Pýcha a předsudek

Část 50

Pan Bennet si ještě před touto životní komplikací často říkával, že by neměl utrácet celý důchod, ale že by měl dát každoročně něco stranou, aby jednou lépe zaopatřil své děti a manželku, pokud ho přežije. Nyní si to uvědomoval palčivěji než kdy jindy. Kdyby byl býval natolik prozíravý, nemusela Lydia vděčit strýci za problematickou počestnost a dobré jméno, jež se jí teď zakoupilo, a uspokojení z toho, že se podařilo dohnat jednoho z nejhorších mladých darebáků v celé Anglii k sňatku s ní, se mohli oddávat na patřičné adrese. Upřímně ho trápilo, že případ byl doveden k neblahému konci pro všechny zúčastněné výhradně na účet jeho švagra, a umiňoval si pevně, že se vynasnaží zjistit, jakou částku do toho vložil, a že ji co nejdříve zapraví.

Když se pan Bennet oženil, pokládal zprvu za zbytečné šetřit, neboť samozřejmě předpokládal, že budou mít syna. A jakmile tento syn dosáhne plnoletosti, stane se dědicem longbournského panství, čímž by i vdova a mladší děti byly zaopatřeny. Postupně však místo očekávaného dědice spatřilo světlo světa pět dcer. Ještě řadu let po Lydiině narození byla paní Bennetová přesvědčena, že i on přijde. Když se nakonec už vzdali naděje, bylo pozdě, aby se začali uskrovňovat. Paní Bennetová nebyla dobrá hospodyně a nezadlužili se jen proto, že si její manžel důsledně přál nebýt na nikom závislý.

Paní Bennetová dostala věnem pět tisíc liber a svatební smlouva stanovila, že mají být připsány jí a dětem. Ponechávala však rodičům na vůli, jakým způsobem děti podělí. Tuto otázku bylo vzhledem k Lydii nyní třeba vyřešit, a pan Bennet souhlasil bez váhání s návrhem, který dostal. Slovy stručnými, ale plnými vděku a uznání za švagrovu laskavost dotvrdil písemně naprostý souhlas s tím, co zařídil, a vyjádřil svou ochotu dostát všem závazkům, které jeho jménem učinil. Rozhodně nepředpokládal, že bude možno donutit Wickhama ke svatbě s tak nepatrným vynaložením peněz a námahy z jeho strany jako v tomto případě. Na té stovce, co jim ročně zaplatí, ať tratí deset liber. Vezme-li se v úvahu její strava, kapesné a časté peněžní dary, které dostávala matčiným prostřednictvím, stála ho Lydia přibližně také tolik.

Rovněž ho velmi příjemně překvapilo, že se může sám tak málo obtěžovat, neboť si právě nepřál nic jiného, než aby měl s celou tou záležitostí co nejméně společného. Když se v něm vybil první hněv, který ho dohnal k tomu, že ji tak horečně hledal, vrátila se mu přirozeně jeho dřívější lhostejnost. Dopis okamžitě odeslal. Trvávalo mu sice vždy dlouho, než se přiměl k vyřízení nějaké obchodní záležitosti, ale pak se jí zbavil co nejrychleji. Prosil, aby byl podrobněji zpraven, co dluží švagrovi, ale na Lydii byl stále tak rozezlen, že jí nic nevzkázal. Dobrá zpráva se zčerstva rozšířila po domě a s přiměřenou rychlostí i po okolí.

Tam vzbudila přiměřenou reakci. Zajisté by se bylo dalo zajímavěji rozprávět o tom, jak slečnu Lydii Bennetovou pohltilo městské bahno, anebo v příznivějším případě, jak byla odloučena od světa na nějakou venkovskou samotu. Ale i její svatba byla vděčným tématem a všechny jedovaté staré čarodějnice z Merytonu, které jí předtím sladce přály jen to nejlepší, mohly i za změněných okolností vytrvat v stejném duchu, neboť byly přesvědčeny, že se po boku takového manžela stejně řítí do zkázy.

Paní Bennetová čtrnáct dní nevyšla ze svého pokoje, ale v tento šťastný den opět zasedla v nebezpečně bujaré náladě do čela rodinné tabule. Nepřipustila, aby nějaký pocit studu ochromil její vítězoslávu. Cíl, k němž spěla od Janiných šestnáctých narozenin, totiž dceřiny vdavky, se jí jevil na dosah, a její myšlenky i slova se soustřeďovaly výhradně na ony nezbytné průvodní jevy všech velkolepých svateb, jako jsou jemné mušelíny, nové kočáry a služebnictvo. Pilně pročesávala okolí, aby objevila vhodné sídlo pro svou dceru, a aniž znala nebo brala v úvahu finanční situaci novomanželů, zavrhla četné objekty jako nevyhovující pro malou rozlohu nebo nevýstavnost.