Pýcha a předsudek

Část 27

Bez větších vzrušení, než byla tato, a bez zajímavějších rozptýlení než procházky do Merytonu - někdy blátivé, jindy mrazivé - uběhl v Longbournu leden a únor. Březen přichystal Elizabeth návštěvu v Hunsfordu. Zprvu vlastně ani nechtěla jet, ale shledala, že Charlotte na tom nápadu lpí, a postupně se i jí začal jevit lákavější a přijatelnější. Odloučení podnítilo touhu vidět opět Charlottu a zmírnilo její averzi vůči panu Collinsovi. Celý záměr měl půvab neotřelosti, nadto doma vzhledem k pošetilé matce a málo družným sestrám nebylo všechno ideální, a tak byla změna vítána už sama o sobě.

Cestou se také bude moci stavit u Jane a zkrátka a dobře, když se přiblížila doba odjezdu, byla by jej velmi nerada odkládala. Nenaskytly se však žádné překážky a pouť probíhala podle původního Charlottina návrhu. Elizabeth se přidružila k siru Williamovi a jeho druhé dceři. Cestovní program se zavčas vylepšil jedním přenocováním v Londýně, takže mu teď k dokonalosti už nechybělo nic. Jedinou stinnou stránkou bylo rozloučení s otcem, který ji bude jistě postrádat; vždyť byl nakonec tak smutný, že ji požádal, aby mu psala, a dokonce jí téměř slíbil, že jí také odepíše. S panem Wickhamem se rozloučili jako přátelé - on ještě o poznání vřeleji. Jeho nynější námluvy mu nevymazaly z paměti, že Elizabeth byla první dívka, která ho zaujala a vzrušila, která vyslechla jeho příběh a politovala ho, které se dvořil; při loučení jí přál šťastnou cestu, připomněl jí, co asi může očekávat od lady Catherine de Bourghové, a vyjádřil naději, že se v názoru na ni - jakož i v názoru na kohokoli jiného - vždy a všude shodnou, a projevoval o ni přitom takovou starostlivost a zájem, že se k němu cítila navždy poutána hlubokými sympatiemi a opouštěla ho v přesvědčení, že ať svobodný, ať ženatý, vždycky to pro ni bude člověk navýsost milý a příjemný.

Nazítří se neocitla ve společnosti, která by ho byla nějak zastínila. Sir William Lucas ani jeho dcera Maria, dobrosrdečná, ale po otci nepříliš bystrá, nemluvili o ničem, co by stálo za pozornost, a Elizabeth jim naslouchala asi s takovým potěšením jako skřípotu kočárových per. Milovala komické figurky, ale sira Williama znala už příliš dlouho. Nemohl jí sdělit nic o svém povýšení do šlechtického stavu ani o svém přijetí u dvora, co by už nebyla slyšela, a jeho galantnosti byly stejně otřepané jako jeho informace. Do Londýna to bylo pouhých čtyřiadvacet mil a vyjeli brzy, aby tam byli před polednem. Když předjeli před dům Gardinerových, stála Jane v salónu u okna a vyhlížela je, a jak vkročili do chodby, už je tam vítala. Elizabeth si ji pátravě prohlížela a s potěšením viděla, že vypadá stejně zdravě a půvabně jako vždy. Nahoře na schodech stál houf chlapečků a holčiček, kteří se tolik těšili na sestřenku, že nevydrželi čekat v salóně, ale jelikož ji delší dobu neviděli, styděli se jí běžet naproti. Všude vládla radost a pohoda. Celý den ubíhal velmi příjemně: zprvu v ruchu nákupů, večer v divadle.

Tam Elizabeth záměrně zaujala místo vedle tetičky. Nejprve se rozhovořily o sestře; zarmoutilo ji, třebas nepřekvapilo, když se při podrobném vyptávání dozvěděla, že Jane se sice všemožně snaží být dobré mysli, ale přesto občas propadá smutku. Lze však předpokládat, že se jí to zanedlouho podaří překonat docela. Paní Gardinerová jí rovněž podrobně vylíčila návštěvu slečny Bingleyové v Gracechurch Street a opakovala jí různé rozhovory s Jane během té doby, z nichž vysvítalo, že s ní sestra sama přerušila styky. Paní Gardinerová si rovněž dobírala Elizabeth pro Wickhamovu zradu a blahopřála jí, že to tak srdnatě snáší.

