Born Singer

sixty-seven; future

Opět jsem ležel na jediném studeném místě v našem studiu... na podlaze. Náš trénink byl opět tak náročný, museli jsme cvičit ještě častěji než kdy předtím kvůli debutu. Byl jsem opravdu bez sil. ,,V pořádku, Kookie?" Něco ledového se dotklo mého krku a já skoro nadskočil. Hobi a jeho těžké vtipy... ,,Napij se." Posadil se ke mě na zem a já pouze s tichým ,,Díky." přitiskl plastovou lahev k mému čelu. ,,Měl by si trochu brzdit." Změřil se mě ochranářsky pohledem, nedokázal jsem se na něj koukat, nedokázal jsem vidět jeho prosebné oči.

,,Mám o tebe obavy a jistě nejsem jediný..." položil ruku na mé koleno a psk pohled obrátil za nás na kluky, kteří zírali každý do telefonu a něčím se ovívali. ,,Já vím, ale t-" byl jsem okamžitě přerušen. ,,Žádný 'ale', jasný?" Opět ten jeho pohled. Aah, proč mi to dělá...jemu neumím čelit. ,,Dobře..." zamumlal jsem a on je na mě zářivě usmál. ,,Tvoje zdraví je důležitější..." začal se zvedat, ale já ho zarazil.

,,Hyung?" Tiše jsem zamumlal a chytl ho za rukáv. On mi věnoval jen nechápavý a tazavý výraz. ,,Myslíš...myslíš, že tohle všechno má cenu...?" Nevěřícně se na mě podíval. ,,Kookie...jak si tohle můžeš myslet-" tentokrát jsem ho přerušil já. ,,Myslíš, že to má cenu?" Zopakoval jsem svou otázku, ale odpovědi jsem se nedočkal. ,,Kluci...pojďte, jdeme na oběd." Ozval se, jistě už hladový, Seokjin. Stále vykolejený Hoseok se nejprve podíval na ně a pak opět na mně. ,,Jen...tu potřebujeme něco dořešit... doženeme vás."

Dveře se zaklaply a zmatený červenovlásek se posadil vedle mě. Nic neříkal, ale jeho přítomnost byla uklidňující. Hleděli jsme oba před sebe na obří vyleštěné zrcadlo. Každý jsme koukal na svůj vlastní odraz. To ticho už mě začalo pomalu, ale jistě užírat. ,,Hyung...?" Zamumlal jsem a jeho odpověď mě dost prekvapila. ,,Jednou jsem byl ve úplně stejném bodě." Nechápavě jsem stvraštil obočí, už už jsem chtěl mít další dotaz, ale Hoseok mě přerušil.

,,Nevěřil jsem, že tohle všechno co jsem dělal má vůbec nějaký vyznam..." sklopil pohled. ,,Víš, že jsem kdysy zpíval?" Smutně se usmál. ,,Miloval jsem zpěv, ale Bighit mě potřeboval jako rappera...ne zpěváka, tak jsem to vzal...víš, kdyby se mě tehdy Yoongi a Joon neujmuli a napomáhali mi... asi bych tu teď s tebou neseděl."

,,Hyung...to mě-" ,,Mrzí? Nemusí... nakonec jsem si našel zálibu i v rapu... ale přesně si pamatuju noc, kdy jsem seděl sám u stolu v bytě a jen přemýšlel nad jedinou věcí..." věnoval mi pohled a já jen smutně odpověděl. ,,Že odejdeš?" Opět sklopil pohled a kývl. ,,Ale teď...když už jsme tady, debutovali jsme... musíme to dokázat."

Sledoval jsem jeho tvář. Viděl jsem ten smutek, strach. ,,Dokážeme to." Zašeptal a jemně se usmál.

,,Musíme věřit..."

________

Další kapitolou mnohé z vás pravděpodobně nepotěším...
A_<3