Nový život

26.

Vicky
Od mého kolapsu už uběhl celý měsíc. Stále to máme jako naše tajemství. Do práce pořád chodím. Nikdo mě tu už nehlídá, ale pořád se tu střídá Daniel s Alexe. Mají taky důvod. Daniel tu má mě a Alex Julii. Jak se zdá, klape jim to spolu. Za tu dobu se stala jedna zásadní věc. Volala jsem do Anglie právníkovi. Vysvětlila jsem mu svojí nynější situaci. Nic se prý neděje, udělá si čas a on přiletí za mnou. Dala jsem mu adresu do bistra, stejně jsem tu většinu času. Daniel má sice řeči, ale co? Lepší být tady, než doma sama. Je mi jen líto Maxe. Je pořád sám. Ženskou by určitě potřeboval. Budu mu asi někoho dohodit. Vlastně i tak trochu kvůli mě se ti dva dali dohromady. Jenže koho by asi chtěl, když tu všechny lidi zná, a nikdo nový se tu neobjevil? Frank dostal instrukce od Daniela, že mám jíst a tak mám na pultu talířek s jídlem. Taky už je trošku moje bříško vidět, ale všichni kdo neznají naše tajemství si myslí, že jsem jen přibrala. Bude to asi tím, že pořád jim. Jinak to není pravda. Daniel mi koupil šaty ve stejných barvách jako pracovní uniforma. Jsou krátké, bílo červené s krátkým rukávem, pod prsy nabírané a vzadu se zavazují na mašli. Julie mi je pochválila, ale na nic se neptala. Dnes mám volný den a tak jsem se šla projít. Na sobě mám další nové šaty, tentokrát modré barvy. Blížím se k parku. Na lavičce jsem viděla holku. Určitě víc jak mě jí není. Vypadala celkem mile a já si k ní přisedla. Zdála se mi smutná a sama. Štíhlá blondýnka s modrýma očima. Ta by se mohla Maxovi třeba líbit.
„Ahoj, já jsem Vicky a ty?“ Ze začátku jsem myslela, že mi ani neodpoví. Dlouho bylo ticho a prohlížela si mě.
„Jsem Sofie. Proč se se mnou vůbec bavíš?“ Byla celkem zmatená, ale co? Další, třeba kamarádka by se hodila, ne?
„Ani nevím, ale připadá mi, že jsi sama a smutná. Nechceš mi třeba říct proč? Když se někomu svěříš, buď se ti uleví a nebo ti může pomoct. Věř mi, vím o čem mluvím.“
„Jsem sama, nikoho z rodiny nemám. Kvůli tátovi jsme přišli o byt. Než s nim být bezdomovec tak jsem ho před rokem opustila. Nemám vůbec nic a nevím ani co budu dělat a ani kam půjdu.“
„Kolik ti je?“
„19, proč se ptáš?“
„Máš dneska kde spát?“
„Mám zaplaceno ještě na dva dny.“
„Fajn. Tak zítra v deset buď v bistru u Franka. Určitě to najdeš. Je to tamhle naproti.“ Ukázala jsem jí směr. Rozloučila jsem se s ní a šla přesně tam, kam jsem jí ukázala. Chtěla jsem si promluvit o Sofii s Frankem.
Přivítala mě Julie. „Nemáš náhodou dneska volno?“
„Mám, ale potřeboval jsem mluvit s Frankem, je tu?“
„Je vzadu v kanceláři.“ Šla jsem za ním a zaklepala a hned vešla.
„Tebe jsem tu teda nečekal. Stalo se něco?“
„Franku, nehodila by se ti třeba ještě jedna servírka?“
„To víš, že hodila. Tebe tu Daniel stejně nenechá napořád. A kde jí mám asi shánět?“
„Já bych o jedný možná věděla. Záleží na tobě jestli jí vezmeš. Teď jsem s ní mluvila v parku. Je jí 19, jmenuje se Sofie a nikoho nemá. Nic jinýho nevím. Já jí řekla, ať sem ráno přijde. Jo a taky nemá bydlet. Tak jsem myslela…“
„Byt nahoře že jo?“
„Jo, snad by to nevadilo…
„Ne, to vůbec ne, aspoň to bude využitý. V kolik přijde?“
„Asi v deset, ale já už musím jít.“
Daniel
Panenka se začala zakulacovat. Přiznám se, že se mi nelíbilo, když nosila v práci sukni a prostě jsem jí pořídil šaty. Nikdo nic nenamítal a má jich víc. Dva dny se mnou kvůli nim nemluvila. Její hormony si poslední dobou dělají co chtějí. Jinak si asi na nic nemůžu stěžovat. Chtěl bych se s ní oženit ještě před tím, než to na ní bude moc vidět. Už jsem na tom i začal pracovat. Čekáme na návštěvu jejího právníka. Měl by se tu v nejbližších dnech objevit. Panenka měla dneska volný den. Vím, že doma určitě nebude. Byla ráda mezi lidma, které měla ráda. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem jí našel po mém příchodu domu, jak spala. Bylo taky pravdou, že už bylo celkem pozdě. Naše pracovní doba se vrátila do normálu a tak já už chodím do práce i odpoledne. V posteli byla pro mě jako splněný sen. Občas mám pocit, že vybouchnu ještě dřív než k něčemu dojde. Její pohled, doteky no prostě všechno. Vysprchovaný už ležím s panenkou v posteli. Její tělíčko se ke mě tiskne. Její vlasy nádherně voní a já se svojí položenou rukou na jejím, stále ještě malém bříšku spokojeně usínám.
Vicky
Je ráno a já už jsem v bistru. Na sobě šaty a čekám, jestli se tu objeví Sofie. Překvapila mě a přišla na čas. Sedla si ke stolu a čekala, co asi bude. Netrvalo dlouho a přišel si k ní sednout Frank. Podle mého popisu jí poznal hned. Moc dlouho se u stolu nezdrželi. Odešli spolu do kanceláře. Sofie za mnou přišla, měla jsem jí odvést do šatny. Mě se zdálo, jako by to byl můj první den tady. Vím, jak se musí cítit, já na tom byla stejně.
Už byla převlečená.
„Vicky, můžu se tě zeptat, jak to že máš šaty?“
Nad její otázkou jsem se jen pousmála. „Já trochu přibrala a sukně mi je malá a čekám, až mi přijde nová.“ Ze šatny jsme došli k pultu. Zacinkal zvonek. Já akorát vařila novou kávu a poslala tam Sofii.