Pýcha a předsudek

Část 18

Až do chvíle, kdy Elizabeth vstoupila v Netherfieldu do salónu a marně se rozhlížela mezi červenokabátníky po panu Wickhamovi, jí ani na mysl nepřišlo, že by nemusel být přítomen. Věřila ve shledání s jistotou neotřesenou určitými úvahami, které by ji byly mohly docela logicky zviklat. Oblékla se pečlivěji než jindy a s velkým elánem se připravovala dobýt ty pozice v jeho srdci, které ještě nebyly ztečeny, přesvědčena, že jich nezbývá tolik, aby to nestačila během jednoho večera.

Okamžitě však pojala strašlivé podezření, že ho pan Bingley opomněl, když zval důstojníky, aby vyhověl svému příteli, a třebaže se ukázalo, že to docela tak nebylo, potvrdil jeho nepřítomnost pan Denny, jeho přítel, na něhož se Lydia dychtivě obrátila, a sdělil jim, že pan Wickham musel včera odjet za obchodními záležitostmi do Londýna a že se ještě nevrátil, načež dodal s výmluvným úsměvem: „Nemyslím, že by se ty obchodní záležitosti nebyly daly odložit, kdyby se nebyl chtěl vyhnout jistému pánovi zde přítomnému."

Tento dodatek k jeho sdělení Lydia přeslechla, avšak Elizabeth neušel, a jelikož Darcy zavinil Wickhamovu nepřítomnost, viděla v tom nemalý důkaz, že se od prvopočátku nemýlila, a její antipatie k němu se tak vyhrotily právě prožitým zklamáním, že mu sotva dokázala jakžtakž slušně odpovědět na zdvořilé dotazy, s nimiž k ní vzápětí přikročil. Bude-li k Darcymu pozorná, vlídná a trpělivá, ublíží tím Wickhamovi. Byla odhodlána vůbec se s ním nebavit a odvrátila se od něho tak nemilostivě, že to div neodpykal ještě i Bingley, jehož zaslepená náklonnost ji dráždila.

Avšak Elizabeth neměla v povaze dlouho se mračit, a třebaže pro ni byl večer zkažený, nesetrvala v špatné náladě příliš dlouho. Vylila si srdce Charlottě Lucasové, již celý týden neviděla, a brzy dokázala přejít v rozhovoru na svého podivného bratránka a upozornit ji na něj. První dva tance ji však znovu uvrhly do zoufalství, neboť to byly chvíle hrůzy. Nešikovný a pompézní pan Collins se omlouval, místo aby dával pozor, často vykročil opačným směrem, aniž si to uvědomil, a uvedl ji do takových nesnází a trapností, jak to jen dokáže nepříjemný partner, než odehrají dva kousky. Zbavit se ho bylo nevýslovné štěstí. Zatančila si pak s jedním důstojníkem a osvěžila se povídáním o Wickhamovi a zjištěním, že se těší všeobecné oblibě. Když dotančila, vrátila se k Charlottě Lucasové; z rozhovoru je nečekaně vyrušil pan Darcy a tak ji překvapil svým oslovením, že mu přislíbila příští tanec, ani nevěděla jak. Odešel od nich okamžitě, takže si mohla hned začít vyčítat svou malou duchapřítomnost.

Charlottě se ji snažila utěšit. „Uvidíš, že se ukáže jako milý společník."

„Chraň bůh! To by byl hrozný malér! Aby se ukázal jako milý společník člověk, jehož jsi odhodlána nenávidět! To mi nesmíš přát."

Když hudba spustila a Darcy se blížil, aby ji odvedl do kola, Charlottě ji ještě honem šeptem napomenula, aby nebyla husa a kvůli tomu, že se jí líbí Wickham, se nechovala nepříjemně k člověku, který je desetkrát důležitější. Elizabeth neodpověděla a zaujala místo v řadě proti němu, dosud tonouc v úžasu, jaké cti se jí to dostává, a pohledy sousedů jí napovídaly, že není ve svém úžasu sama. Dlouhou chvíli stáli, aniž promluvili, až Elizabeth nabyla dojmu, že mají oba tance promlčet; nejprve si řekla, že ona mlčení neprolomí, pak ale náhle usoudila, že vytrestá svého tanečníka víc, když ho přiměje k rozhovoru, a podotkla něco o tanci. Odpověděl jí a znovu se odmlčel. Po několika minutách ho oslovila podruhé: „Teď je řada na vás, abyste něco řekl, pane Darcy. Já už jsem prohodila pár slov o tanci, a vy byste měl tedy něco poznamenat o sále nebo o počtu párů na parketě."

Usmál se a ujistil ji, že pohovoří, o čemkoli jí libo.

„Výborně. Taková odpověď zatím postačí. Snad vám za chvíli sdělím, že soukromé plesy jsou mi mnohem milejší než veřejné. Do té doby však můžeme mlčet."