Born Singer

twenty-two; the talk

,,Jungkooku, vnímáš mě vůbec?"

,,Co- ano. Ano, vnímám."

,,Nevypadá to tak."

Protočil očima Hoseok a pokračoval vysvětlování choreografie, načež jsem si povzdechl.

Tyhle poslední týdny byli naprosto příšerné. Přišlo mi, že všechny ty dny neměly jiskru... bylo to pořád to stejné.

Trénink, práce, domov.
Trénink, práce, domov.

Ano, mohl jsem se zvednout a jít dělat cokoliv se mi zachtělo, ale byl tu problém...mě se nechtělo. Venku už davno kvetly nádherné květiny, svítilo hřejivé slunce... ale já? Dokonce i má láska k jídlu byla ta tam...ostatní kluci si o mě už začínali dělat obavy, že vůbec nejím.

A proč tohle všechno...

To kvůli tobě...

Kime Taehyungu.

Opět si ze sebe dával to nejlepší. Choreografie? Bezchybná... Zpěv? Jako hlas anděla... Zapálení do každičké věci...

V mé hlavě to vypadalo, jako by se tam prohnalo ničivé tornádo.

Mé svědomí každičký den doslova křičelo, abych to Hoseokovi řekl... vždy když jsem přišel domů a uviděl ty dvě spokojené tváře, jak leží na gauči a tulí se pod huňatou dekou...
Měl jsem nutkání prostě zapomenout na všechno a jen zakřičet ,,Ten podvodník ti zahýbá s tvým kamarádem Yoongim!"

Po tréninku to opět bylo jako každý den, hurá do práce... a pak opět domů.

,,Jsem tu..."

Vyzul jsem si tenisky a lehkou bundu pověsil na věšák. Pro mépřekvapení Hobi nebyl v obývacím pokoji, jako vždy, ale seděl v kuchyni s hrnkem kávy.

,,Ahoj..."

,,Ahoj Kookie...posaď se, prosím."

Zmateně jsem si ho změřil očima a on jen s lehkým úsměvem kývnul.

,,Nebudu chodit kolem horký kaše... kolik je právě hodin?"

Ještě víc nechápavě jsem vykulil oči a chtěl se otočit na hodiny, ale Hoseok mě přerušil.

,,Je půl sedmé večer."

,,Ano?"

,,Kolik si toho dneska snědl..."

Sakra...tomu jsem se chtěl tak moc vyhnout.

,,No...já nevím já si to nepamat-"

,,Ja ti to řeknu...nic, že ano?"

Mlčel jsem.

,,Jungkooku... co se děje, víš, že tu pro tebe jsem..."

Zamumal a pohladil mě po vlasech, nedokázal jsem se na něj podívat... jen jsem zakroutil hlavou.

,,S tímhle mi nepomůžeš Hobi..."

,,Ale notak...vím, že ano."

,,Ne, opravdu ne Hobi... nechci zi ublížit, ale zároveň ti ubližuju, tím, že ti to neříkám."

,,O čem to mluvíš?"

Povzdechl jsem si. Přesně ten pocit, který bych měl mít před zkoušením z geologie jsem měl právě teď. Můj prázdný žaludek dělal kotrmelce, srdce bilo jako o závod a moje ruce se potily...

,,Jimin...on... není tak úplně takový, jaký se zdá Hobi."

,,Co to říkáš..."

,,To co vím..."

Podíval jsem se mu zpříma do očí.

,,Podvádí tě, Hoseoku."

_____

Krásný den všem, co už mají chuť mě zastřelit za tohle...❤
A_<3