Pýcha a předsudek

Část 5

Kousek od Longbournu bydlela jedna rodina, s níž byli Bennetovi obzvlášť důvěrně spřáteleni. Sir William Lucas se původně zabýval obchodováním v městě Merytonu, domohl se slušného jmění, a v době, kdy tam starostoval, vyslyšel král jeho žádost a povýšil jej do šlechtického stavu. Tuto čest prožíval snad až příliš procítěně. Od té chvíle se mu zprotivilo jak obchodní podnikání, tak život v malém tržním městě. Dal vale tomu i onomu a odstěhoval se s rodinou asi míli za Meryton do jednoho stavení, zvaného nyní Lucasov, kde se mohl dosyta oddávat příjemným úvahám o vlastní důležitosti, a netížen obchodnickými okovy, trávil čas výlučně v zdvořilůstkách vůči svému okolí. Povýšení co do stavu u něho nepřineslo povýšení co do chování, naopak, byl ke každému velmi ohleduplný. Z tohoto člověka, od přírody nevýbojného, přátelského a ochotného, učinilo představení u dvora galantního kavalíra. Lady Lucasová byla po všech stránkách výborná paní, jen snad neměla tolik důvtipu, aby mohla být své sousedce paní Bennetové skutečnou oporou. Měli několik dětí. Nejstarší z nich, rozvážná a moudrá sedmadvacetiletá dívka, byla nejlepší Elizabethinou přítelkyní.

Nebylo myslitelné, aby se slečny Lucasovy a slečny Bennetovy nesešly a nezhodnotily ples, a tak se hned nazítří po oné události dostavily mladé sousedky do Longbournu, aby slyšely a byly slyšeny.

„Ty jsi měla úspěch hned z kraje večera, Charlottko," podotkla paní Bennetová s podivuhodnou zdvořilostí a sebeovládáním, „tebe vyzval pan Bingley k tanci první."

„Ano, ale zdá se, že se mu druhá tanečnice zamlouvala lépe."

„To myslíš asi naši Jane, ne, protože s ní tančil dvakrát? Skutečně by se podle toho mohlo usuzovat, že se mu zalíbila - i já sama mám tušení, že to tak nějak bude - něco se mi doneslo - ale už si přesně nevzpomínám - týkalo se to pana Robinsona."

„Nemyslíte snad to, co jsem zaslechla já, když rozmlouval s panem Robinsonem. Nevykládala jsem vám to? Pan Robinson se ho ptal, jak se mu zamlouvají merytonské společenské večírky, a jestli nemyslí, že je tu spousta půvabných dívek, a která že je podle jeho mínění nejpůvabnější. A on odpověděl na tu poslední otázku: ,Určitě nejstarší slečna Bennetová, o tom nemůže být vůbec sporu.' "

„Neříkej! To se tedy vyslovil velmi určitě - vypadá to, jako by - přesto však z toho mračna nemusí pršet, to víš."

„Já jsem aspoň vyslechla něco užitečnějšího než ty, Elizo," pravila Charlotte, "pan Darcy se neposlouchá tak příjemně jako jeho přítel, viď? - Chudinka Eliza! - Slyšet, že jenom ujde!"

„Jen prosím tě ještě Lízince nenamlouvej, že by se měla pro jeho nezpůsoby trápit! Takový nepříjemný člověk, bylo by hotové neštěstí, kdyby se mu zalíbila. Paní Longová mi včera vykládala, že vedle ní seděl dobré půl hodiny a ani ústa neotevřel."

„Víte to jistě, matinko? Není v tom nějaký omyl?" zeptala se Jane, „sama jsem zahlédla, jak s ní pan Darcy hovoří."

„I to ano, protože ona se ho zeptala, jak se mu líbí v Netherfieldu, a tu se nemohl dost dobře vyhnout odpovědi, ale paní Longová povídala, jak se zdál celý rozhněvaný, že na něj promluvila."

„Slečna Bingleyová mi vykládala, že nikdy mnoho řečí nenadělá," pravila Jane, „leda v kruhu důvěrných přátel. K nim je pak neobyčejně srdečný."

„Tomu nevěřím ani za mák, děvenko. Kdyby byl tak neobyčejně srdečný, byl by promluvil na paní Longovou. Ale já vím, co za tím vězí. Všichni říkají, že je to velký hrdopýšek, a doslechl se, hádám, že paní Longová nemá vlastní kočár a že přijela na bál v drožce."

„Že se nebavil s paní Longovou, to by mi tolik nevadilo," řekla slečna Lucasová, „ale chtěla bych, aby si byl zatančil s Elizou."

„Na tvém místě bych dala příště košem já jemu, Lízinko," radila jí matka.

„Mohu vám myslím s určitostí přislíbit, že si s ním v životě nezatančím."

„U něho by mi pýcha tolik nevadila, jako mi obvykle vadívá," uvažovala slečna Lucasová, „v jeho případě se to dá omluvit. Není divu, že tak urostlý mladík, z dobré rodiny, bohatý, se všemi možnými přednostmi, si sám sebe vysoko cení. Má na to právo, být hrdý, smím-li to tak vyjádřit."

„Máš úplnou pravdu," odvětila Elizabeth, „i já bych mu ochotně prominula jeho hrdost, kdyby byl nepokořil mou."

„Pýcha je velmi častá nectnost, pokud vím," ujala se slova Mary, která si zakládala na rozšafných názorech, „jsem si jista, že se s ní zhusta setkáme, neboť lidská přirozenost k ní tíhne, a málokteří z nás neskrývají v srdci pocit sebeuspokojení pramenící z té či oné vlastnosti, ať skutečné, ať smyšlené. Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova užívají často promiscue. Hrdý člověk nemusí být ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí."

„Kdybych měl tolik, co pan Darcy," zvolal jeden mladý pán Lucas, který doprovázel sestry, „držel bych nos ještě výš a z nikoho bych si nic nedělal. Choval bych smečku loveckých psů a každý den bych vypil celou láhev vína."

„To bys vypil mnohem víc, než by ti bylo zdrávo," řekla paní Bennetová, „a kdybych tě při tom přistihla, hned bych ti tu láhev vzala."

Chlapec se bránil, to že by nesměla, a ona trvala na svém, že by to přece jen udělala, a přeli se o to, dokud se návštěva nezvedla.