepostupovalo jinak. Byla jsem svým nevlastním otcem nucena vrátit se domů. Nechtělo se mi. Nebudu lhát, ale z tohoto průměrně vysokého zavalitého a skoro plešatého muže nemám vůbec dobrý pocit. Za půl roku bych měla oslavit 18-té narozeniny. Při příjezdu na naše rodinné sídlo a následném vstupu do haly jsem zůstala šokem stát. Všechny drahocenné věci tu prostě nebyly. Po mé otázce, kde všechny věci jsou, jsem dostala silnou facku s odpovědí, že mě to nemusí vůbec zajímat. Poté jsem byla násilně odvlečená do svého pokoje s tím, že se odsud nehnu ani na krok. Služebná, starší paní, kterou znám od malička mi přinesla něco k jídlu a pití.
„Rose, co se to tu děje?"
„Slečno Victorie, pan Bach co bylo cenného prodal. Chce si vás vzít za manželku. Nemůže se dostat k penězům po vašich rodičích. Všechno vám odkázala vaše matka. Potřebuje peníze, už tu bylo pár lidí, že jim dluží. Musíte pryč, nemůžete tu zůstat."
Celou dobu, co mluvila jsem na ní vyděšeně koukala.
„Rose, budete mi muset pomoci. Nemám doklady. Sebral mi je. Někam je musel schovat. Ví něco o tajných skrýších a chodbách?"
„Vaše matka mu po pár týdnech po svatbě přestala věřit. Přišla na to, co je zač a nic mu neukázala."
„Tak to je jenom dobře. Tím líp pro mě. Jestli by jste byla tak hodná a sehnala mi moje doklady, nějaké peníze a oblečení, co teď nosí holky v mém věku, dost by jste mi pomohla. O zbytek se postarám sama. Jen doufám, že vám s tím nezkomplikuji život."
„Slečno, to se vůbec o mě nebojte. Jsem tu už jenom tenhle týden. Dostala jsem výpověď. Budu se snažit vám sehnat všechno co nejdříve. Jen by bylo možná lepší nevypadat a chovat jako slušně vychovává dívka. Upoutala by jste na sebe moc velkou pozornost."
Rose odešla a já zpracovávala vše co mi řekla. Ve škole jsme měli jednu studentku a ta mě naučila chovat a mluvit přesně tak jak Rose říkala. Nemůžu se tak chovat doma, ale jinde ano. Uběhlo pár dní a mohla jsem uskutečnit svůj plán. Rose mi donesla oblečení, když slizoun nebyl doma. Svoje šperky jsem schovala do tajné skrýše u sebe v pokoji. Rose mi do ruky dala peníze, musím říct, že mi dala své těžce vydělané peníze. Bylo to od ní milé gesto, ale všechny jsem si nevzala. Zjistila jsem si kolik mě bude stát nejdražší letenka a je mi jedno kam a zbytek jsem jí vrátila. Oblečená ve skinech, tričku, bundě , botaskách a čepicí na hlavě, která skrývá mé dlouhé vlnité kaštanové vlasy stojím před velkým zrcadlem. Dívá se na mě holka malé štíhlé postavy s modrýma velkýma očima a odhodlaným pohledem. Jinak celý můj obličej vypadá jako obličej panenky. Ze země seberu batoh ve kterém jsou doklady, malá kazeta se šperky, které se dají lehce prodat a nebude mi to tolik trhat srdce se jich zbavit, kartáček na zuby, pasta a kartáč na vlasy, dvě trička a pár kousků spodního prádla. Jinak nic. Rozloučím se služebnou a mířím k tajným dveřím u sebe v pokoji. Ještě jsem se Rose zeptala na jakou adresu jí mám dát vědět, že jsem v pořádku. Tu mi dala a já opouštím svůj rodný dům i zemi. Tajnou chodbou jdu celkem dlouho. Dostala jsem dost daleko od sídla. Někde by tu na mě měl čekat syn Rose, který mě odveze na letiště. Byl tu. Nesedla jsem k němu a mířím vstříc novému životu. Nevím, kam mě zavede a co budu dělat, ale přece se nevzdám. Bude ze mě někdo úplně jiný.