Pýcha a předsudek

Část 31

Plukovník Fitzwilliam vzbudil svým vystupováním na faře velký obdiv a všechny dámy se domnívaly, že díky jemu budou návštěvy na zámku mnohem zábavnější. Uplynulo však několik dní, než jim odtamtud přišlo další pozvání, neboť pokud měli na Rosingsu hosty, nikdo je nepotřeboval, a teprve na velikonoční neděli, téměř týden po příjezdu obou pánů, se jim dostalo té cti, a to je lady Catherine pouze v kostele vyzvala, aby se u nich večer ukázali. Celý ten týden ji i její dceru sotva zahlédli. Plukovník Fitzwilliam zašel během té doby na faru několikrát, ale pana Darcyho viděli jen v kostele.

Pozvání samozřejmě přijali a ve vhodném čase se přidružili k panstvu v zámeckém salónu. Její Jasnost je přijala milostivě, ale bylo zřejmé, že už jí jejich společnost není tak vítaná, jako když tu nemá nikoho jiného; byla skutečně zcela zaujata svými synovci a bavila se s nimi, zvláště s Darcym, mnohem víc než s ostatními.

Na plukovníku Fitzwilliamovi bylo vidět, že má z jejich přítomnosti upřímnou radost; na Rosingsu mu bylo každé rozptýlení vítané, a krom toho se mu velice líbila roztomilá přítelkyně paní Collinsové. Usadil se vedle ní a vykládal jí tak mile o Kentu a Hertfordshiru - o cestování i o pobytu doma, o nových knihách i o hudbě, že se Elizabeth v tomto salónu ještě nikdy ani zpola tak nepobavila. Hovořili živě a zaujatě, až to vzbudilo pozornost lady Catherine i pana Darcyho. Ten na ně zakrátko vrhal časté zvědavé pohledy a po chvíli dala i Její Jasnost najevo stejný zájem, když bez dlouhých okolků zvolala: „Co jste to povídal, Fitzwilliame? O čem se to bavíte? Co to vykládáte slečně Bennetové? Řekněte mi to taky."

„Hovořili jsme o hudbě, drahá tetinko," odpověděl, když už nebylo vyhnutí.

„O hudbě! Račte tedy mluvit hlasitěji. Hudba je ze všech námětů mému srdci nejbližší. Rozhovoru o hudbě se nemohu nezúčastnit. V celé Anglii by se myslím našlo málo lidí, kteří by se dokázali z hudby tak těšit a projevovali větší přirozené nadání než já. Kdybych se byla učila, bývala bych v hudbě vynikla. A právě tak Anna, kdyby jí křehké zdraví nebránilo mít hodiny. Věřím, že by hrála dokonale. Jak pokračuje Georgiana, Darcy?"

Pan Darcy chválil sestřino umění s láskyplným zaujetím.

„To ráda slyším, že se tak činí," řekla lady Catherine, „vyřiďte jí ode mne prosím, že to rozhodně nikam nepřivede, nebude-li pořádně cvičit."

„Ujišťuji vás, tetinko, že jí té rady není třeba. Cvičí velmi pravidelně."

„Tím lépe. Přehnat to rozhodně nemůže, a až jí budu příště psát, tak jí ještě zvlášť domluvím, aby cvičení na žádný pád nezanedbávala. Říkávám často mladým slečnám, že bez pravidelného cvičení to v hudbě nikam nedotáhnou. Už kolikrát jsem to říkala i tuhle slečně Bennetové, že nebude hrát dokonale, dokud nebude víc cvičit; u Collinsových sice není klavír, ale nemám nic proti tomu, a to jsem jí také říkala, aby chodila sem a cvičila na klavíru v pokoji paní Jenkinsové. Tam v tom křídle by přece nikomu nepřekážela."

Pan Darcy se zatvářil rozpačitě nad tetinou nevychovaností a neodpověděl. Po kávě připomněl plukovník Fitzwilliam Elizabeth, že mu slíbila zahrát, a ona bez váhání zasedla ke klavíru. Přitáhl si k ní židli. Lady Catherine vyslechla první píseň do půli a pak se začala opět bavit se svým druhým synovcem. Ten se však po chvíli zvedl, zamířil rozvážným krokem jako obvykle, ke klavíru a postavil se tak, že hleděl půvabné pianistce přímo do tváře.

Elizabeth zpozorovala jeho počínání a při první vhodné pauze se k němu obrátila se šelmovským úsměvem: „Hodláte mě polekat, pane Darcy, že jste sem tak slavnostně přišel? Ale já se vás nebojím, třebaže vaše sestra hraje tak dokonale. Jsem strašně paličatá, a když na mne někdo zadupe, schválně neuteču. Zkusí-li mě někdo vyděsit, dodá mi tím odvahy."

