Pýcha a předsudek

Část 58

Místo aby Bingley dostal omluvný dopis od přítele, jak Elizabeth zpola očekávala, byl s to přivést ho s sebou do Longbournu za několik dní po návštěvě lady Catherine. Pánové se dostavili hned zrána, a než měla paní Bennetová možnost sdělit Darcymu, že se seznámila s jeho paní tetinkou, čehož se Elizabeth neustále strachovala, navrhl Bingley, jenž chtěl mít Jane pro sebe, aby se šli projít. Všichni souhlasili. Paní Bennetová na procházky nechodila, Mary na to nikdy neměla čas, ale ostatních pět se vydalo ven. Bingley a Jane se však brzy dali předběhnout. Opožďovali se vzadu a nechali Kitty, Elizabeth a Darcyho, aby se bavili, jak umějí.

Rozhovor vázl. Kitty se v Darcyho přítomnosti cítila zaražená, Elizabeth v duchu dospívala k zoufalému odhodlání a on snad také.

Zamířili k Lucasovým, protože si Kitty přála mluvit s Marií, a jelikož Elizabeth nepokládala za nutné, aby se toho zúčastnili všichni, vykročila s ním srdnatě sama, když je Kitty opustila. Nyní nadešla vhodná chvíle, aby svůj úmysl uskutečnila, a než tedy měla čas pozbýt odvahy, řekla mu: „Jsem velmi sobecké stvoření, pane Darcy. Abych se zbavila tíhy, která mi leží na srdci, zachovám se bezohledně k vám. Nemohu už déle mlčet a nepoděkovat vám za bezpříkladnou laskavost, s níž jste se ujal případu mé nešťastné sestry. Od té chvíle, co o tom vím, nemyslím na nic jiného než jak vám vyjádřit svou vděčnost. Kdyby to bylo známo i ostatním členům naší rodiny, nemluvila bych pouze za sebe."

„Je mi líto, je mi upřímně líto, že se vám donesla zpráva, která vás při mylném výkladu mohla zarmoutit," odpověděl Darcy překvapeně a procítěně, „netušil jsem, že paní Gardinerové lze tak málo důvěřovat."

„Není to tetiččina vina. Lydia se ve své lehkovážnosti prořekla, a já jsem si samozřejmě nedala pokoj, dokud jsem nevypátrala všechny podrobnosti. Dovolte, abych vám ještě jednou ze srdce poděkovala jménem celé rodiny za vaši velkorysost, za to, že jste se podjal tak namáhavého úkolu a podstoupil tolik nepříjemností, abyste je našel."

„Chcete-li mi poděkovat," odpověděl, „poděkujte mi jen za sebe. Nezapírám, že nejvíce ze všech důvodů mě k tomu vedlo přání, abych vám vrátil klid a spokojenost. Ale vaše rodina mi není vůbec zavázána. Vážím si jich, ale doznávám, že jsem při tom myslel jen na vás."

Elizabeth tonula v takových rozpacích, že ze sebe nedokázala vypravit ani slova. Po krátké odmlce její společník dodal: „Jste příliš velkorysá, abyste si se mnou zahrávala. Jestli se váš vztah ke mně od dubna nezměnil, řekněte mi to hned teď. Já vás mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním se už o tom do konce svých dní."

Elizabeth chápala, jak je mu v takové situaci těžko a nedobře, a proto se přemohla a bez otálení, ač ne příliš souvisle, promluvila a dala mu najevo, že její city doznaly od zmíněné doby velké proměny a že dnes přijímá s radostí a vděčností jeho slova. Její odpověď v něm vyvolala takový příval štěstí, jaký asi ještě nikdy nepocítil, i jal se k ní promlouvat vřele a tak dalece rozumně, jak se dá očekávat u muže bezmezně zamilovaného. Kdyby mu byla Elizabeth dokázala pohlédnout do očí, byla by viděla, jak se mu tvář rozzářila a zkrásněla blahem, takto však mohla jen naslouchat, co jí říká o své lásce, a jak bez ní nemůže být, a každým okamžikem jí jeho cit připadal cennější.

Kráčeli dál, aniž si všímali kam. Srdce jim překypovala a měli si toho tolik co povědět, že nemohli věnovat pozornost ničemu jinému. Brzy se dozvěděla, že za to, jak se krásně domluvili, vděčí vlastně tažení jeho tety, která ho skutečně na zpáteční cestě navštívila v Londýně a vypověděla mu, proč se rozjela do Longbournu a jak u Elizabeth pořídila: opakovala mu důrazně každý její výrok, jenž podle mínění Její Jasnosti zvláště svědčil o Elizabethině nestydaté troufalosti, v domnění, že tímto vylíčením dosáhne svého a že jí synovec slíbí to, co ona slíbit odmítla. Naneštěstí pro urozenou dámu to však mělo zcela opačný účinek.