Born Singer

six; tears

,,Ale notak Jungkookie,"

Opět jsem vzlykl.

,,To přece nic neznamená...třeba jim to prostě už stačilo a nepotřebovali víc slyšet. Okamžitě jim došlo, jak krásně zpíváš."

Snažil se mě utišit ženský smetanový hlas mé milované maminky.

,,Mami...sama tomu nevěříš."

Hřbetem ruky jsem si utřel zaslzené oči.

,,Miláčku, poslouchej mě..."

Mlčel jsem a čekal, co z ní vypadne za moudro. V hlouby duše jsem však doufal, že mi řekne tu krásnou milosrdnou lež... tak sladkou a přitom tak hořkou, až se chce brečet.

,,Víš co si mi sám jednou říkal...? Když ti bylo asi dvanáct let."

,,Co jsem říkal?"

,,Že jediné co tě život naučil bylo z tvých videoher,"

,,Co to je za kra-"

,,Že když narazíš na nepřátele, jdeš správnou cestou."

Naprosto mi vyrazila dech... měla vlastně pravdu. Tedy...Ja jsem měl pravdu- nebo ona...? To je jedno.

,,Kookie. Nějaký pohledy rozhodčích nic neznamenají."

,,Ale-"

,,Víš kolik slavných herců se třeba pokoušeli několikrát dostat se na konzervatoř a nechtěli je vzít? A teď si žijí svůj sen."

,,Asi...asi máš pravdu."

,,To si piš, že mám. Nesmíš se vzdávat."

,,Děkuju mami."

Lehce jsem se usmál.

,,Nemáš zač, my teď jdeme s tatínkem do kina. Tak ahoj...a pozdravuj toho tvého kamaráda Hoseoka."

,,Ahoj, neboj budu."

U ucha se ozval tón oznamující ukončení hovoru a já sebou jen zmoženě praštil do postele.

Byt byl tichý. Hoseok nikde. Jen z mého otevřeného okna jsem slyšel útržky hovorů lidí, co právě jdou ze svých prací.

Má víčka začala být čím dál těžší a těžší, když najednou mě probudil až moc známí smích. Hoseok? Zvedl jsem se z postele a div se nesmekl po naší dřevěné podlaze jsem se postavil k oknu.

Stál v uličce u našeho panelového domu a povídal si s...nějakým klukem...Měl jsem pocit, jako bych ho už někde viděl. Připadal jsem si blbě a od okna odstoupil. Vrátil jsem se ke své předchozí činnosti a blaženě zavřel oči.

Pořád jsem měl takový blbý pocit, jakobych toho kluka už znal. Jenže...kde.

Fotka v obýváku.

Proběhlo mi v hlavě a já se jako zvědavý klučina musel jít přesvědčit. A měl jsem pravdu. Byl to ten kluk z fotky. Zářivě se usmíval a jeho lehce červené líce mu stoupaly až do očí.

Najednou jako by mě někdo polil studenou vodou.

,,J-Jimine?"

______

Jeeje? :D
Dnes trochu kratší kapitolka, ale hodně důležitá... ^^
A_<3