Born Singer

two; Seoul

Nesnesitelný zvuk skřípajících brzd právě přijíždějícího vlaku se rozezněl naplněným nástupištěm. Naposledy jsem se podíval na své rodiče. Byli pyšní, ale i plní starostí.

,,Máš všechno Jungkookie?"

,,Ano mám mami."

Uculil jsem se, tohle vždy dělává. Ostatně jako každá máma.

,,A co občanka?"

,,Ano."

,,Opatruj se a hlavně neusni ve vlaku."

,,Neboj se mami."

Políbil jsem ji na tvář, obejmul tátu a rozešel se k vlaku. Vybral si své místo a připravil se na tří hodinovou jízdu, ale vůbec mi to nevadilo, vždy jsem rád jezdil vlakem. Z Busanu do Seoulu to trvá docela dlouho. Vytáhnul jsem si svá sluchátka, opřel se o okénko a sledoval vše okolo. Dělal jsem to vždy když jsem někam jel. Na venek jsem vypadal tak klidně, ale ve skutečnosti můj žaludek dělal kotrmelce.

Měl jsem zase strach. Jako vždy. Nevěřil jsem, že bych to mohl dokázat. Byl to můj sen živit se zpěvem, bylo to pro mě prakticky všechno.

Ani jsem nevěděl jak, ale povedlo se mi na chladném okénku usnout. Probudil mě až hlas, který se ozval z útrob rozhlasu.

,,Příští zastávka, Seoul hlavní nádraží, konečná stanice, prosím vystupte."

Ozval se tón oznamující ukončení hlášení. Rychle jsem popadl svoje zavazadlo a vystpupil z naplněného vlaku.

Po nějaké té chvíli se mi povedlo vykličkovat z tak velkého vlakového nádraží a rozhlédl se po Seoulu. I přes ten nepříjemný pocit strachu a úzkosti jsem se musel usmál. Bylo to tak naplňující. Sám ve velkém městě. Nadechl jsem se a vykročil do víru velkoměsta.

Za nedlouho jsem stál před bytem, kde jsem měl mít zařízený pronájem napůl s jedním, pro mě neznámým klukem. Opět jsem byl nervózní. Jako vždy. Po chvíli jsem se však odhodlal a mé od větru ledové prsty stiskly tlačítko zvonku.

Dveře se za moment otevřeli a v nich stál červenovlasý kluk s úsměvem od ucha k uchu.

,,Ahoj, ty budeš zřejmě Jungkook..."

Jeho úsměv mě nutil se také uculit.

,,Ano, J-Jeon Jungkook"

Řekl jsem lehce rozpačitě a potřásl si s ním rukou.

,,Jung Hoseok jméno mé...ale nebudem stát ve dveřích a rovnou ti to tu ukážu."

Uculil se a zavřel za mnou dveře.

,,Je tu tu opravdu utulné"

Položil jsem si kufr k posteli v místnosti, co na další dobu bude mým pokojem. Stůl, obyčejná židle, postel a malý stůl. Dost se divil, že to tu Hoseok vůbec pro něj měl.

,,To jsem rád. Hned ti donesu klíče od bytu a vchodu a- jak ses vlastně dostal před byt?"

Nechápavě se na mě podíval.

,,Nějaké paní jsem podržel dveře a rovnou tak i proklouzl dovnitř"

Usmál jsem se a on také.

,,Nemáš hlad?"

Optal se a zvedl se z postele, na které jsme doteď oba seděli.

,,Možná by něco do žaludku bodlo."

,,Tak pojď...Mám tu yangnyeom"

Zářivě se usmál a vydal se směr kuchyň. Já ho s úsměvem následoval.

Takhle začala má cesta za mým snem v nedohlednu.