Pýcha a předsudek

Část 59

 „Kampak jste se to ztratili, Lízinko?" zeptala se Jane, jakmile Elizabeth vkročila do místnosti, a ostatní kolem stolu se k ní připojili. Elizabeth se nevzmohla na jinou odpověď, než že zašli tak daleko, až si spletla cestu. Zrudla při těchto slovech, avšak ani tím, ani ničím jiným nevzbudila oprávněné podezření.

Večer klidně ubíhal, nic mimořádného se nedělo. Oficiální milenci se smáli a povídali, neoficiální mlčeli. Darcy neměl v povaze projevovat své city bouřlivým veselím a Elizabeth ve svém rozrušení a zmatku spíš věděla o svém štěstí, než aby je už prožívala. Kromě bezprostředních rozpakují v tom bránily ještě jiné závažné okolnosti. Představovala si, co všichni řeknou, až se to dozvědí, uvědomovala si, že se krom Jane nikomu nezamlouvá, a obávala se, že u ostatních může jít o vyslovený odpor, jímž neotřese ani jeho bohatství a urozenost.

Před spaním si vylila srdce Jane. Té sice byla nedůvěřivost zcela cizí, ale tentokrát ji vůbec nechtěla brát vážně.

„Žertuješ, Lízinko, to není možné! - Že ses zasnoubila s panem Darcym! - Ne, mě neoklameš. Vím, že to nepřichází v úvahu."

„To mi to krásně začíná! Tys byla má jediná naděje. Kdo mi uvěří, ne-li ty? Ale já to myslím smrtelně vážně. Je to čistá pravda. On mě stále ještě miluje a zasnoubili jsme se."

Jane na ni hleděla nedůvěřivě: „Ale, Lízinko, vždyť je to vyloučené. Vím, jak je ti protivný."

„Nic nevíš. Na to na všechno už jsem zapomněla. Snad jsem ho dřív tolik nemilovala. Ale v takovýchto případech je dobrá paměť vážným prohřeškem. Od této chvíle na to sama navždy zapomenu."

Slečna Bennetová na ni koukala zkoprnělá úžasem. Elizabeth ji znovu a co nejdůrazněji ujišťovala, že je to pravda.

„Bože na nebesích! Je to možné?" zvolala Jane, „nu, nezbývá než ti uvěřit. Drahá, milá sestřičko, jak ráda bych ti - a také ti z celého srdce blahopřeji - ale jsi jista - nezlob se na mne, že se ptám - jsi docela jista, že s ním budeš šťastna?"

„O tom není nejmenší pochyby. Už jsme se dohodli, že z nás bude nejšťastnější pár na zeměkouli. Ale máš z toho radost, Jane? Jak se ti bude takový švagr zamlouvat?"

„Moc a moc. Bingleyho a mne jsi ani nemohla víc potěšit. Už jsme o tom uvažovali, ale vyloučili jsme, že by k tomu mohlo dojít. A máš ho opravdu dost ráda? Ach, Lízinko, dělej, co se ti zlíbí, jen se probůh nevdávej bez lásky. Jsi docela jista, že k němu cítíš to, co bys měla?"

„Ale ano! Uznáš sama, že k němu cítím víc, než bych měla, až ti všechno vypovím."

„Jak to?"

„Musím se přiznat, že ho mám radši než Bingleyho. Teď se na mne rozhněváš, viď?"

„Ale, drahá sestřičko, přestaň už žertovat. Chci si s tebou vážně promluvit. Nevytáčej se a řekni mi všechno, co ještě nevím. Prozradíš mi, kdy ses do něho zamilovala?"

„Přicházelo to tak poznenáhlu, že vlastně ani nevím, kdy to začalo. Ale myslím, že jsem ho milovala od té chvíle, kdy jsem uzřela jeho krásné panství v Pemberley."

Další naléhání, aby mluvila vážně, však nezůstalo neoslyšeno, a Jane se brzy upokojila, když ji sestra slavnostně ujistila o svých citech. Jakmile překonala své pochyby, o nic jiného už jí nešlo.

„Teď už jsem spokojená," pravila, „protože budeš stejně šťastná jako já. Mně se odjakživa zamlouval. Musela bych si ho vážit už proto, že tě má rád, ale jako Bingleyho přítel a tvůj manžel má místo v mém srdci hned po Bingleym a tobě. Ale stejně jsi, Lízinko, pěkná šibalka a tajnůstkářka! Vůbec jsi mi nevyprávěla, co se všechno zběhlo v Pemberley a v Lambtonu! Musela jsem se to dovědět z jiného pramene, ne od tebe."