Pýcha a předsudek

Část 11

Jakmile se dámy zvedly od stolu, běžela Elizabeth za sestrou, a když se ujistila, že je dobře vyzbrojena proti chladu, doprovodila ji do salónu, kde ji její přítelkyně uvítaly mnohomluvně projevovanou radostí; Elizabeth je dosud nikdy neviděla v tak milostivé náladě jako během oné hodiny, než se objevili páni. Uměly skutečně udržovat rozhovor v proudu. Dokázaly výstižně popsat kdejaké povyražení, vykládat anekdoty se smyslem pro humor a duchaplně se posmívat svým známým.

Jakmile však vstoupili pánové, přestala být Jane středem jejich pozornosti; slečna Bingleyová upnula okamžitě oči k Darcymu a měla mu co říci, ještě než stačil přikročit blíž. On sám se obrátil k Jane Bennetové a zdvořile jí blahopřál k uzdravení, i pan Hurst se uklonil a pravil, že „je tomu velmi rád", ale až Bingley ji uvítal s výmluvnou vřelostí. Překypoval radostí a pozorností. První půlhodinu přikládal neustále do krbu, aby jí neuškodila změna prostředí, a na jeho naléhání si musela přesednout k ohni z druhé strany, aby byla dále od dveří. Potom se k ní posadil a s ostatními sotva ztratil slovíčko. Elizabeth, skloněná nad prací v opačném koutě, je pozorovala s velkou radostí.

Po čaji připomínal pan Hurst své švagrové karetní stolek - leč nadarmo. Vyšpehovala potají, že pan Darcy nemá do karet chuť, a tak se pan Hurst na přímou výzvu setkal s odmítnutím. Ujistila ho, že nikdo hrát nehodlá, a snad i oprávněně, neboť ostatní k tomu mlčeli. Pan Hurst nepřišel na nic jiného, co by si mohl počít, než se natáhnout na pohovku a podřimovat. Darcy si vzal knížku, slečna Bingleyová učinila totéž a paní Hurstová, jež si pro ukráceni dlouhé chvíle hlavně pohrávala se svými náramky a prsteny, se tu a tam připojila k rozhovoru svého bratra s Jane Bennetovou.

Pozornost slečny Bingleyové se soustřeďovala stejnou měrou na četbu pana Darcyho jako na svou vlastní, ustavičně se ho na něco dotazovala nebo mu koukala do knihy. Nedokázala ho však přimět, aby se rozhovořil, stručněji odpovídal a četl dál. Zcela vyčerpána snahou ponořit se do knihy, kterou si zvolila jen proto, že ležela vedle jeho, zívla nakonec mocně a pravila: „Jak mile ten večer ubíhá! Není skutečně příjemnější rozptýlení nad čtení. Všechno ostatní znudí člověka dřív než kniha. Nesnesla bych, abych neměla prvotřídní knihovnu, až budu bydlet ve vlastním domě."

Nikdo nereagoval. Znovu tedy zívla, odhodila knihu a pátrala očima po místnosti, čím by se zabavila; tu zaslechla, že její bratr říká cosi o plese, obrátila se prudce k němu a pravila: „Jen tak mimochodem, Charlesi - ty vážně uvažuješ o tom, uspořádat v Netherfieldu ples? Než o tom rozhodneš s konečnou platností, radila bych ti, abys vypátral, zda o to přítomné panstvo stojí; velice bych se podivila, kdybys mezi námi nenašel nikoho, pro něhož by ples byl spíše utrpením než zábavou."

„Myslíš-li Darcyho," ohradil se její bratr, „ten si může jít lehnout, ještě než tanec začne, bude-li si přát, ale jinak je to hotová věc, a jakmile Nichollsová navaří dost bešamelu, začnu rozesílat pozvánky."

„Mně by se plesy lépe zamlouvaly," odvětila, „kdyby probíhaly jinak, ale obvykle bývá taková večerní sešlost nevýslovně nezáživná. Bylo by přece mnohem rozumnější oddávat se duchaplným rozhovorům než tanci."

„Snad by to bylo rozumnější, drahá Caroline, to připouštím, jenže by to zase nebyl ples."

Slečna Bingleyová neodpověděla a krátce nato vstala a jala se procházet po pokoji. Měla elegantní postavu a pěknou chůzi, avšak Darcy, jemuž to bylo určeno, zůstával neochvějně zabrán do čtení. V zoufalství se odhodlala ještě k jednomu pokusu a takto oslovila Elizabeth: „Slečno Elizo, dovolte, abych vám doporučila následovat mého příkladu a projít se po pokoji. Ujišťuji vás, zeje to velmi osvěžující po dlouhém prodlévání v jedné pozici."