Pýcha a předsudek

Část 55

Za několik dní po této společenské události se pan Bingley znovu objevil, a sám. Přítel prý odjel zrána do Londýna, ale vrátí se opět asi za deset dní. Seděl u nich přibližně hodinu a překypoval dobrou náladou. Paní Bennetová ho zvala, aby se zdržel na oběd, avšak on se dlouze omlouval, že už slíbil někam přijít.

„Snad budeme mít víc štěstí, až se tu příště zastavíte," pravila. Bude mu potěšením, kdykoli atd. atd., a jestliže dovolí, využije její laskavosti velmi brzy.

„Hodilo by se vám to zítra?"

„Ano, zítra mi v tom nic nebrání," přijal ochotně pozvání.

Dostavil se, a tak včas, že ani jedna z Bennetových dam nebyla ještě oblečena. Paní Bennetová přiběhla k dcerám do pokoje v županu a s rozčesanými vlasy: „Pospěš si, Jane, má děvenko zlatá, a utíkej dolů. Už je tady - pan Bingley je tady. Opravdu už přišel. Spěchej, spěchej. Pojď sem, Sarah, a pomoz slečně Jane s oblékáním. Slečnu Lízinku dočešeš až potom."

„Přijdeme dolů, jakmile se upravíme," pravila Jane, „ale řekla bych, že nejdřív by mohla být hotova Kitty, protože se už strojí přes půl hodiny."

„Kitty ať jde k šípku! Co ta s tím má co společného? Dělej, dělej! Kdepak máš šerpu, děvenko?"

Ale když matka odešla, Jane ho za nic na světě nechtěla jít přivítat, dokud ji nedoprovodí některá sestra.

Matčino úsilí nechat je o samotě nepolevovalo až do večera. Po čaji se pan Bennet podle svého zvyku odebral do knihovny a Mary odešla nahoru cvičit. Když dvě z pěti překážek takto padly, seděla paní Bennetová a mrkala na Elizabeth a Catherine, avšak dlouho bezvýsledně. Elizabeth dělala, že nic nevidí, až si toho konečně všimla Kitty a nevinně se zeptala: „Co je, matinko? Proč na mě pořád mrkáte? Přejete si něco?"

„Ne, děvečko, nic. Nemrkala jsem na tebe."

Pět minut seděla klidně, ale pak to už nemohla vydržet, aby promarnila tak krásnou příležitost, zničehonic vstala a vyzvala Kitty: „Pojď sem, děvenko, musím ti něco říct," a vyvedla ji z místnosti. Jane okamžitě dala Elizabeth pohledem najevo, jak je jí taková očividná chytristika nevýslovně trapná, a zapřísahala ji, aby aspoň ona vytrvala.

Za pár minut pootevřela paní Bennetová dveře a zavolala: „Lízinko, děvenko, musím ti něco říct." Elizabeth nezbývalo než uposlechnout. „Měly bychom je také nechat chvilku o samotě, nemyslíš," řekla matka, jakmile vyšla do haly, „sedneme si s Kitty u mne v šatně." Elizabeth se nepokoušela matce něco vymlouvat, zůstala v hale, dokud se Kitty neodebrala nahoru, a pak se vrátila do salónu.

Úklady paní Bennetové vyzněly toho dne naprázdno. Bingley byl okouzlující, až na to, že se nedal přimět k roli oficiálního nápadníka její dcery. Svou nenuceností a dobrou náladou příjemně pozvedl večerní atmosféru a snášel matčinu nevhodnou podbízivost a poslouchal její pošetilé řeči tak trpělivě, že mu za to dcera byla upřímně vděčná.

Bez velkého přemlouvání se zdržel na večeři a před odchodem si smluvil - hlavně s paní Bennetovou - že si nazítří po ránu přijde zastřílet s jejím manželem. Od té chvíle už Jane nemluvila o obyčejném známém. Nezmínila se o něm sestře ani slovem, avšak Elizabeth uléhala s blaženým pocitem, že jejich vztah rychle dospěje ke konečnému vyřešení, ledaže by se pan Darcy vrátil ve stanovené době. Zároveň však měla silné podezření, že se to všechno děje s vědomím onoho pána.

Pan Bingley se dochvilně objevil, strávil s panem Bennetem celé dopoledne, jak bylo domluveno, a prožil je mnohem příjemněji, než by byl očekával. Bingley nebyl ani nabubřelý, ani hloupý, takže nezavdával otci příčinu k posměškům či k opovržlivému mlčení, a ten byl na oplátku mnohem sdílnější a méně podivínský než obvykle. Přivedl hosta samo sebou na oběd a odpoledne rozehrála opět paní Bennetová svůj důvtip, aby od něho a od své dcery všechny odehnala. Elizabeth si potřebovala napsat dopis, a tak se hned po čaji odebrala do ranního salónku. Jelikož se všichni ostatní chystali zasednout ke kartám, nepředpokládala, že jí bude třeba, aby mařila matčiny úklady.