„Ale co je to zač, ta slečna Kingová, milá Elizabeth?" dodala, „nerada bych si o našem příteli myslela, že je prospěchář."

„Prosím vás, drahá tetinko, jaký je rozdíl mezi prospěchářstvím a obezřetností při vstupu do manželství? Kde končí uvážlivost a kde začíná ziskuchtivost? O Vánocích jste se obávala, aby si nechtěl vzít mě, protože by to nebylo moudré, a teď, když se snaží získat děvče, které má pouhých deset tisíc, uvažujete, jestli není prospěchář."

„Jen mi pověz, jaká je ta slečna Kingová, a já už si o tom utvořím svůj názor."

„Je to velmi slušné děvče, pokud vím. Neslyšela jsem o ní nikdy nic špatného."

„Avšak on si jí ani nevšiml, dokud po dědečkově smrti nezdědila peníze."

„Ne - a proč také? Když nesměl dobýt mého srdce, protože nemám věno, z jakého důvodu by se byl ucházel o děvče stejně chudé, které se mu nelíbilo?"

„Připadá mi to beztaktní, začít se jí dvořit tak brzy po tom, co to vešlo ve známost."

„Muž v tíživé situaci nemá čas na všechny obřadnosti, které ostatní zachovávají. Když to nevadí jí, proč by to mělo vadit nám?"

„Že to nevadí jí, to jeho neomlouvá. Ukazuje to jen, že se jí něčeho nedostává - rozumu nebo citu."

„Nu dobrá," prohlásila Elizabeth, „jak si přejete. On je tedy zištný a ona pošetilá."

„Ne, Lízinko, takhle si to nepřeji. Nerada bych si myslela něco špatného o mladíkovi, který žil tak dlouho v Derbyshiru, chápeš."

„Ach, je-li tohle jediný důvod, pak se přiznám, že mám moc špatné mínění o derbyshirských mladých pánech, a jejich důvěrní přátelé z Hertfordshiru nejsou o mnoho lepší. Mám jich až po krk. Chválabohu, kam zítra přijedu, tam se pán domu nemůže chlubit ani jednou dobrou vlastností, neumí se chovat, hlavu má dutou, nic po něm není. Vlastně jen hlupáci stojí za to, abychom se s nimi stýkali."

„Dej si pozor, Lízinko, takové řeči by tě mohly usvědčit ze zklamání."

Než se po představení odloučily, zažila radostné překvapení, neboť ji tetička pozvala, aby strýce a ji doprovázela v létě na cestách, které hodlali podniknout pro své potěšení.

„Nejsme ještě zcela rozhodnuti, jak daleko dojedeme, ale snad až ke skotským jezerům," pravila paní Gardinerová.

Žádným jiným návrhem nemohla padnout Elizabeth více do noty; přijala pozvání na místě a vděčně.

„Milovaná tetičko," zvolala nadšeně, „jak jsem blažená a přešťastná! Nalila jste mi novou krev do žil, dodala jste mi chuti do života. Sbohem zklamání a smutku! Co jsou muži ve srovnání se skalami a horami? Ach, jak dlouho budeme na cestě! A až se konečně vrátíme, nepřijedeme jako ostatní cestovatelé, kteří si vůbec nic nepamatují. Budeme vědět, kde jsme jezdili, budeme vyprávět, co jsme viděli. Jezera, hory a řeky se nám ve vzpomínkách nepopletou, a až se pokusíme popsat nějakou scenérii, nezačneme tím, že se pohádáme, kde to vlastně je. Ať jsou první výlevy našich dojmů méně nesnesitelné než u většiny cestovatelů!"