„Nebudu vyvracet vaši domněnku," odpověděl, „protože ve skutečnosti jistě nevěříte, že mám v úmyslu vás děsit, a měl jsem to potěšení vás už natolik poznat, abych věděl, že občas ráda ze žertu prohlašujete věci, které si vůbec nemyslíte."

Elizabeth se upřímně rozesmála nad tím, jak ji vystihl, a pravila plukovníku Fitzwilliamovi: „Váš bratránek mě představil v pěkném světle a díky jemu mi teď už neuvěříte ani slůvko. Mám velkou smůlu, že jsem se tu setkala s někým, kdo může tak dokonale odhalit mou pravou tvář, a to právě v prostředí, kde jsem doufala se ctí obstát. Je to od vás skutečně velmi nekavalírské, pane Darcy, vyzrazovat všechny mé prohřešky z Hertfordshiru - a dovolte, abych dodala, že také velmi nemoudré, neboť mě to ponouká k protiútoku a mohou vyjít najevo takové věci, že vaše příbuzenstvo bude otřeseno do hloubi duše."

„Nebojím se vás," pravil s úsměvem.

„Jen povězte, pěkně prosím, co má na svědomí," zvolal plukovník Fitzwilliam, „tak rád bych věděl, jak se chová u cizích lidí."

„Zvíte to tedy, ale připravte se na něco strašlivého. Musím vám sdělit, že jsem ho poprvé spatřila v Hertfordshiru na plese, a na tomto plese - co byste tomu řekl? Odtančil jen čtyři kousky. Přináším nerada špatné zprávy - ale je tomu tak. Odtančil jen čtyři kousky, ačkoli byl nedostatek pánů a hodně dívek zůstalo sedět, protože neměly partnery. To nemůžete popřít, pane Darcy."

„Neměl jsem tenkrát tu čest znát jiné dámy než Bingleyho sestry."

„Pravda, a na plese nebyl ještě nikdy nikdo nikomu představen. A copak byste chtěl slyšet teď, plukovníku? Mé prsty očekávají vaše rozkazy."

„Snad bych byl učinil lépe," pravil Darcy, „kdybych se byl vynasnažil s někým seznámit, ale nejsem z těch, kdo vzbuzují zájem cizích lidí."

„Zeptáme se vašeho bratránka, proč tomu tak je?" obrátila se Elizabeth na plukovníka Fitzwilliama, „zeptáme se ho, proč rozumný a vzdělaný muž, který viděl svět, nevzbuzuje zájem cizích lidí?"

„Na to vám dokážu odpovědět sám," pravil Fitzwilliam, „a nemusíme se ptát jeho. Pravý důvod je ten, že se mu nechce tak dalece namáhat."

„Postrádám jistou schopnost, již si leckdo osvojil," pravil Darcy, „totiž bavit se nenucené s lidmi, které vidím prvně v životě. Přijde mi zatěžko zapadnout do jejich nálady a vzbudit v sobě dostatečný zájem o jejich starosti, jak to často vídám."

„Mé prsty," pravila Elizabeth, „se nepohybují po této klávesnici tak bravurně, jak to často vídám u jiných žen. Nejsem tak pilná ani tak hbitá, nemám tak výrazný úhoz. Jenže jsem odjakživa předpokládala, že jsem tím sama vinna, protože se nenamáhám cvičit. Ale nemyslím si, že bych měla nešikovnější prsty a že bych nebyla schopna se naučit stejně krásně hrát jako každá druhá."

Darcy se usmál a řekl: „Máte úplně pravdu. Využíváte svého času mnohem lépe. Kdo měl to potěšení vás slyšet, ten vám nemůže nic vytýkat. Ani vy, ani já se nepřetvařujeme před cizími lidmi."

Tu je vyrušila lady Catherine a přála si vědět, o čem hovoří. Elizabeth se okamžitě rozehrála. Lady Catherine přistoupila blíž, pár minut naslouchala a pak pravila Darcymu: „Slečna Bennetová by nehrála špatně, kdyby víc cvičila a kdyby měla možnost brát hodiny u některého londýnského profesora. Má docela slušný prstoklad, třebaže se nadáním nevyrovná Anně. Anna by hrála skvěle, kdyby jí byl její zdravotní stav dovolil brát hodiny."

Elizabeth pohlédla na Darcyho, aby viděla, jak vřele se připojí k vychvalování své sestřenky, ale ani v této chvíli, ani jindy u něho nespatřila žádné příznaky lásky a z jeho chování k slečně de Bourghové vyvodila tu útěchu pro slečnu Bingleyovou, že by si vzal právě tak dobře ji, kdyby byla jeho příbuzná.

Lady Catherine se i nadále zaobírala Elizabethinou hrou a udělovala jí mnohá poučení o pravidelném cvičení a vrozeném nadání. Elizabeth to všechno zdvořile snášela a na přání pánů setrvala u klavíru až do té chvíle, než pro ně předjel kočár Její Jasnosti, aby je dopravil domů.